Když se premiérem Polska stal Donald Tusk, rodilý Kašub, zvýšil se zájem veřejnosti o Kašuby. Mnozí ani nevěděli, že k západním Slovanům patří nejen Poláci, Češi, Slováci, ale rovněž Lužičtí Srbové a Kašubové.
Nejobsáhlejší a i u nás přístupnou knihou o Kašubech je publikace Marianny Wannowové Kaszubi, která má 432 stran a vydal ji Kašubský ústav v Gdaňsku v r. 1999. Několik prvních kapitol je napsáno ve dvou jazycích, a sice polsky a německy, avšak většina publikace je v němčině.
Autorka Marianne Wannowová byla první generální konzulkou Spolkové republiky Německa v Gdaňsku v letech 1990-92.
Publikace představuje průvodce po stopách výzkumné cesty ruského vědce Alexandra Hilferdinga (1831-1872), podniknuté v létě 1856. Hilferdingovu práci doplňuje doslov o menšině Kašubů, o rozvoji národního sebevědomí a o ochraně jejich práv v jejich malé vlasti. V r. 1856 žilo asi 200 000 Kašubů, kteří si říkali Slovinci, Kabatkové nebo Kašubové a mluvili - jak sami říkávali - po slovensku (v polské verzi »po slovinsku«). V tomto jazyce se ve smíšených obcích konaly také mše. Následně bylo sledováno, zda a kolik lidí chodívá na kašubské (polské) mše a kolik na mše německé. Oficiálně se nadržovalo německým mším, snad i stanovením vhodnější doby. Kašubové byli uznávaní coby výborní léčitelé, měli kašubská pojmenování všech bylin. Pruská armáda nebránila kašubským vojákům, aby se veselili po kašubsky, voják totiž musel mít dobrou náladu.
Autor: JAROSLAV LIŠKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |