Můj hrdina se chtěl odjakživa živit rukama a nanejvýš poctivě. Záhy zavrhl lukrativní povolání diplomata či dobře živeného a šaceného tiskového mluvčího, spíše začal kradmo pokukovat po fortelnějších řemeslech. Být tak tunelářem, říkával procítěně a zasněně, po celodenní šichtě vyfárat na denní světlo a smývat s ostatními havíři svůj pot a nelidskou dřinu. Posléze zjistil, že je dobré své názory alespoň jemně přehodnotit i umravnit, třebaže by to mělo být jen tehdy, mění-li se vítr.
Přehršle nejsou k ničemu, začínal s přibývající lety vykřikovat, i kdyby se měly podobat zprofanovaným příslovím. Kdo šetří, jak nám nezapomínali zdůrazňovat ve škole, má za tři. Kdo okrádá stát, je téměř národním hrdinou. Na nekomfortním bytě strýčka skrblíka také něco je.
A co potom takoví šetřílci, střádalkové a něžní malí hamižníci, roztomilí lapkové, pohádkoví berkové a nejrůznější loupežnická verbež?
Nemohu také nevzpomenout na jednoho kolegu saniťáka, který vozil raději všechny cizí pacienty než vlastní ženu, protože ta by mu úplatek za převoz nikdy ani omylem nedala. A tak milá manželka celá zafačovaná v obvazech musela snaživě dopajdat na linkový autobus.
Od té doby jsme mu říkali svorně hladová větev. A když jednou byla vyhlášena soutěž ve snižování spotřeby pohonných hmot, nelenil a tajně si koupil dvacet litrů speciálu, aby zvítězil jako nejlepší řidič s nejmenší spotřebou pro vidinu vítězství; odměnu nakonec získal, ale benzin mu přes noc zvodnatěl.
Znám dokonce jednoho jakoby souseda bydlícího v lepší části ulice, který vlastní matku nechává platit všechny náklady na dům, který mu kdysi postavila a odkázala. Je to strašný chudák. Nad dveřmi mu visí nápis vyvedený uměleckými barvami Hamty hamty, ať mám víc než tamti. A nic bych za to nedal, že hned za vstupní halou pro hosty, obloženou mramorem a francouzským krbem, v němž se však nesmí topit, má malou komůrku se zvukotěsnými dveřmi, za nimiž si pro čtvrťák či desetník nechává vrtat koleno. Pak chodí shrbeně před svou dvouposchoďovou vilou, sténá, naříká a sděluje všem okolojdoucím, jak má s barabiznou nesmírné potíže.
Když se mu někdo zmíní o Harpagonovi a jeho zlaťáčcích, hned zavětří, chytne slinu a uznale pokývá hlavou. "Takoví kdyby byli všichni, tak bychom se měli jako v pozlaceném ráji."
Přesto jej musím pochválit. Chodí buď ve starých škrpálech, nebo v botaskách značky adidas, aby zapůsobil na všechny vrstvy obyvatelstva, ale čich má vynikající.
Je-li nablízku nějaký výhodný kšeft nebo dojná kráva, hned tam letí hlava nehlava. A že občas uklouzne a spadne do nějakého lejna? To se stává i lepším podnikatelům;
ti, třebaže zkrachují, většinou si polepší a oči pro pláč zase zbudou jen těm nejchudším. "Musí být na ně přísnost, musí se držet zkrátka a u huby, aby je peníze nezkazily," hlásá své pravdy. V podstatě má pravdu, vždyť v novinách mezi řádky můžeme číst málokdy cosi jiného. Kdysi se tomu říkalo vydělávat na neštěstí druhých.
Tajně si říkám, že si také pořídím malý tiskařský strojek s klikou. A za nocí, kdy nebudu moci klidně spát, budu v koutku své zahrady, aby mě žádný šmíral neviděl, tisknout bankovky, peníze a lupeny a směnky a kdo ví co ještě.
Bohužel jsem si zapomněl přát k loňským Vánocům vidle. Přece proto, abych šustivé papírky mohl přehazovat z jedné hromady na druhou, jinak by mi zplesnivěly.
Řekněte sami: nebyla by to trestuhodná nedbalost?
Autor: VLADIMÍR STIBOR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |