Pan ministr Julínek rozhodl: je načase, aby lékaři nejenom léčili, ale hlavně vychovávali ty, co se chtějí léčit. Vůbec ne tak, že by jim předávali ponaučení, rady, upozornění, ale přes peníze.
   Povedlo se to už u těch osob, které měly dojem, že onemocněly, a tímto svým dojmem se opovažovaly obtěžovat lékaře: ty teď pěkně čekají doma, až onemocní jaksepatří, nemoc bude jasná, hrozivá, a lékař nebude muset tápat.
   Prevence? Chodit včas k lékaři? Záminky ke zneužívání!
   Stejně tak zuby, poradil Julínek zubařům. Zub času pustoší věci kolem nás, čas sám se ale zubu netkne. Koho zub bolí, ten si za to může sám. A taky za to zaplatí. Na dlaň. Okamžitě. Doma si to pak může se svým zubem vyřídit.
   Pan ministr prostě začal s nemocemi bojovat tak, že je svěřil do péče těch, co jimi onemocněli.
   Určitě by však stálo za to v tomto boji neustávat a přidat na důrazu. Žádných třicet korun za návštěvu! Tři sta! A pak tři tisíce! Nemocných zatím jen ubylo, pak by ale vůbec vymizeli. Nejsou-li nemocní, nejsou ani nemoci. Konec výzkumů, konec strachů a obav! Už žádné sanitky, žádné nemocnice!
   Že by pak nebylo co privatizovat? Že by se rozhněvali ti, co už netrpělivě čekají na své privatizační zisky? Místo nich by přece šlo privatizovat hřbitovy a jaksepatří pokutovat každého, kdo by se přesto všechno opovážil onemocnět.
   Pro takové osoby by pak stačilo vybudovat útulky rovnou na hřbitově, zkrátka všechno jedním vrzem a na jednom místě. Samozřejmě privátním. Pod heslem: Umírej zdravý s Julínkem v srdci!



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)