Ecce homo Čunek! Jako se vine nepatrný potůček lučinou, jako se vlévá v potok a plyne dál do velkého toku, tak nějak se line naší politickou scénou coby zlatá stužka případ Čunek. Bublá a přelévá se, syčí a zklidňuje, v peřejích řve. Tak jako ty toky, tak i výše jmenovaný doufá, že se jeho problém jednou vlije do širého oceánu zapomnění a tam v anonymitě tiše vyšumí. Jenom nenápadně, jako tichošlápek. Zato premiérovi rostou křídla. Z našich českých poměrů už nám vyrůstá a sílí do světových parametrů. Radí a doporučuje tu i onde. Soudí, že zná dokonale problémy navštívených států jako nikdo jiný. Hlásá: kde nepomohou slova, musí nastoupit síla! Učí se dobře od velkého bratra z Bílého domu. Nelenil ani v den státního svátku 8. května a vyrazil na propagandistickou misi do Afghánistánu, do provincie Logar, aby navštívil naše bojující chlapce. Navlékl si maskáče a kanady a jel řečnit. Právě v den, kdy měl vzdát ve své vlasti hold padlým a obětem II. světové války, zamyslet se nad zbytečností a hrůzami válčení, jel podpořit skupinu vojáků, dobít je optimismem, aby to po smrti další české oběti předčasně nezabalili - peníze nepeníze (žold nežold). Vědí vůbec, naší vládou vyslaní žoldáci, za čí zájmy jdou na smrt? Nikdo mi nenamluví, že středem jejich zájmu je blaho tamních obyvatel. Nikdo mne nepřesvědčí, že nenesou svou kůži na trh za ten mrzký peníz, který tolik potřebují v dnešním světě kapitálu.
Již pár měsíců vláda koumá, jak výhodně nakoupit nové transportéry a vyrazit s nimi k vyšším metám při dobývání vojenských ostruh ve světě. Učebnice dějepisu z mých školních let učila, že žoldák je ten, kdo nebojuje z přesvědčení, ale za žold a nechává se najímat podle toho, kde dostane víc. Pohled na naši elitní jednotku, pochodující, po zuby ozbrojenou a zastrašující fiktivního protivníka silnými údery do plastových štítů před sebou, vyvolává paralelně vzpomínky na pochodující šiky dávného Říma. Jaká podobnost - funguje tu dnes už obojí: žoldáci i chléb a hry!
Protesty proti radaru v Brdech narážejí na stěnu hluchoty našich mocných jako pověstný hrách. Někteří lidé sahají po prostředcích, které mne znepokojují ve svých důsledcích a dopadech. V době pohrdání lidským faktorem mám silné obavy, že pár mrtvých nebude pro naše mocipány žádným argumentem. Na jiném konci Prahy konali naopak na souhlas s radarem jiní aktivisté oficiální "žranici". Těm byl dán samozřejmě prostor v médiích. A vůbec v nich nebyla zmínka o zahájení protestních hladovek i v jiných zemích, o solidaritě s protestujícími hladovkáři. Do jednoho pytle shrnul situaci ministr sociálních věcí Nečas: Jde o recesi, prohlásil. Nic víc, nic méně. Je to při nejmenším cynické. V květnových dnech zvolili dobrovolný odchod ze světa dva studenti, chlapec a dívka. Prý na protest proti situaci v naší zemi. Bylo konstatováno, že chlapec trpěl depresemi. Kdyby byla jiná politická atmosféra, to bychom se nestačili divit, jaké motivy by se okamžitě vyrojily (viz Jan Palach). Tento námět se momentálně do scénářů politických událostí nehodí, není ho třeba. V takovém případě stačí označit dotyčného nálepkou blázen.
Minuly slavné májové dny. Trochu byl oprášen Mácha a v pozdním večeru, lásky čase, prošlapávalo pár zamilovaných cestičky Petřína. Následné vzpomínkové dny na osvobození 1945 už míjely mnohé jako jarní vánek. Při kladení věnců na pietní místa si postěžoval prezident i ministryně obrany na malou (spíš téměř žádnou) účast veřejnosti. Proč by vzpomínali na své dávno padlé spoluobčany? Proč by utráceli čas při něčem, z čeho neteče žádný zisk? Dobojováno bylo přece už tak dávno.
To alespoň v Terezíně si někdo namastil kapsy! Zcizení destiček z pomníčků umučených, kteří dožili své životy za nelidských podmínek! Trestuhodný je sám akt krádeže. Trestu hoden je ten, kdo relikvie přijal jako sběrnou surovinu. Co destička, to jeden pohnutý osud. Mezi destičkami byla i jedna se jménem Karel Horka. Byl to můj děda, kterého jsem kvůli jeho věznění v Terezíně nikdy nepoznala. Zemřel tam těsně před osvobozením na tyfus.
Při cestě jarní Vysočinou jsem se ocitla před cedulí města (paradoxně právě 8. 5.) a nevěřícně jsem zírala: Německý Brod, hlásala cedule i všechny ostatní, jež směrovaly do centra Havlíčkova Brodu. Asociace zapracovala naplno... fašizující mládež, sudeťácké srazy, bitky okolo sportovních událostí, Terezín a hanobení pomníků, K. H. Borovský a jeho pohnutý osud... a povzdechla jsem si. Holka, kde to žiješ, co je to za dobu! Je to doba našeho žití, tak tady je z ní hrstička rozinek.
Hloupoučký mi přišel fakt kvitovaný reportérkou ČR II., že nesnášela povinnou školní četbu a proto se úspěšně vyhnula i čtení Rudé záře nad Kladnem. Zato nyní, mlaskla si, vychází daleko krásnější knihy, např. Harry Potter. No, jak myslí.
Dalším drahokámkem je postřeh z "myšlénkování" filozofa V. Dudáka o zbytečnostech a velkých radostech. Cituji: "Vážím si tisíckrát víc vynálezu ocelového ptáka se zobcem, jenž napichuje zápalku v misce (po stlačení ptáka), než deseti svazků Pichoana (Dějiny umění)." Promiňte mi, ale v ten moment mi zcela nezakrytě vylétlo z úst: "Blb!"
Dlouhé, širé rodné lány, jak jste krásné na vše strany... Od Havlíčkova Brodu jsme jeli dál směrem na kdysi úrodnou Hanou, naši obilnici. Od souvrati do souvrati se to všude řepkou zlatí. Okolo dálnice pole lán, řepka se vine z obou stran. Měli jsme pocit, že řepným lánem dálnice téměř vede. Všichni budeme pěstovat řepku! Hurá! Ne pro stolní olej, ale pro biopaliva. A jsme u problému velkého jako svět. Hladu. Už nyní je ve světě díky využívání obilných produktů pro jiné nežli potravinářské účely zaděláno na bídu a hladomory. A co kvalita potravin a jejich původ? Vzpomínáte na půvabný seriál Návštěvníci, na potravu mimozemšťanů - amarouny? Sci-fi? Ó nikoli, už téměř současnost. Umělohmotné uzeniny, párky, které se vytlačují coby zubní pasta z igelitového střívka. Sýry, jež chutnají jako žvýkavé solené mýdlo. Šlehačky, které sice drží fazónu skoro týden, ale jsou hustou pěnou, jež roste v ústech. Krémy řezů a dortů sice nádherně vypadají, chutnají však vším možným, jenom ne máslově. Prostě - amarouny. Coby rodačka z Českých Budějovic jsem, za svého mládí v 60. a 70. letech, nechápala, proč návštěvníci z Rakouska a Německa houfně skupovali zákusky, celé rolády, dorty i prachobyčejné kremrole. V době, kdy u nás vládla naplno ta šílená komunistická totalita a kdy jsme málem ani neslezli se stromů. Dnes už to plně chápu. Zřejmě už tehdy u nich vyráběli s předstihem místo chutných poživatin atrapy.
Držím v ruce Hořické trojhránky z pouti, tradiční český výrobek. Dříve tak chutný, s výbornou oříškovou náplní. Přijali jsme je jako dárek od dětí. Skončí tajně jako pamlsky pro naše dva psy. Jsou totiž díky náplni nepozřitelné. Ale upřít se jim nedá jedno: ve vyzdobeném obalu vypadají velice lákavě. Jako všechna pozlátka, kryjící cokoliv, jen ne ryzost. Zkrátka kdo jednou poznal kvalitu, těžko se porovnává s náhražkou. To platí nejen v gastronomii, přátelé! Zdaleka nejen tam!
Z Vysočiny srdečně zdraví vaše
BOHUMILA SARNOVÁ
Autor: BOHUMILA SARNOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |