Zdá se, že naše území je již geograficky, svým postavením coby "srdce Evropy" předurčeno k citlivosti na kardiografické výkyvy. Od Třicetileté války jsou Čechy epicentrem katastrofických kontinentálních otřesů.
Jako varování před druhou světovou válkou, že již před Madridem se bojuje o Prahu a že pak mnichovská iluze nepřinesla mír, ale válku, potvrzuje Bismarckovo tvrzení, že kdo má Čechy, má i Evropu. (Kromě domorodých Čechů zajisté, které Bismarck pokládal jen za poslovanštěné Němce, jež měl zgermanizovat teprve Hitler.) Sověti potřebovali naše území pro umístění odpalovacích ramp atomových hlavic. Po rozpadu SSSR se stáváme stejně strategickým územím pro vojenské zájmy Američanů. Jsme vždycky ideologicky nejpřesvědčenějšími dobrovolnými vazaly svatováclavské tradice. Poddanými, namlouvajícími si domýšlivci, lechtivými na svůj "pupek světa". (Není tudíž vyloučeno, že u nás začne i ta příští válka, a i skončí jako vždy poslední.)
Máme ovšem v sobě též historicky vypěstovány obranné protilátky. Proti služebné horlivosti odevzdané švejkovství a přizpůsobivé kolaborantství, spojené s modlitbou k svatému Václavu, aby nedal zahynouti nám, ni budoucím. A v nejhorším máme ještě v rezervě Blaník a spásonosný spánek jeho záchranných bohatýrů.
Z ochotné ohebnosti dobýváme historickou slávu. Litujeme se v Bílých horách, Lipanech a v kapitulantských Mnichovech. Byť i poraženi a porobeni, zůstávají po nás slavné dějiny a dosud jsme nezhynuli, jak nám prorokovala už naše zakladatelka, kněžna Libuše.
Česká rozpínavost se dá měřit na dva lokty. Jsou jimi EXULANTSTVÍ a MUZIKANSTVÍ, mnohdy obojí v jednom. S těmi prorážíme Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA. České vlastenectví je živeno v cizích službách, doma není možno stát se prorokem. Naše existence je závislá na mezinárodním uznání. Teprve v zahraničí se ověřuje naše národní příslušnost. Už v našich pohádkách se z hloupého Honzy teprve návratem ze světa domů stává chytrák český Honza. Cizina je naší zkušební lučavkou královskou a cejchovnou domácího zlata. Kdo nedostal zahraniční pomazání, nemůže u nás platit za svatého. Mají Čechy vůbec své vlastní hranice?
ŠVEJKA z Čech ani z Česka nikdo nevystrnadí. Našel zde živnější půdu než před ním náš praotec na Řípu. Je zakořeněn v nedůvěře až výsměchu veškerému ideologičnu, chytání na vějičku a sedání na lep velkých idejí a velkých slov. Proti šlechtitelským či likvidačním choutkám umravňujících idealistů si udržuje švejkovství trvalou imunitu a tím stálou životnost. Ani tisíc intelektuálů nezdolá jediného Švejka.
Donkichotským rytířům smutné postavy se mezi větrné mlýny připletla postavička Švejka. Iritovaně vyjíždějí proti nebožákovi na zteč. Byť by byla chuť zbavit se jej jako Marata, zůstane nadále "přítelem lidu".
Autor: KAREL RETTER
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |