Potkáte-li někde kolem sídla Obrysu-Kmene Karla Sýse, může se stát, že uchvátíte novou knížku. Snad kvůli krásné obálce, dokonalé vazbě nebo kvůli jménu autora či podezřelému názvu knihy. Například k »nehybnosti« má daleko právě vydaný soubor dvaasedmdesáti minipříběhů s maximální výpovědní hodnotou. Eva Frantinová tento Nehybný ráj asi chápe jako úlitbu rajským vzpomínkám, konfrontovanou s postřehy z doby internetové.
Tempo jejího vyprávění připomíná let počítačovou sítí, zrychluje tep a dech. Defilují tu obyčejné věci, obyčejní i neobyčejní lidé a jejich vztahy k věcem a jiným lidem. V knížce je mnoho úžasu, mnoho otázek o našem jsoucnu.
Ihned mi padla do oka dvacetiřádková miniatura Klika: »... je hodně klik, které jsme nepohladili, mohlo by jich být moře omývající ostrov Strach nebo Touha, důležité jsou ale ty, k nimž jsme si stoupali na špičky... a v Betlémě i v Havaně najdeš místo dveří závěs. Za ním se otvírají nad mísou rýže a kuřete lidská srdce, za ním se leskne ovoce, stůl a tváře, za ním se narodit, pobíhat bez klíčů a žít - není to klika?«
A co Řeč? Zatímco jedni - »... řítí se kolem a hulákají do mobilů, kde jsou, co koupili, že není čas, atd.«, autorka praví: »Jak krásně zní popovídat si. Večer jsme seděli u stolu a táta si bral řeč. Praktickou... Neumím si představit, co by bylo narodit se do kolíbky u internetu, koukat z kolíbky na stůl, kde se nenapíše dopis ani pohlednice, na stůl, kde trůní počítače, domácí kina, všemožná hejblata, která vytlačila maňásky. A knížky...«
Nehybný ráj zbavuje ostychu z pozorování a velebení světa, jenž je nám pro radost i pro zlost - viz názvy minipovídek jako Láhve, Lino, Šálek, Koště, Stařečci, Umění doprovázet, Křídla, Lopatka nebo Nitě - úžasně objevné, zejména závěr s otázkou »A co je naděje? Nejpevnější režná nit a také štupovačka děr v patách smutku. Stačí?«
Nestačí, nestačí, milá Evo Frantinová. Kde je naděje na zlidštění »jen « půlmiliardového, »jen« pětadvacetimetrového vojenského radárku NATO v Nepolisech? Kde je soucítění se sv. Máří Magdalenou v nedalekém kostelíku? Neřku-li s obyvateli okolních vesnic.
Nikdo se s nimi před rokem nebavil o škodlivosti »miniatury« NATO. Ani se mnou se nikdo nebavil, když jsem marně protestovala - záhy po představení natovské parády u Nepolis (Haló noviny, 9. února 2007) - proti zneužívání »vzorku« jako poutače či reklamy na radarování v Brdech. Co jiného je ona koule na televizní obrazovce snad den co den!? Kostelík byl ale odříznut. Ten by vadil. Je příliš titěrný. Nebo už zbouraný? Jako konkurence válečnické dominanty se sv. Máří Magdalena v Nepolisech nehodí?
NATO NENATO - čtrnáct obcí po roce protestuje. Připojila se desítka obcí od Slavkova. Stačí to?
Omlouvám se, že vítám radarovým povykem zpěvný Nehybný ráj - zemský ráj to na pohled. Jdu s ním proti radarům. A potřebuji ještě další výtisky pro aktivizaci kolemjdoucích.
Autor: JANA VACKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |