František Dostál fotografuje Prahu, jaká už není, jaká ani nikdy nebyla.
Oko fotografa je jako oko boží - na čem spočine, to se proměňuje podle stupně jeho touhy. Pohlédne na omšelou sochu a socha vykročí oblečená do gala. Pohlédne na chodce spěchajícího za každodenním chlebem a hle - chodec se promění v roh hojnosti!
A tak se na fotografiích Františka Dostála mění Praha, matka evropských měst, ve školku, v níž neúnavně dorůstají archetypy domů, stromů, paláců, mostů, náměstíček, zákoutí, prostých lidiček a jejich zvířat. V českou Altamiru s konstantní atmosférou, v níž se za každého počasí a v každé roční době daří udržet realitu nad hladinou zázraků.
Jestliže je úterý, musíme být v Belgii - tak zněl název filmu promítaného před lety i u nás. Jestliže se píše 2008, snad už jsem do té Evropy přece jen dorazil, mučí se vstávaje lehaje Havlem vystrašený Čecháček.
František Dostál takové starosti nemá a mít nikdy nemusel.
Dílo tohoto svrchovaného pražského chodce patří také Evropě. Neboť není Prahy bez Evropy, ale ovšem ani Evropy bez Prahy.
Jako se pražské Hradčany zhlížejí v zrcadle Vltavy, Seiny i Maasy, potřebuje také Evropa zrcadlo pro svou Eiffelovku, pro svůj Tower, pro své dómy i pro své čurající chlapečky.
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |