DJOKO STOJIČIC
Poutníci vzdálených úmyslů
Pod dubem rozdělují poklad
Poutníci vzdálených úmyslů.
Jednomu zlatonosnou žílu,
Která přenáší vzlyky a zvuky,
Druhému posilující sluneční paprsky,
Které rozpouštějí ledovce,
Třetímu blahoslavená slova,
Která otevřou každé dveře,
Jako milovanému hostu z daleka.
Odešli, každý svou cestou.
Jak o nich napíšou letopisy,
Kde našli hrob, když nastal soudný den,
A zda zůstali věrni přísaze?
Při odletu na šťastný jih
Vysoko se tyčí sloup neklidu,
Přehlíží celý prostor,
Zasahuje nás jedovatým hlasem,
A těší se z našeho neštěstí.
Svoláváme poslední hejno ptáků,
Při odletu na šťastný jih,
Aby nás našli a ohlásili
Naše ztroskotání, naše zbrklé
Ztráty souřadnic i cílů
V nekonečných vírech
Předtuch, černých vod a nepřátel.
Prostory, milníky, oltáře
Prostory, kde se žilo ohnivě,
Kde se šlo přímo k podstatě a jádru,
K odmrštění nepodstatného,
Tady se kul vzor vynálezce
Spásných soutoků našich snivých
Řek. Vše tady máme, v jejich
Korytech, skryté a nepřístupné
Pro zlo i oheň. Prostory, kde nás
Je nejvíc, v naší pravé podobě,
Jako v čase stvoření, kdy jsme vznikli
A zahájili svoji svatou misi.
To jsou ony prostory, pomníky
Nás samých, naše milníky
Vznikly ve snách, léčivé
A citlivé až k opilosti.
Pozdvihují nás k vítězství
Nad každým nečasem,
Jsou našimi oltáři, kvetoucími, nesmrtelnými.
Jako slova dětské říkanky
Staneš-li se skálou ze sněžného mléka,
Vyzdviženou na ozónový trůn,
Ohlédni se a hleď - neviditelný
Pramen tam v modré dálce. Tam
Pramení tvá síla! Přestaň se kát
A zpovídat! Nic už
Nespravíš, všechno je už
Hotové a dané jako slova
Dětské říkanky, v níž je navždy usazeno
Co a jak a proč.
Pramen má svůj životopis, svůj snář,
napsaný údery mimotělního srdce
Pramen dozrává libovonným zvukem,
Ukolébán svojí světelnou láskou,
Pramen má svůj životopis, svůj snář,
Napsaný údery mimotělního srdce.
Když dojde ke spojení ve šťastné době
Komety a našeho půlnočního výkřiku,
Vytoužený zeměpis se stává vlastí pramene.
Tehdy zpívej a sni, nenáhodný souběžče
Všeho náhodného, protože jsi mimo dosah
Zlomyslné kletby a hádanky bez řešení.
Klidně zůstaň hlídačem utajeného pramene,
Který navždy přísahal mlčenlivost o tajných znameních,
Jež jsi označil pravým jménem,
Vše kromě rozletu našich slov do nesmírna
A křehkých myšlenek na štěstí, opojných jak vůně rodného kraje.
Čistý štít praprazačátku
Cožpak je něco naléhavějšího
Než vodní pohádka?
A vodní pohádka
Čistý je štít
Praprazačátku,
Který nelze
Ani prozkoumat,
Ani přivolat.
Ví své:
Projde i
Naším okem,
Neslyšně,
Teprve poté uvidíme,
Stopu lze rozeznat,
I když ji neumíme
Pojmenovat ani popsat.
Přeložili MARCELA KOUTSKÁ a KAREL SÝS
Jaro je tady
JAROSLAV SKLENÁŘ
Jaro je tady, podívej se té krásy kol,
my na ni nepotřebujeme Neapol,
to naše jaro už je tady!
Chlap s gulama zas honí komunisty
a vyznamenává si vrahy,
pan velkokníže uznává,
že půlmilion není žádná láce
a tak se chudák Čunek bude do vlády
zas vracet.
A radar v Brdech?
Ten si zasloužíme!
Jak jinak se za anální sex USA odměníme?
A brzy přijde doba,
kdy odměníme hrdiny oba,
Pinocheta a Hitlera - vždyť oni nejvíc komunistů ubili,
tak proč bychom je hanili?
A lidé reptají zas po straně
a čekají jak čekali tu vždy -
dobře, že máme alespoň trochu chleba
a sex a drogy a zabijácké hry.
Že je to nebezpečné pro děti?
Pst! To neračte už věděti!
Jaro je tady.
A tak jen doufám,
že rozumová přijde záplava,
co tyhle lidi někam odvane
a rozum s tolerancí že zas povstane.
ADAM PUSLOJIC
První setkání s tulákem
Tulák má šestnáct duší
ale žádnou tvář.
Tulák je stůl o dvaceti židlích.
Tulák je kudrnatý strom
z jeho větví raší staletí.
Dnes Tulák vešel do města,
aby se porozhlédl.
Šestnáct duší skrývá pod přilbou,
třicet očí na čele a třicet na zátylku.
Tulák obhlíží svět.
A skupuje
boty, ovce, koně, klobouky.
Hadi jsou hladcí
dokud je hladíš.
Co se mu zdá v noci
koupí si ve dne.
Ještě než se setmí
má tulák všeho dost.
Skoupil celé město
kromě lidí.
Poslední pokušení
Dnes jsem sakroval
poprvé co jsem živ.
Zkusmo jsem vyvolal ze zahrady
starého kostlivce
a celou hodinu
jsem trénoval kočky.
Když v tom jsem zaklel,
zaklel jak na lesy.
Mým cvičištěm byl celý svět
i ten dosud nestvořený,
vždyť vše co existuje
je jen život pod psa
a jistota že jednou,
ach jednou! -
z kosti vstane žena.
Položte ruku kterou nemáte
nad oči které neznáte
a spatříte
to prázdno kolem a kolem
a vás a vaše děti
které už brzy přijdou
ze strašidelné budoucnosti.
Klejte a sakrujte,
nikdo vás neuslyší
jen ona hluchá stařena - smrt.
Pokušení třinácté
Vidíš
jak tě právě teď líbám
z dálky 1200 kilometrů.
Budeš první kdo řekne: Ty ses zbláznil.
A budeš mít pravdu: Zbláznil jsem se.
Sladké prokletí
Netrap se, ženo,
že nás dneškem počínaje
vykázali z ráje.
Stalo se stalo,
netřeba se rmoutit.
Sbal našich pět švestek
a hlavně si pospěš.
Jen bůh ví co nás ještě čeká,
na jaké cesty nás vyšle,
v kterých nebesích nás přijmou,
jak se jeho milost rozhodne.
Ten prokletý strom přenech hadovi.
Stálo to za to? Byla už jablka zralá?
Jestli můžeš, utrhni mi ještě jedno
a schovej ho do hříšného žlábku,
ano, tam pod košilku.
Ty jediná přece víš,
jak jsem měl jablka rád.
Velké pokušení
Když si koupím dvě okurky,
nezbude mi na jablka.
Zahodím jednu botu
a druhá mi bude na nic.
Osedlám koně
a kůň se přestane pást.
Běž, běž, běž,
trus, trus, trus.
Všichni jsme odjakživa milovali
krásné jezerní krajiny.
A bílé košile
taky.
Jsem který jsem
Jsem ten kdo sedával
na dvou židlích
které spaluje oheň.
Jsem ten kdo spatřil moře,
ale na jednotlivé vlny
si už nevzpomene.
Ten který prchal jako bez duše
sotva první žabka zakuňkala
jazykem zmije.
Zaslechl jsem
že prý se má duše pomátla
a že mi v tomhle světě nikdo nepomůže
vymanit se z vody, ohně, vzduchu ani země.
Spánkem spravedlivých usnuly
sovy, lišky, myši, kozy, psi.
Noční koně se však podobají kaktusům.
Kdy může orel zaútočit na člověka?
vyptával se přítel ve včerejším dopise.
Když člověk spí a sní o útočícím orlu,
odpovídám dnes.
Vyneste moji rakev na střechu.
Ať si nebe pomaličku zvyká.
Ze sbírky Tulák přeložili JAN HROBAŘ a KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |