Vystoupení literárního historika na Mezinárodní konferenci Hašek - humor tisíciletí v Lipnici nad Sázavou 28.-30. 4. 2008
Bylo to přesně před 54 lety, kdy jsem poprvé navštívil památná místa v Lipnici u Světlé nad Sázavou. V dolejší hospodě seděl malíř Jaroslav Panuška ml., který v dopoledním klidu popíjel svou obvyklou dvoudecinku. Živil se pouze prodejem obrazů, jež našel ve vinohradském ateliéru svého slavného otce - Jaroslava Panušky st., žáka školy Mařákovy, a zdálo se, že čeká na hosty z Prahy, kteří mu poručí další dvoudeci. Prostě venkovská idyla. Hořejší hospoda - Invaldova - byla před rekonstrukcí. Jela totiž kolem jakási vlivná osoba, jmenovala se myslím Machačová-Dostálová, která se rozhodla, že hostinec U české koruny zruší a udělá z něj samoobsluhu. Místo, kde bydlel Jaroslav Hašek a kde vznikla větší část Osudů dobrého vojáka Švejka. Přesto jsme však shlédli ještě před rekonstrukcí původní interiér.
Hospoda U české koruny měla vchod z ulice, šlo se rovnou do lokálu, kde byla pípa. Hašek však nejraději tvořil v malé místnůstce mezi lokálem a kuchyní, kde střídavě psal a diktoval Švejka - a střídavě chodil do kuchyně nahlížet paní Invaldové pod pukličku. Měl starost, aby se nic nepřepeklo, nepřehřebíčkovalo, nepřenovokořenilo...
I za těchto podivných okolností diktoval s matematickou přesností, s obrovskou znalostí detailů i prostředí, přičemž udržel tón lehkého, byť ironií prokresleného humoru - i při líčení hrůzných válečných událostí. Podle svědectví Haškova "písaře" - byl to tehdy nezaměstnaný devatenáctiletý chlapec Kliment Štěpánek - se vždy příslušná sada dvanácti až čtrnácti stránek posílala do Prahy nakladateli Synkovi a nechávali si vždy jen poslední rozepsanou stránku. Mezitím však napsali obvykle nějakou kratší humoresku, aby byly peníze na živobytí. Přitom se ve Švejkovi - až na drobná přehlédnutí - neopakuje jediná anekdota a postavy vždy udržují svůj humorný profil. Tomuto způsobu tvorby odpovídá jedině aforismus Otokara Březiny: "Opilci a mystici mají něco společného. Píší totiž bez zábran, jakoby pod diktátem shůry!"
Jenže to, co se jeví jako bohémská podivnůstka, je zdrojem zvláštního typu humoru: u Švejka dodnes udivuje naprostá uvolněnost a překvapující prostota stylu, jehož zásluhou je malý, uzavřený malý svět drobného člověka, který je nazřen s fenomenální přesností - konfrontován s demaskující vizí tzv. velkého světa, reprezentujícího vládní režim a tzv. dějinné události. Toto srovnání jde od humorných detailů až po hluboké myšlenky a vize filozofického dosahu a charakteru.
Dodnes udivuje přesnost této konfrontace - každodenních detailů a dějin - jež je promítnuta do humoru. Svědčí nejen o perfektních znalostech Haška jako novináře a dokumentaristy, ale o jeho pozoruhodné vizi světa, dosahující průkaznosti vizí filozofických. Snad proto byly prostinké a nenápadné "příhody" dobrého vojáka Švejka analyzovány z hlediska pragmatismu, fenomenalismu, existencialismu a v současné době mají některé rozbory blízko k filozofii Karla Poppera, zabývající se demystifikaci společenských systémů.
Hašek ovšem byl a je zkoumán i literárně: stačí uvést jména Kosík, Černý, Richterová, Blažíček, abychom vzývali jen autory mrtvé nebo zahraniční a nikoho z přítomných tak neurazili.
Dovolte, abych na dnešní mezinárodní konferenci připomněl jeden rys, jenž dosud nebyl zkoumán, neboť klade zvláštní obtíže faktické i terminologické. Je to zcela jedinečná vlastnost Haškova stylu - totiž strohost, elementárnost a prostota. Tato vlastnost totiž neodpovídá žádné z dosud uváděných systémů a konvencí.
Prostota bývá dvojí: prostota mysli a prostota stylu.
Prostotu mysli pozorujeme ponejvíce u dětí a bláznů - je nesporné, že tato vlastnost zbavuje jedince zábran a konvencí. K tomu se pochopitelně blíží i prostota opilců, ale to není nyní předmětem naší pozornosti..
U Osudů dobrého vojáka Švejka nás zajímá a překvapí zvláštní prostota stylu, čili literárního a uměleckého výrazu, jež není v literatuře obvyklá a dokonce ani v předválečné tvorbě Haškově ji v takové míře nepozorujeme.
Prostota stylu je záležitost velice složitá. Podle Slovníku jazyka českého znamená prostota přirozenost, jednoduchost, nelíčenost. Protestoval bych proti jednoduchosti - v případě Haška jde spíše o věcnost, elementárnost. Odtud plyne elementárnost Švejkových postřehů, která je konkrétní, přesná, jakoby nechtěná. Ale pozor: Švejkova prostora musí být důmyslná a rafinovaná, neboť je neskonale humorná, skeptická, ironická. Působí dojmem nevyvratitelné pravdy, jež slučuje fragmentárnost detailů se zralostí názoru rázu filozofického.
Po pojmem Švejkovy prostoty můžeme mít na mysli nejrůznější elementy: kolorit prostředí a způsob vzniku rukopisu, u něhož můžeme sledovat jak jistou diferenci mezi městským prostředím pražské bohémy - U Pánků, kde se zrodil Švejk, U Klupáka čili U Kamenáče a U Jelínků - kde byl napsán první díl, tak mentalitu českého venkova, čili chalupnický archetyp, tu zvláštní fragmentární chytráckost, která je svého druhu, tj. i lstivá, potměšilá, jakou pozorujeme v částech napsaných na Lipnici.
Ale pozor! První sešit druhého dílu, v němž je zobrazena jihočeská krajina a tzv. budějovická anabáze - byl započat již v Praze! Z toho plyne, že zvláštní prostota Švejkova stylu je jev velice komplikovaný, který souvisí nejen s místem vzniku, ale i se situací tvůrce.
Po válce musel Hašek zapomenout na všechno, čeho dosáhl v době předválečné: jeho satira a ironie, stejně jako mystifikace Strany mírného pokroku, ba i seriál humoresek se Švejkem a Strana mírného pokroku v mezích zákona (jež zůstala v rukopise), vše muselo být skryto, ne-li zapomenuto. Tuto situaci měl zřejmě na mysli Bohumil Hrabal, když poválečný Švejkův styl charakterizoval jako výtvor svého druhu, odlišující se od dosavadní Haškovy literární tvorby: "Teprve na sklonku svých životních sil byl schopen napsat to, co napsal, kdy mohl říci - jsem ten, který jsem."
Pokusme se proto analyzovat charakter Švejkovy fenomenální prostoty, jež souvisí s největšími výtvory světové literatury a obsahuje esenci všeho, co v tomto oboru bylo vytvořeno. Zdánlivě prosté a jednoduché věci budí dojem hádanky a spojují Švejka s největšími jevy literatury světové. (Podobně je tomu u tvůrčích osobností renesance, např. u Shakespeara aj.)
Také poválečný Haškův Švejk se dlouho jevil jako nerozluštitelná hádanka. Zprvu se setkal s nevraživým odmítnutím, neboť přesahoval vše, kam dosahoval okruh literární a estetické konvence. Jediné, co bylo tomuto stylu přisuzováno, bylo to, čím Hašek proslul už před válkou: bohémský humor, ironie a mystifikace.
Už před válkou obklopil Hašek svou tvorbu osobitou mytologii, která mu umožnila působit i proslulostí osobní. Ve společnosti mladých anarchistů proslul jako tulák a bohém, který bavil svými cestopisnými zážitky, vrcholícími v cestovní zprávě tří členů Strany mírného pokroku, podle vzoru anglických cestovních společností.
Po návratu z cest rozšířil humornou sféru bohémského mýtu o oblast pražských hospod, kaváren a vináren. Tento tvořivý mýtus byl pojmenován "sfinga za hospodským stolem".
Jako bohém a mystifikátor (známý svou činností ve Světě zvířat i v národně sociálních časopisech) se Hašek jevil jako výtečný humorista, jako Eulenšpígl pražských hospod, šašek, jenž nedostižnými humornými fintami karikoval svoji dobu jejími vlastními výrazovými prostředky.
Jako řečník a mystifikátor nastínil Hašek celou plejádu stylových parodií. Souběžně s tzv. kritikou tisku a žurnalistické fráze, kterou nastínil německý žurnalista Ludwig Winder, využil zcela bezprostředně a originálně své zkušenosti ze Světa zvířat.
Hašek pojal svou činnost jako fenomén zábavy. V tom je jeho jedinečnost nejen v rámci pražské bohémy - ale i v odlišnosti od německé pražské bohémy (německý bohém Leppin a expresionista Kafka měli rovněž zájem o podobné "pokleslé" formy, Kafka navštívil kabaret Lucerna a patrně sledoval Haškovy přednášky). Hašek však nerozšiřoval jen pověst a zajímavý místopis bohémy (popis hospod, kaváren a figurek), ale postaral se o její evropskou slávu.
Politické a sociální dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona přesahují rozsah pražské bohémy. Je to celistvý obraz doby, zachycené v celku i v maličkostech, politického liberalismu, nazíraného skeptickým sklíčkem sarkastické ironie a anarchistického nihilismu. Haškova satira se blíží svou ostrostí ironii Oscara Wildea, Jarryho krále Ubu, ale i J. S. Machara, Viktora Dyka. (Že nejde o záležitost ryze lokální a faktografickou pochopili Němci, kteří už připravili dvě vydání v německém překladu. Přijdou doby, kdy podle tohoto mustru bude posuzována i vážená Evropská unie.)
Po válce nestačilo navázat na bohémské veselí a tiskovou parafrázi Strany mírného pokroku. Mezi předválečným Haškem a tedy i předválečným Švejkem leží hluboký přeryv, příkop překročitelný jen za cenu životního rizika a propasti názorové i lidské. V rámci tohoto dějinného přeryvu vyklíčí ona zmíněná prostota stylu, jež v Osudech dobrého vojáka Švejka dosahuje forem monumentálních.
Tento přeryv osvětlil nejvýrazněji Stefan Zweig v knize Svět včerejška. Světová válka znamenala pád všech dosavadních hodnot mravních, kulturních i filozofických. Paláce staré kultury, ať stály na vídeňské Ringstrasse nebo na pařížském Rue de Champs-Élysées, se zřítily jako domečky z karet. Po strašném utrpení v zavšivených zákopech, v hrůze dělostřelecké palby (Trommelfeuer) a beznaději vojenských lazaretů už nebylo snadné uvěřit hodnotám a ideálům, jež tak hluboce klesly a zklamaly. Kde byl v blátě zákopů vznosný idealista a skeptik Nietzsche, hluboký Wagner a podnětný Freud, když se všechny dosavadní pilíře civilizace hroutily? Zbyly jen vojenské hroby roztroušené po východních částech Evropy, osamělé kopečky s křížkem a rakouskou čepicí, na nichž sedává havran, aby si pochutnal na výtečné lahůdce, jíž jsou lidské oči.
Po každé válce, zvláště světové, nastává vakuum, Götterdemmerung, tj. pokles hodnot a mravů, včetně těch, ve které jsme ještě donedávna věřili. Mnohdy zbylo jen spáleniště, nebylo odkud začít. Mladá republika se opřela o vítěznou legionářskou legendu a odvracela myšlenky na rozvrat útěšnými ideály, vzatými z dávné minulosti. Mladé pokolení 20. let popřelo symbolisticko-dekadentní tradici v duchu hravého dadaismu a poetistického lyrismu, vyznačujícího se rytmem jazzu, hudební divadelností a jazykovou vynalézavostí.
Navrátilec Hašek se ovšem už nemohl sklonit k hravým formám humoru a zábavy.
S geniální jasnozřivostí vytušil, že formu předválečné bohémské mystifikace nutno převtělit maskou samozřejmosti a prostoty dobrého vojáka Švejka. Přímo geniálně však vytušil, že má-li tento archetyp rakouského vojenského sluhy zachytit "Osudy českého člověka za dob světové i občanské války zde i v Rusku" (první sešity Švejka navazují na seriál Velitelem města Bugulmy), musí být zakryt groteskně ironickou maskou.
Poválečný Švejk si vydobyl právo mluvit jak mu zobák narost, vidět bez zábran a bez předsudků. Nazývat věci pravými jmény. Hned od počátku vdechl mu autor zvláštní vlastnost: mluvit v duchu jednoduchosti a prostoty. Švejkovy výroky, s množstvím významů přídatných - my říkáme konotací - působí neodolatelně humorně. Nazírají na svět a věci kolem nás jaké skutečně jsou a ne jak se nám podávají. Právě jasnozřivá schopnost Švejka je zdrojem jeho obliby. Švejkova prostota je ovšem výsledkem geniální Haškovy mystifikace a automystifikace, výrazem nového literárního stylu, jenž působí dojmem "neliterárnosti" a věcnosti.
Švejkova formace, jež i při zdánlivé jednoduchosti a prostoty je schopna nejsložitějších reakcí, je formou obveselující zábavy, neboť sahá od groteskní komiky a chytrého vtipu až po tragický sarkasmus. Znovu a znovu narážíme na vytčenou originalitu a prostotu stylu, jež je právem zvána geniální. V rukou Haškových není Švejk jen maskou blbce a vojenského sluhy, ale ironickým skalpelem, jenž rozevírá jednotlivé vrstvy systému, odhaluje falešné pozlátko a uvádí věci na pravou míru.
Postava Švejka má jen zdánlivě mentalitu malého muže z pražské ulice. Je velkolepou stylizací klauna, jenž vystihuje okolní svět v detailu i v obecných významech, která trefuje hřebík na hlavičku, která nazývá věci pravými jmény. Snad právě proto působí jeho styl jako lučavka, jež odhalí všechny vrstvy ukrývaných symbolů, a to nejen rakouských, ale i republikánských.
Ano, při psaní svého románu se Hašek dopustil i několika záměrných mystifikací. Je to především forma kroniky, která obsahuje řadu výstižně hodnotících ironických prvků. Maskou kroniky chtěl zakrýt prvky osobité groteskní stylizace. Maje na mysli Stranu mírného pokroku připojil k románu potutelnou větu: "I v těchto i v druhých dílech budou vojáci i obyvatelstvo mluvit a vystupovat tak, jak je tomu ve skutečnosti." Těmito slovy autor zdůrazňuje, že Osudy jsou pouze kronikou světové války. Dříve se vyzdvihovaly partie, líčící krutost a nelítostnou drsnost války. Dnes víme, že jde o mnohem víc - o pohled na svět, jenž hrůzu doby zakrývá maskou ironie. Tato forma dává možnost vyrovnat se nejen se symboly poražených, ale i s "vítěznými" symboly mladé republiky. Snad proto kryje autor Švejka maskou slabomyslného rakouského vojína a tudíž blbce, dokonce úředně uznaného. Doufal, že tomu veřejnost porozumí.
Haškovo dílo se stalo po smrti autora podnětem různých filozofických zkoumání - od pragmatismu až po existencialismus a fenomenologii. Zdá se, že i z filozofického hlediska poskytuje švejkovská hádanka dostatek impulsů. Není tomu tak proto, že by se podbízel - je to zásluhou prostoty, která není naivitou, nýbrž podnětnou elementárností.
Ostatně Hašek tušil, že složitost Švejkovy masky, zahalené zjevným prosťáčkovstvím, nebude v dané chvíli pochopena. Hned v doslovu k prvnímu dílu vyjádřil své pochybnosti: "Nevím, podaří-li se mi vystihnout touto knihou, co jsem chtěl. Stane-li se však slovo Švejk jen novou nadávkou v květnatém věnci spílání, musím se spokojit s tím obohacením českého jazyka." Stalo se: groteskní klaun Švejk strhává hodnoty století jako cár "hanby " a falše, ale v české kultuře existuje jen jako přízemní, skromný "muž z pražské ulice". Byl dokonce zavrhován a proklínán právě ve jménu své zdánlivé elementárnosti a prostoty.
Po válce se zrodila nová inspirativní generace, která nechtěla mít nic se starým symbolismem a nerozuměla ani předválečným mystifikacím. Ve Švýcarsku vzniká směr, jenž odvrhuje vše pod slovem dadaismus. Teige přijímá Haškova Švejka jako rezervoár živelné vitality, jež vychází z podívané na jarmark bláznovství, popírá válku a minulost vůbec. Švejka čte Teige jako hravou, nezávaznou destrukci vládnoucího "nesmyslu". Byli to především V+W, kteří oživili Haškův humor v rámci své jazykové hry a v duchu studentské recese. Začalo to patrně osvobozujícím vtipem, který zesměšňuje oficiální kulturní idoly. Stačilo podotknout v průběhu oficiální kulturní slavnosti: "Že by Alois Jirásek?"
Jeden z tvůrců V+W pak v knize Klobouku ve křoví (autor sám volí parodický název "Vepřový klobouk") se vyjadřuje o Švejkově humoru formulací téměř současnou: "Rozum přestrojený za Slabomyslnost v boji proti Absurdnu, vydávajícímu se za Moudrost a Důstojnost. Švejk dává smysl Nesmyslu proti nesmyslu Smyslu, to všechno je prapodstata klaunství, atomická energie srandy." K tomu připojme Voskovcovu větu z korespondence: "Sranda nikdy nesmí být emocionální, nýbrž je nad tím".
Také dnešní zkušenost ukazuje, že osvobodivé vlastnosti Švejkova humoru stojí nad aktuální dočasností každého společenského systému, ať uzavřeného, či otevřeného (vždyť každý systém je svým způsobem uzavřený, tj. totalitní). Prostota Švejkova humoru, průzračnost jeho vidění, přirozená kontrastnost a živelnost, vyplývající ze skutečnosti a schopnost nazývat věci pravými jmény, je zdrojem osvobodivého psychického pocitu.
Naznačili jsem cestu od Haškovy předválečné mystifikace a ironie k dnešnímu chápání Švejka v rámci osvobodivé grotesky a absurdity. K aktuálnímu působení Švejka lze dodat řadu dalších citátů, např. "Tlačenice bohatých způsobuje bídu v duši kejklířově". Jenže to už není ani Hašek, ani Werich nebo Voskovec, nýbrž William Shakespeare.
Po více než padesáti letech jsem znovu v hostinci U české koruny a hledím opět do tváře dobrého vojáka Švejka. Říkali jsem kdysi: Hašek není jen Švejk a mysleli jsme tím, že Hašek jako autor je nejen Švejk, ale že jde ve svých invencích dále, že je něco víc. S pokorným gestem Galileo Galileia doznávám, že "něco víc" patrně neexistuje. Prohlašuji a vyznávám: "Hašek je Švejk!"
Předneseno 29. dubna 2008 v hotelu Brixen v Lipnici nad Sázavou
Autor: RADKO PYTLÍK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |