Před pěti lety Československo jako první postavili na hranici. Tehdy evropské národy ještě nevěděly, co je to Hitlerovo Německo. Osaměle zazněl na okraji pevniny hlas zaškrceného Španělska. Snažili se jej neslyšet. Snažili se jej pokládat za exotickou serenádu. »Nezasahovat! To se Španělé hádají mezi sebou,« tvrdili krotcí pozorovatelé, když německé loďstvo ostřelovalo bezbrannou Almerii. Mnichov se podával jako lék. Po něm dětem nabízeli lžičku malinového sirupu: »To je problém menšin... To je mír na třicet let...« Vzpomínám si na karikaturu z té doby: Po poušti se prochází turista s manželkou. Tygr se vrhne na dámu a zakousne se jí do zadní části těla. Manžel stojí a radí: »Drahá, prosím tě, jen nekřič, křikem můžeš tygra vydráždit.«
Patnáctého března 1939 Němci vtrhli do odzbrojené Prahy, města se spoutanýma rukama i nohama. Bylo to v srdci Evropy a nebyly už ani žádné masky: ani Frankův plášť, ani zelené sukno diplomatické konference. A přece mnozí nepochopili, co se stalo. V Paříži v ten den poslanci na zasedání sněmovny byli zaujati odsuzováním dělníků. Byl jsem na tomto zasedání přítomen. Zapamatoval jsem si stránky novin s obrovskými titulky »Němci jsou v Praze« a lhostejné oči čtoucí tuto strašnou zprávu. Netušily, že za patnáct měsíců se Němci objeví v Paříži.
Londýn tehdy ještě neznal vytí sirén. Bělehrad ještě nechápal, že nacisté nenávidí všechny Slovany. A Varšava si ještě myslela, že na cizí pohřební hostině se lze dobře najíst. Varšava neviděla, že teď je na řadě ona.
Po ulicích krasavice Prahy pochodovali němečtí automatčíci. Bujaře se šklebili, domnívali se, že mají za sebou namáhavé vítězství - vždyť prošli dvě stě kilometrů... Češky se mlčky dívaly na dobyvatele. Češky neměly granáty, ani pistole. Němcům se nepodařilo utajit, že některé ženy plivaly do tváře Hitlerovým vojákům. To byla první odpověď Československa.
Přišli do Prahy, Brna, Tábora, Kutné Hory. Přišli jako »ochránci« na Slovensko. Opíjeli se pivem, slivovicí, vínem - mělnickým, modranským, tokajským. Cpali se šunkou, husími stehýnky, haluškami. Pošlapávali kvetoucí mírumilovnou zemi.
Kdo nebyl v Praze, nepochopí její skrytou, melancholickou krásu. Toto město jako kdyby pojalo historii staré Evropy. Splynulo v něm všechno: pamětihodnosti i světlé skleněné domy, barokní sochy s vlajícími rouchy i kamenné gotické tváře, továrny i úhledné dvorky plné zákoutí, kde žili krejčí, ševci, kolovrátkáři. Praha měla svůj neopakovatelný humor; ne nadarmo v maličké vinárně, kde se scházeli drožkáři v lesklých cylindrech, novináři, řemeslníci, Švejk vypil štamprličku a prostoduše, ale pichlavě začínal: »Byl jistý obchodní rada...«
Na ulicích Prahy, v samém srdci Evropy, nedaleko Drážďan a Vídně, zněla nádherná hudba - slovanská řeč. Všechny slovanské jazyky, jakkoliv rozdílné, mají něco společného. Nemluvím ani tak o kořenech, ale o duchu jazyka - všechny slovanské jazyk jsou spojené s půdou, s její vůní a barvou, jsou to jazyky pšenice, žita a chrp.
Praha byla jedním z nejkrásnějších evropských měst. Vlastnila všechny dary vyspělé civilizace. Avšak mnohem více si chránila svoji slovanskou národní duši. Bylo to město nevyumělkované, město umění, kde uprostřed kamene nevymřela píseň.
V Praze žili vynikající hudebníci, spisovatelé, umělci, vyspělí představitelé vyspělé evropské kultury, kteří se neodtrhli od lidu, věděli, že umění je spojené s potem, slzami a krví: Cožpak se hrdinství českého spisovatele Vančury, který dal přednost smrti před mlčením, nestalo příkladem pro celou evropskou inteligenci?
V Praze bylo množství malých uliček a byly v ní široké perspektivy, majestátnost hlavního města velkého národa i vědomí, že Slované jsou námořníci velké lodi. Jak nádherné jsou Hradčany, hrad nad řekou! A kolik dokonalé, ušlechtilé krásy je v architektuře Malé Strany!
V Praze byla spousta hodinářů. Sedávali v tmavých podchodech nad lupami. Orloj na Staroměstské radnici byl pýchou Prahy. Ve dvanáct hodin vycházeli apoštolové a kohout zatřepotal křídly. A na starobylé synagoze se ručička hodin pohybovala zprava doleva. Praha měla ráda hodiny. Tušila, že přijde těžká hodina, kdy němečtí barbaři zastaví čas?
Češi a Slováci s láskou zvelebovali svoji vlast. Její lesy - to jsou parky. Její pole - to jsou květinové zahrady. Má obrovské továrny: Plzeň, Brno, Zlín. Má i bukolická zákoutí. Náměstí husitského Tábora je jedno z nejkrásnějších náměstí v Evropě. Jako by tu žila česká svoboda. Romantici nevymysleli nic fantastičtějšího než je Bratislava s jejími věžičkami, mostem, se směsí deseti jazyků, s burčákem, který nepijí v hospodě, nýbrž v domech vinohradníků, ozdobených zelení vinné révy, nebo - jak říkají Bratislavané - pod viechami.
Ne novinový článek, ale celé knihy je možné napsat o kráse Československa. Přišli hitlerovci. Nejenže okradli zemi, ale také ji potupili. Strhli sochy. Odvlekli dívky. Vykáceli lesy. Podupali zahrady. Po ulicích Prahy se ozývá křik bezohledných Prušáků: »Ein! Zwei!«
Nebudu připomínat, jak bojuje Československo. Doneslo se až k nám: »Vlak vyhozený do vzduchu... zabitý důstojník... vyhozený sklad...« Ale za těmito slovy je odvaha, krev hrdinů, neštěstí zoufalé matky, boj v ilegalitě - bez vyznamenání, bez slávy. Umřeš a nikdo se nedozví o tvém hrdinství.
Kdo si nepamatuje maličkou loužičku, co otřásla světem? Byla to černá krev běsného Heydricha. Slovo Lidice obletělo svět. Jsou tisíce takových Lidic ve všech zemích okupovaných Němci, ale ne náhodou si lidé pamatují českou obec: předtím mírumilovní Češi, obklíčení Němci, odzbrojení, každý den jdou v ústrety smrti, jen aby oslabili své zotročovatele.
S Čechy a Slováky jsme oslavili osvobození Kyjeva. Také jejich krev byla prolita za hlavní město Ukrajiny, za matku ruských měst. »Nazdar,« zdravili naši vojáci české přátele. Není na světě trvalejšího inkoustu nad krev. Krví Rusů a Čechoslováků je napsána naše smlouva. Dvojnásob jsme pyšní na hrdinství vojáků generála Svobody. Je to hrdinství našich bratří. A je dobře, jestliže jim naše země dodala sílu - vždyť je to ta země, o které se odedávna zdávalo nejlepším dětem Prahy a Bratislavy. Rusko bylo pro ně záštitou a hrdostí Slovanstva.
Teď už není daleko ani Československo. Tam vpředu jsou zelené Beskydy, Tatry, průsmyky, cesty na Zakarpatskou Ukrajinu, do Bardějova, Zborova, na Oravu.
Pokud hitlerovci neukradli všechny pražské hodiny, Pražané jistě s radostí naslouchají chodu času: to kráčí Rudá armáda a spolu s ní udatné československé jednotky. To kráčí svoboda.
Frontové noviny, 15. března 1944
Přeložila IVANKA DŽIUBOVÁ
Autor: ILJA ERENBURG
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |