Česká literatura si na nedostatek tet nemůže naříkat. Werich napsal Tetu z Bruselu, Suchý Zlomil ruku tetičce, kromě toho má Tři tety, jednu v Bechyni, druhou v Kolíně a třetí, co má hrozně ráda jazz, v Dobře placené procházce tetu z Liverpoolu, čtenář se rozpomene jistě na tetu Kateřinu ze Saturnina Zdeňka Jirotky, našly by se i tety méně komické, ale obávám se, že TETA ANULA (Slovenský spisovatel, Bratislava 2007) východoslovenského prozaika Milana Zelinky (ročník 1942, žije v Humenném) nemá v české tvorbě příbuznou, která by se mohla vypravěčově statečné, životem vůbec nehýčkané a přes všecky strázně a zklamávané naděje tetě vlastně až do konce jejích dní šťastné postavit po bok.
Síla té venkovské ženy, která ráda tancovala a vynikala natolik nad své okolí, že se neprovdala, ačkoli "mala nápadníkov na každý prst desať" a "od Cífera po Šenkvice nebylo švárnejšieho a robotnejšieho dievčata", ještě ve větší míře než vnitřní síla celé rodiny, v níž se narodila a pro niž žila, vyjeví se v nemnohých, zato těžkých životních situacích, zejména při sprostém nakládání se Židy za slovenského štátu a při jejich odvlékání na smrt: nakonec se nerozpakuje postavit zdivočelým gardistům a aspoň se důstojně rozloučit se svou kamarádkou Editkou, která ji naučila tancovat.
Síla Zelinkova vyprávění, vkládaného do úst Anulina synovce, prýští z porozumění životodárné moci životního řádu založeného na pevné rodinné soudržnosti, neokázalé vzájemné úctě a v odvaze postavit se křivdě, ať už páchané na lidech, ať hrozící ostatním životním tvorům a přírodě. Autorova odvaha jde až k poznání, "čo všetko je na svete možné": na jedné straně strýko Jelínek, který "cez vojnu s chuťou chodili biť Židov až do Trnavy žilou" a později "naháňali sedliakov do družstva", na straně druhé prostá teta, ujímající se kůzlete, které uniklo pogromu a které nenechá na pospas potulným psům. Teta, která do smrti "tajne robí, aby bola užitečná."
Teta Anula je do jisté míry protějšek titulní postavy ze Zelinkovy západoslovenské makovské Povesti o strýkovi Kenderešovi (1985), sevřenější a smělejší ve využití ozvláštňujícího nářečí. Těžko by se kniha překládala (česky ze Zelinky žel nevyšlo knižně dosud nic), ale i český čtenář se do vyprávění prokládaného písněmi ("dokát sa bude v témto dome spívat, dotát bude dobre") začte a podlehne mu. Jen je otázka, zda se k té stostránkové knížce v dnešní Evropě bez hranic vůbec v Česku dostane.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |