V dnešní době neúcty vůči mateřskému jazyku a nezájmu o celkovou úpravu knih je pečlivost, již pražské nakladatelství Balt-East (vedené Antonínem Drábkem) věnuje redakci knihy, jejím ilustracím i jazykovým korekturám, opravdu výjimečná. V loňském roce přineslo toto malé, avšak velmi agilní nakladatelství povídkový soubor Stanislavy Bumbové (29leté učitelky, absolventky Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity, žákyně Františka Skorunky), doplněný nádhernými poetickými ilustracemi malířky a rovněž středoškolské profesorky Jitky Jelínkové. Kniha vyšla pod názvem ČLOVĚK PŘÍJMENÍM ŽENA a doslovem ji opatřil Antonín Drábek.
Jak autorka uvádí v předmluvě, jsou zachycené příběhy "vesměs skutečnými životními osudy žijících lidí". Jejich hrdiny jsou vesměs ženy a autorka sleduje jejich příběhy s něhou, se smutkem, čtenář(ka) snad i s údivem nad tím, jakou vynalézavost musí projevit např. dvanáctiletá dívenka (povídka Sto padesát devět), jež musí sehnat onen obnos na bačkůrky svého bratra, aby ve školce nevypadal jako "sociální případ". Je schopna dokonce i krást, chce-li sehnat kýžených "sto padesát devět korun". Sledujeme-li, jak se chová doma, v přítomnosti opilé matky a jejího druha, uvědomujeme si, jak vyspěle uvažuje, s jakým přehledem zvládá situaci, předčasně poznavši pouze drsnou stránku života. Přejme jí, aby ji nezlomil jako vítr krásný květ...
Místy je to smutné a deprimující čtení. Stále znovu a znovu žasneme, jak lehce dojde k tomu, že člověk ublíží ať druhému člověku, nebo zvířeti. Jak zranitelné jsou křehké mezilidské vztahy: stačí pouhé slůvko nedorozumění, nepochopení, necitelnosti (Prstýnek) a vše může končit tragédií a nemusí se vždy jednat jen o miláčka třídy - křečka s dívčím jménem Terezka, oběť dětské msty.
Hned v úvodní povídce autorka prozradí, že smrt patří k životu, tedy i ke krásnému slunečnému dni u vody, kterou poetizuje jemnými metaforami ("Něžné vlnky překrásné zčeřené hladiny hladí ruce, tvář, tělo. Voda si tisíci prstíky pohrává s tvými vlasy a nese tě, nese...", str. 7). I jinde umí lyrizovat příběh pomocí jemných metafor ("Smířlivě pozoruje další várku listů, kterou vítr připravuje na zítřejší metací rituál.", str. 119 či "Bylo v ní ticho, byla v ní tma", str.10, na str. 78 nás zaujme neotřelý popis ranních nevolností: "/../ poté, kdy se podruhé shledala se svou snídaní,/../"), nebo originálních epitet, namátkou uveďme pár slov ze str. 76: "Petra nebyla amatér a svůj obor znala do detailů. I do těch temnějších." . Ze str. 46: "Ano, to je úsporný nápad..."
V příběhu hraje charakterizační roli vnitřní monolog i dialog postav. Zde umí účelově využít i nespisovné vrstvy jazyka, kupř. v řeči mladých "podnikatelů" v poslední povídce, nazvané Slámka (tedy brčko); v tomto případě si bere na mušku egoismus mladé generace, mírně řečeno, necitlivé (viz na str. 135: "Elis tvrdí, že už je asi měsíc ve špitálu a vypadá to slibně. Prej žádný příbuzný, žádnej chlap. Ale chce to jít rychle na věc, baba brzo zaklepe bačkorami" /.../ "To by měla bejt brnkačka./ .../").
Mnohé z jejích postav - děvčátek, dívek, žen, ale i starý muž - jsou outsideři společnosti, autorka je kreslí s pochopením a smutkem nad zlobou, závistí i neláskou okolí. Takoví jako Libuška se dávno smířili se svým údělem ošklivého káčátka, přesto je znovu zabolí opovržení ("Právě jí duši přiskříply nové zdi, které tu ještě před vteřinou nebyly.", str. 9).
V mnoha pasážích autorka prozrazuje, že je profesí učitelka, např. v povídce Pavlínka na postavě učitele Eremiáše. Jedině učitel(ka) dovede správně ohodnotit onu "anonymní šedou zónu třídy", tj. nenápadné, tiché, skromné, nekonfliktní studenty či žáky, jejichž jména a příjmení si vyučující za boha nemůže vybavit. Ovšem: "Jsou nejdůležitější, nepostradatelní, skromní, pracovití a svět na nich stojí." (str. 31) Znalost školního prostředí se pochopitelně objeví i užitím slangu: "Teď už v počítačích nikdo nebude." (str. 33) Mimochodem - v této povídce řeší poněkud metafyzické téma halucinací, "hlasů". Nevšední je závěr povídky.
Něžnou a poetickou, impresionisticky laděnou miniaturou je povídka Setkání. Také povídka Jitka dosvědčuje, že autorka umí vygradovat charakteristiku postavy a objevit v ní možnosti, o kterých dotyčná nic netušila. Znovu platí: v extrémních situacích se projeví hlavní rysy osobnostního charakteru. Člověk "se vrací k sobě, ke svým blízkým" neboli zjišťuje, že má "cosi v genech".
Autorka se nemohla vyhnout ani problému soužití Čechů s Romy; to tvoří ovšem jen kulisu zvláštního příběhu o přátelství dospělé ženy a malé dívenky, nadané schopností telepatie. Zajímavým momentem příběhu je část jejich dialogu, ze kterého vysvítá, že se nevymezují pouze Češi vůči Romům, ale že je tomu také opačně.
Nezapře v sobě ženu v příběhu Petra, kde dlouze uvažuje o ženské emancipaci, kterou nechápe jako bezproblémovou, neboť touha po kariéře často zbavuje ženu možnosti být matkou (kde má ambiciózní žena sehnat vhodného partnera?!), a potom si musí pomoci sama (energická a cílevědomá hrdinka povídky vypracuje plán, jak otěhotnět.).
Povídka Příběh jednoho dne popisuje osamělou matku a její tři děti, všechny postavy jsou skvěle charakterizovány, obdivuhodná je matka se svým "černěhumorným" nadhledem nad situací, její dcera Katka svým obětováním se pro rodinu, Veronika pochopením svého sociálního postavení chudé dívky, a koneckonců i Martin, jímž cloumá puberta a všichni "kreténi". Příběh není dnes nikterak výjimečný.
V povídce Markéta analyzuje brilantně charakter psychicky narušeného, sobeckého, arogantního, bezcitného člověka. Proto se nevyhýbá v dialogu ani funkčním vulgarismům (viz str. 93). Dějové napětí graduje, přesto v závěru povídky nečekáte smrt hlavní postavy, vlastně k ní dochází "jakoby omylem".
Všechny povídky donutí vnímavého čtenáře k zamyšlení nad současnou společností, mezilidskými vztahy i vztahy v rodině. Hanka řeší "staré" téma - kde se ve výchově stala chyba, nebo bylo chybou adoptovat cizí dítě? A také - co všechno dokáže zvládnout obětavá žena? Nelituje někdy toho, co učinila? Složité jsou i problémy starých žen; touží být užitečné, drží se zuby nehty života (Chodník), i když je nehýčká, touží začít nový život, ale zároveň se ho děsí a nechtějí měnit zaběhnuté stereotypy (Boženka) či bojují s "alzhaimrem" jako hlavní postava povídky Bezčasí. Ta zaujme na první pohled originálně střízlivým, zkratkovitým, úsporným stylem trochu zmatkovitého člověka, zapomnětlivého (výborně to vystihují krátké, často jednočlenné věty, kupř. "Někdo je tady. Je mi nějak divně. Nějak...", str. 129) , který nakonec prozrazuje, že při veškeré péči, kterou mu příbuzní věnují, postrádá jejich lásku a pohlazení po tváři. Co povídka - to aktuální téma. V Posledním útěku řeší nikoli harmonické vztahy mezi Čechy a Němci, neopomene také zmínit "sloupy naší společnosti": známé, známé známých. Toto je hlavní bod její sondy do myšlení českých lidí. I v povídce Němkyně nám nastavuje (řečeno eufemisticky) ne příliš lichotivé zrcadlo. Odráží se v něm tentokrát naše primitivní jednoduchost, vedoucí k okamžitému odsouzení všech, které dobře neznáme, podobně jako to učinila švagrová Magdalény Němkyně. Znovu se ptáte sami sebe: což si lidé nemohou vyříkat vše z očí do očí, než se začnou nenávidět? Je národnostní bariéra opravdu nepřekonatelná? Každý má přece právo na krásný život a dovede si ho vážit. I po strašných zážitcích z koncentračního tábora. Být starý neznamená být hloupý. Lze ještě prospět druhým lidem. Dosvědčuje to Marta Eliášová z poslední povídky. Po válečných hrůzách nezatrpkla a má stále cit pro lidi i jejich utrpení. Ne náhodou se stala zdravotní sestrou.
Tato zajímavá a nevšední kniha, ke které se můžete vracet stále a objevíte v ní nové a nové postřehy, odhaluje - jak píše autorka v předmluvě - "část našich skrytých tajemství..."
Autor: ALENA VOLKOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)