Ještě ne tak dávno západní ideologická centra nabízela světu "postideologickou epochu" a štvavě podněcovala své zbožňovatele v socialistických zemích, aby požadovali od svých vlád "odideologizováni" vnitřní i zahraniční politiky. Dnes se jádro věci prozradilo: jednalo se o nouzový klam. Intuice i fakta života jim napověděly, že jejich systém, kapitalismus, je - řečeno hezky česky - v posledním tažení, a že spásu musí hledat v pokoření světa.
Účel si vyžádal hluboké promyšlení postupu. Z vlastních zkušeností i od Sigmunda Freuda se dozvěděli, že "lidé jsou silní do té doby, dokud brání silnou ideu". Také jim bylo známo, že řešení všelidských otázek neleží kdesi v pustinách či v hlubinách oceánů, ale je utajeno v tradicích kultury a národní povaze, do níž je člověk tak či onak vpleten.
Protože si nemohli nepovšimnout, že v prostorech dobytých koncem 80. let žijí národy "zatížené" silnými národními idejemi, zaměřili hlavní úder proti všem baštám, které chrání vlastenecké vědomí, proti kulturním tradicím a samozřejmě hlavně proti socialistickým "zlozvykům", které by připomínaly dějinotvornou sílu národa. Se závratnou intenzitou uvedli do chodu pekelný stroj na zanášení dekadentní kultury a způsobu myšlení do lidských hlav. Inu svět, který své dějinné možnosti vyčerpal, má jedinou nadějí - v klamání, pustošení, raubířství. A - v neposlední řadě - v demontáži a znečisťování národní ideje.
Všeobecně je známo, že česká myšlenková kultura, dědictví předků, byly vždy samozřejmostí, radostí, povinností i úkolem. A to bez ohledu na zlobu času. Ideové zvrácenosti v českém člověku i v jeho spisovatelích odpradávna vyvolávaly zděšení (Kafka), nebo také opovržení a výsměch (Hašek). I dnes lidé projevují sympatie k národním, kulturním i jiným úspěchům. Nehledě na to, že - jak si někteří bystří pozorovatelé již povšimli - restaurace kapitalismu v Čechách probíhá podle scénáře, o němž se zdá, že ho psali právě Hašek a Kafka. Opodstatněně: promíchávání zaostalosti s domnělou všemohoucnosti, drzosti s nepřístojným chováním, nadutosti s omezenosti, upravování cestiček pro cizí loupežníky, devótnost a mánie udělat díru do světa, to všechno a mnoho jiných jevů vyvolává u lidí dojem, že jim vládne někdo, koho duch svatý zapomněl osvítit.
A bylo by možno uvést celý soubor nesmyslných oficiálních teorií a jednání, jež signalizují, že - pokud to tak půjde dál - společnosti hrozí zkáza. "Demokratický" svět se demaskuje jako lež, přetvářka, absurdní šaškárna. Občan je chlácholen, že již není řízen jednou partají. Jistě, avšak místo toho je objektem ohavné manipulace několika partají a šálen jejich zpátečnickou ideologií. Na pozadí všeobecného chaosu se vznáší historické poslání komunistů: poskytovat naději člověku, že se jednou zbaví systému, který ho ponižuje. Z toho také vysvítá, proč četným zpozdilcům při slovech "komunistická strana" naskakuje kopřivka..
Základní česká idea se rodila pod vlivem nejprogresivnějších idejí století. Byly to ideje, jež pobízely člověka a hnutí do boje za národní nezávislost, sociální spravedlnost, svébytnost kultury, vzdělání, povzbuzovaly solidaritu mezi národy a státy, vůli pomoci jiným národům, rodily bojovníky za mír a společenský pokrok.
Podstata těchto snah se v českém myšlení objevovala již od doby husitské. Jan Hus se proslavil šířením učení o právu poddaných na odpor proti vrchnosti; Petr Chelčický jako první evropský myslitel vyvrátil církevní učení o trojím lidu, podle něhož páni mají vládnout, kněží se modlit a lid pracovat, postihl třídní charakter násilí; Jiří z Poděbrad se jako první evropský panovník pokusil založit evropskou mírovou unii, snažil se předejít válečným konfliktům diplomatickým jednáním; T. G. Masaryk prohlásil, že "není náhoda, že první komunismus novodobý byl český - naši Táboři jsou první novodobí socialisté, měl za to, že "celý stát se musí socializovat", že "budeme usilovat k tomu, abychom nuzných a chudých neměli". "To je ten náš český ideál", slavnostně deklaroval Masaryk. Je známo, že tento princip každou chvíli porušoval, avšak pro něj bylo důležité před revolučním lidem aspoň slavnostně vyhlásit příslib.
A nyní - jaké zklamání! Základní idea se boří, neboli "normalizuje": normou již nejsou pevné zásady, dobrosrdečný sociální cit, solidarita, vlastenectví, občanská aktivita, bezpečný život, normou jsou nízké pohnutky, sobectví, přizpůsobivost, švindl, kariérismus, úspěchy. Zrádní vzdělanci české revoluční dějiny překrucují, przní, špiní. Motiv je jasný: aby si z nich udělali odrazový můstek k dosažení pochvaly "mocných", případně k nesmrtelnosti. Tak zřejmě přemýšlí ředitel antikomunistického ústavu Žáček se svými parťáky, kteří svým kriminalistickým přístupem k dějinám degradují označení "vědec".
Paradoxních dějů stále přibývá. Stejně jako přibývá znaků společenského úpadku. K nejpříznačnějším patří fakt, že zatímco západní univerzity intenzivně propracovávají metody ospravedlňování "národní" rozpínavosti, vynášejí do nebes reakční ideje a jejich představitele, "teoretici" čeští odvádějí vědecká pracoviště od národních témat, tím spíše od nestranného posuzování národních dějin. Zrazují ovšem sami sebe. Zřejmě uvěřili, že svět světapánů je i jejich světem. Tak už to u služebnictva bývá. Tragický i směšný dojem vzbuzuje lhostejnost, kterou čeští intelektuálové projevují vůči superiornímu chování zpupných "spojenců". Něco podobného se s českou inteligenci dělo i za Rakouska-Uherska. Zeyerův románový hrdina smutně povzdechl nad tehdejšími kulturními poměry a vyjádřil své zklamání: "Hrozím se české povahy, která se nejvíce charakterizuje tím - že povahou není. Jaký to člověk, který se takřka s ideou narodí, že proto přišel na svět, aby byl podruhem jiného! Jaký to člověk, který to klidně uznává, že není svým pánem, a který takřka za odpuštění prosí, že se vůbec narodil! Nahlíží, že je v cestě, a neví, jak by jen ustupoval, aby nikoho svou impertinentní přítomností neurazil". Vskutku je to povzdech, který zní naší přítomnosti povědomě. Možná i proto, že současná "modernější" inteligence nevidí, v jakém ďábelském obklíčení se nachází. Nevidí, jak zvlčilá žádostivost "supermanů" přeměňuje i jejich na svoji kořist. A nenaslouchá moudrému poselství velkých: Palackého, Nerudy, Šaldy, Vančury, Fučíka a dalších znamenitých myslitelů a vlastenců. Vančura nám například odkázal: "Rozlišují nás zájmy, víra a názory, avšak žádná rozdílnost nemůže zastřít základní potřebu svobody a vývoje". Ne, česká idea neonemocněla vulgárním nacionalismem, v národním vědomí a národní povaze se nerozvíjejí pouze znaky, které odlišují český národ od národů jiných, tedy jen to "zvláštní". Vychází z uvědomění, že národní rysy se sice různí, ale současně i spřátelují a sjednocují. Samozřejmě za předpokladu, že jsou respektovány přirozené a demokratické základy.
Kolonizátoři se vždycky snažili v uloupených prostorech vykořenit národní intelekt, revolucionizující ideje. Na pomoc si obstarávali domácí pokrytce. Příkladů je dostatek. Například Havel jektavě zesměšňuje "národnímu zpátečnictví, další kapitulanti nevraží na "uzavření se do formální suverenity malého národního státu", někteří otevřeně handlují s představiteli sudetoněmeckého landsmanšaftu o osudu českého národa a jsou s to vyřadit ho z evropské kartotéky. Vymýšlejí se další a další techniky "osedláni buřičských Čechů". Tak třeba Nakladatelství Lidové noviny přispělo do dezorientujícího mlýna pojmovou zmateninou: ve Slovníku českých synonym je slovo vlastenectví vyloženo jako nacionalismus, nacionalismus jako národovectví, komunista či marxista jako nedemokrat, komunistický jako bolševický. Zkrátka: terminologický zmatek jako ideově politická pomůcka.
Nevděční kariéristé se však zbytečně snaží zápolit s dědictvím předků. Český národ se zpěčuje totálnímu podmanění, pokusům vměstnat jeho vlastenecké myšlení do neoliberálního schématu.
Ne, prostý český člověk má o osud vlasti nejhlubší zájem a současně touží po samozřejmé světovosti. V jeho genech je zakotvená idea odporovat síle zla - ať přichází odkudkoli.
Pozvolna také mizí víra v přirozený tok dobra. V době globálních manipulací, jaké nastaly po ústupu SSSR ze světové politické arény, nelze tuto iluzi nepozbýt. Poučili jsme se, že nestačí, aby se na náměstích cinkalo klíčí. Víme, že dobro může zvítězit jenom tehdy, když bude silnější než zlo. Víme, protože jsme zestárli, ale i proto, že jsme zmoudřeli.
Autor: IVAN HLIVKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |