Důkladně a od podlahy... takhle pěkně se tančí, spíš dupe, v naší malé zemičce, v tom pomyslném středu Evropy. Místo abychom si užívali výsady jedinečného postavení našeho státu na mapě světa, pokračujeme v utápění se v problémech, které když nejsou, tak si je sami vyrábíme. Otupujeme ostří tam, kde bychom měli naopak ostřit víc a to, co by bylo potřebné urovnat do jednotné linie, rozvrtáváme a leptáme tak dlouho, až je z toho nestravitelný slepenec. A představa vymývání mozků jedincům od kolébky po seniory mi už vůbec nedělá dobře. Zvláště nyní, kdy se už nezakrytě působí všemi možnými prostředky na naši psychiku, na naše vědomí a svědomí. Snaha gumovat zažité vzpomínky je na denním pořádku. Dělá se mi občas až fyzicky špatně z nestravitelných lží, předkládaných nejčastěji na dva způsoby. S úsměvem, nebo se řvaním a napadáním. Ten druhý případ předvedl premiér Topolánek při jednání v tripartitě. A nejen tam. Tak krásné české jméno má a tak nebetyčný hulvát z něj vyrostl! Jeho chování mi souzní s vývojem, kterému říkám kult ošklivosti ve všech sférách současného života. V umění výtvarném, literatuře, divadle a filmu, v kultuře jednání, v politice, oblékání atd. Stupňuje se agresivita převážně mladých lidí. Fotbalová utkání se mění v kolbiště vyřizování si účtů fandících skupin. Často se namítá, že mládež byla, je a bude vždy revoltující a z pohledu starších neskonale horší než dříve. Své zde hraje generační faktor. Jistě, ale všechno má své meze. Ničení věcí jen proto, že má někdo odlišný názor? Tak třeba Tibet. Kdyby se na záběrech kamer při rozbíjení výkladů a zapalování aut nemíhala oranžová roucha mnichů, domnívala bych se, že jsem na jednom ze sportovních stadionů. Nechci hodnotit vztah Číny a Tibetu. Je to záležitost velmi složitá. Ale nemohu nepřipomenout, že ohniskem všeho sporu je zde ode dávna (jako jinde na světě) otázka náboženská, která prorůstá do všeho, ale hlavně do politických nesrovnalostí v zemi. Náboženství nese všude na světě nenávist zapalující pochodeň. Pomoc zvenčí, pod jakýmkoliv pláštíkem, je jen přiléváním oleje do ohně. Jak by se zachovala naše policie, kdyby na Václavském náměstí skupina lidí začala rabovat obchody? Rozhořel by se spor o postavení na příklad Čechů a Moravanů ve státě? A kvůli incidentu by k nám odmítli přijet třeba umělci z ABCD? Vím, že v Tibetu je celá řada jiných aspektů, které k roztržkám vedly a vedou. Čína je mocným státem. Nazírání našich vládních představitelů si však musíme řádně naředit a ještě vydělit deseti, abychom se dobrali pravdy. To je zkušenost, které jsem se dobrala již dávno. Zprávy našich sdělovacích médií je třeba téměř vždy přeložit do opačné polohy a pravda je na světě. Zkuste si to! Na stole našich představitelů moci leží pálivá otázka: Jet do Číny na letní Olympijské hry, nebo ne? S podtextem: My vám ukážeme, jak je budeme bojkotovat! Premiér si nechá našeptat od vlády, zda jet na zahájení, či ne. Prezident se zbavil rozhodování jednoduše. Podstoupí, jako na potvoru v létě, operaci kyčle. Připomíná mi to školskou ukázku, jak předejít nepříjemné zkoušce a dát si místo ní operovat slepé střevo. Právě včas se nám vrátil z ciziny vyspravený strejda Schwarzenberg a hurá do práce: Čunka ne, uznání Kosova ano, premiér do Číny na zahájení letních OH ne. A je to! Jednoduché že! Holt šlechta se s ničím nepáře. Vysloví verdikt a fertig. I když v průběhu psaní tohoto článku může být vše obráceno o 180=. Omlouvám se za to němčení, ale k našemu ministru zahraničních věcí to výrazivo lne jako moucha k mucholapce.
Máme za sebou Velikonoce. Jarní svátky v Čechách a na Moravě přišel hodnotit do rozhlasu ČR II spisovatel a historik Pavel Kosatík. Během velikonočním putování po vlasti ho překvapilo, že kostely byly poloprázdné, neřku-li prázdné. Kde že je to duchovno, tázal se? Má skoro pravdu. Když jsem byla malá, zněly všude koledy, pěly sbory dětské i velké folklórní, bylo množství pořadů o otloukání píšťaliček, výrobě drkaček a řehtaček a pomlázek, a těch sezení s malérečkami nad kraslicemi! Zlatí komunisti - jak říká babka v Troškově trilogii Slunce, seno... Teď si pošleme SMS třeba se smajlíkem, nebo mail, nebo si zachatujeme a je to. Zasílání pozdravů na pohlednicích už je pomalu archaismem. Kdyby tak aspoň o svátcích bylo možné vynechat z televizních programů americké mega akční a romantické filmy a nahradit je kvalitní tvorbou našich autorů! Vrátím se však k rozhlasovému rozhovoru. Počal se svíjet do pletence: radar a olympiáda v Číně. Začalo pletení pomlázky přímo ukázkové. Pan Kosatík uvažoval: Chování sportovců vůči silnému státu musí být přeopatrné, je třeba se vyvarovat emocí a výlevů, už i postoj sportovních funkcionářů bude více než přeopatrný. Souběžně řešil i otázku radaru v Brdech. Pro radar je. Ale. Co dál, aby se situace nezhoršovala, doporučil nenastolovat násilný postoj, ale zároveň si nezadat se zlem... Takhle se v tom motal a jeho filozofie byla v koncích. Sám chudák redaktor nezakrytě přiznával, že nerozumí, jaký postoj vlastně zastává. Stručně dodal na vysvětlenou, že musíme dodržet spojenecké závazky, ale pozor, abychom si proti sobě nepoštvali obyvatele ostatních zemí. Jedná se o dlouhodobý proces západního světa, řekl a vtom hop, už jsme byli zase v Číně. Zkrátka radar a pomlázka, radar a OH, Velikonoce a Tibet - řeč byla o hruškách, jablkách a švestkách.
O bratrech Mašínech a Milanu Paumerovi polemika ustala tak rychle, jak se objevila. Tak jako je zkreslena tato trestuhodná událost, tak jsou postupně zkreslovány i jiné historické události v zájmu vládnoucí garnitury. Ale nic netrvá věčně. Ani lži ne, mají krátké nohy. Jen přemítám, co asi bude vštěpováno do hlavičky premiérovu synku, malému Nicolasovi. Je také jeho otec za dveřmi svého bytu tak obhroublý, drsný, vráží neurvale do všeho, co mu stojí v cestě, když sprintuje bytem, nebo se u své milované mění v tokajícího tetřívka? To je otázka a moje zbytečná starost - až na tu výchovu mladé generace. Jablko prý nepadá daleko od stromu. Aby se premiér na stará kolena nedivil, že mu plod jeho píle a lásky napadl červ sociální spravedlnosti. Nemoci a jiné věci se prý dědí přes koleno. Budeme si muset počkat. Těší mne ale jedna věc. Že totiž děti, vnoučata, když je tak někdy poslouchám u nás na chalupě, si vytvářejí vlastní názor na věc. Ať se jedná o Srbsko a Kosovo, o válku v Iráku, o radar v Brdech, o Tibet, na pochody neonacistů, na střety fanoušků na stadionech. Stačí s nimi posedět u televizního zpravodajství. Pravda, vyjadřují se k věcem zatím s naivitou vlastní jejich věku. Ale jasně a v celku správně.
Z Vysočiny, právě se probouzející k jaru, vás všechny srdečně zdraví vaše
BOHUMILA SARNOVÁ
Autor: BOHUMILA SARNOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)