Martin Škabraha napsal před časem pro týdeník A2 esej, v němž se pokoušel odpovědět na otázku, proč vlastně máme mít a chránit historické památky. Tato úvaha mě přivedla k přesvědčení, že celý problém můžeme vyřešit a pochopit jen jeho zobecněním a odpovědí na otázku klíčovou: co je to vlastně minulost, a k čemu nám je? Asi bych se k této otázce vyvolané Škabrahovým článkem snad ani nevrátil, kdyby při výročí 25. února 1948 nezaznělo znovu tolik blábolů o minulosti, kterou si »nechceme přiznat«. Tehdy mi konečně došlo, jak bludné pojetí minulosti přežívá ve veřejném prostoru a jakou »vinu« za to zřejmě nese psychoanalýza.
»Němci natočili komedii o Hitlerovi,« hlásaly před jistým časem žurnalistické titulky. Natočil ji Daniel Lévy a film se jmenuje Mein Führer. No sláva, řekli si jedni, kultura se aspoň propracuje zase jednou i na »prestižní« zpravodajské servery, kam od časů Grassovy »SS aféry« prolezly snad už jen sebevraždy slavných. Druzí se zarazili a řekli si: To jsem zvědavý, jaké na tohle budou reakce. Patřil jsem k těm druhým.
Nikdo se nebude smát
Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Za pár dní už jsme mohli číst třeba toto: »Představitel Adolfa Hitlera, komik a muzikant Helge Schneider, se podle německého tisku distancoval od své nové komedie Mein Führer. S výsledkem prý není spokojen. Proti filmu se zvedla vlna odporu a Německo se ptá: Máme právo si z toho dělat legraci?« To je důležitá zpráva.
O něco méně důležitou zprávou je, že v tu chvíli vylezli z děr čeští profesionální »vyrovnávači s minulostí«, smutné to postavy našeho veřejného prostoru a vesměs dobře živené jako flašinetáři ve velkých pražských denících, a začali v souvislosti s kauzou Mein Führer, podobně jako při zmíněném výročí Února, klást svou velepodstatnou kolovrátkovou otázku: A co Češi, vyrovnali se oni se svou komunistickou minulostí?
Jedno falešné já
Již nějaký čas mám to štěstí sledovat zblízka případ jednoho neurotika. Vyznačuje se tím, co se někdy nazývá »krize identity«. Do chvíle, kdy byl nucen žít svůj život pro někoho, vykonávat přání někoho, byl poměrně zdatným a úspěšným. Od momentu smrti rodičů, kdy měl začít žít svůj život pro sebe a za sebe, však život mého známého uvízl ve slepé uličce. Došlo k nenápadnému pozvolnému zhroucení v rámci jakési »krize středního věku«, jak to povětšinou nazývá okolí tohoto vzdělaného muže.
Slavný britský psychoanalytik Donald Woods Winnicott právě na případech těchto neurotiků demonstroval svou tezi »falešného Já«, které se dle jeho soudu vytvoří, pokud matka v prvních měsících života neposkytne dítěti sebezničující a sebeomezující oporu, rezervoár jistoty a přijetí. Ten zajistí dítěti víru ve svou všemohoucnost. Nestane-li se tak, dolehne-li na dítě mráz reality příliš brzy, nastane nutně v dospělosti katastrofa: ztráta Já, tvrdí Winnicott. V tomto smyslu se veškerá lidská identita (v západním významu) odvíjí od uchování střípku iluze všemocnosti na dně naší duše (za takovou tezi by Freud Winnicotta jistě exkomunikoval, naštěstí se jí nedožil, podobně jako analogického »zdravého narcismu« Heinze Kohuta).
Když je nebezpečné se ohlížet
To však pro nás v této chvíli není vůbec podstatné. Zajímavá je zkušenost, kterou tento můj neurotik udělal a s níž se mi svěřil.
Před nedávnem se měl sejít se svou »partičkou z průmyslovky«, s lidmi, s nimiž něco podstatného prožil, s nimiž si může vyprávět heroické historky o slavných školních kouscích, které časem nabývají rozměru skutečných mýtů (a mívají podobný terapeutický účinek), zkrátka můj přítel měl šanci prožít ten nám všem dobře známý »rituál návratu«, z něhož občas zamrazí. Všichni tyhle rituály návratu potřebujeme, bez nich nelze najít rovnováhu, bez nich nelze jít dál. Platí to pro vzpomínky na věci příjemné, ale i na ty traumatické - cožpak se staří »druhové ve zbrani« takto nescházejí a nevzpomínají s podivným steskem na časy, které byly pro většinu z nich popravdě řečeno peklem? Všichni potřebujeme tenhle stesk. Jeho absence je varovným signálem, že za sebou nemáme žádnou cestu. A něco takového se stalo mému neurotikovi.
Přišel na setkání s dávnými druhy ve zbrani, ale nepocítil nostalgii, nedokázal s nimi vzpomínat, necítil se mezi nimi vůbec dobře. Jako by s nimi nesdílel to, co většinou jednoduše nazýváme »minulost«, ač je to cosi, co by si zasloužilo mnohem vážnější pojmenování. Tohle jeho minutí, tento nedostatek stesku vůbec nebyl znakem toho, že své druhy nějak přerostl, jak se to sám pokoušel ve své neurotické konstrukci zdůvodnit. Je to přesně naopak: smysluplný návrat je možný jedině tehdy, pokud jsme svou minulost opravdu opustili. Stýskat se nám může jen po tom, co jsme opravdu překonali. Co je svědkem vývoje a jeho nezvratitelnosti. Můj známý ve skutečnosti zůstal v éře průmyslovky uvězněn, jeho psychika se od těch časů mnoho nerozvinula, jede ve stejných vzorcích, ve stejných úzkostech a jejich řešeních. Kdysi to neuvědoměle shrnul větou »Co se vlastně stalo za těch dvacet let? Nic. Jen jsem si koupil auto.«
Je nebezpečné se ohlížet, pokud člověk stojí na místě. Můj známý se necítil mezi svými dávnými spolužáky dobře proto, že jejich přítomnost a celý ten rituál návratu jen daly pod zvětšovací sklo všechny démony, jež ho připoutávají k fázi vývoje, kterou kdysi se svými přáteli sdílel, ale oni už jsou dál, a proto se mohou bez obav k této fázi vracet. Můj neurotik se bez obav vracet nemůže. Můj neurotik potkal svého Hitlera.
Ostalgia
Už nějaký čas se zejména v bývalé NDR a u nás debatuje o zvláštním kulturním fenoménu. Němci mu říkají ostalgia. A i my přece dobře víme, o co jde. O překvapivou oblibu všech těch majorů Zemanů, Žen za pultem, Návštěvníků a jiných kultů socpopu, o ten chronický stesk po Kofole, jehož tak brilantně dokázal využít rafinovaný reklamní tvůrce ve spotu »Co to bude, mladý pane?«. Hrdinka filmu Příběhy obyčejného šílenství, která se zamilovala do namlouvače normalizačních filmových týdeníků, to shrnula do věty »Je v tom nějaká něha, nebo co«. Většinou se s ostalgickými záchvaty vyrovnáváme teoriemi o vzpomínkách na dětství, které je přece vždycky krásné. Jindy říkáme, že je takové opájení se perverzní. Většinou ale nevíme, jak hluboce pravdivé věty říkáme!
Perverze je přece vzrušující tím, jak utajeně demonstruje dětská řešení určitých dramat. Perverze jsou svědci dávných zápasů, které nás přitahují i proto, že nám dokazují, jak jsme tyto zápasy vyhráli, jak jsme traumata dokázali přetavit ve zdroj slasti. Kult Zemana či ábíčkovských komiksů je skutečně perverzní, stejně jako nostalgické vzpomínání na vojnu s jejími imbecilními, šikanózními a latentně homosexuálními zákonitostmi. Přitom jde ale zároveň o nejlepší důkaz, že jsme za tím. Ostalgia je klíčovým indikátorem toho, že kom- minulost není žádným traumatem. To, že se do této kom-minulosti - směšně krásné i směšně tragické - vracíme pro identitu, není hrůzné. Je to jediný možný důkaz, že už jsme jinde. Že přízraky minulosti nad námi už nemají moc. Přál bych našim západním sousedům, i svému neurotikovi, stejnou svobodu.
Mein Troník
Navzdory publicistům, kteří se živí na kampaních proti straně, jež si naši společnou minulost vepsala do štítu a nese ji jako Kainovo znamení, navzdory nemocným aktivistům, kteří se snaží vykrojit členy této strany, ať minulé či současné (povětšinou své otce a dědy), z definice lidství, navzdory blábolivým mentorům všeho druhu, Češi se se svojí rudou minulostí vyrovnali. Už dávno a poměrně snadno. Buďme na tuto snadnost hrdi. Není cynická. Je progresivní. Je znakem síly. Síly, s níž přátelé mého neurotického známého vzpomínají na slastné zápolení se včerejšími démony, bez nichž by včerejšek nebyl včerejškem.
Němci provedli tisíce politicky korektních rituálů k neutralizaci a podvázání Hitlerova přízraku, ale tuto sílu nemají. A vůbec teď nejde o nějaké počítání mrtvých - kolektivní duše (je-li něco takového) funguje podle svých vlastních zákonů, které nesouvisejí s žádným konkrétním zločinem či reálnou vinou. Hitler je postava z německého kolektivního podvědomí. Jeho pracná neutralizace - inhibice, jak říkají psychoanalytici - neznamenala překonání. To, že si z něj nejde dělat legraci, že tato legrace nepřináší katartický účinek, že neočišťuje, nezaplavuje sladkým perverzním steskem, je toho rozhodujícím důkazem. Naše kom-minulost však takovou podvědomou figurou není. Už od chvíle, kdy nám poručík Troník slíbil pochvalu před rozvinutou zástavou, to všichni víme. Nebo aspoň tušíme.
Nápisy na mohylách
Je to spravedlivé? Objektivní? To nás vrací k ústřední otázce: co je to vlastně "minulost"? Asi nejuctívanější intelektuální teorií dnes je, že minulost je sbírka mýtů a zdraví společnosti je odvislé od demytizace minulosti, jež je úkolem právě intelektuála. Václav Bělohradský v knize Mezi světy a mezisvěty tuhle představu však odmítl. V eseji Nápisy na mohylách se zastal slov »Zde zemřela husitská demokracie«, které prvorepublikoví tvůrci mýtu nechali vytesat do mohyly u Lipan, tedy v místě, kde známou bitvou skončila husitská éra. Když jakýsi flašinetář tuto větu »demýtizoval«, Bělohradský se přichýlil k názoru, že tvorba mýtů ve službách naší dnešní identity je jediným smyslem našeho potýkání se s historií.
Tvorba mýtu - to zní děsivě, že. V obecné představě by se proti takové tezi neměl nikdo bouřit více než freudián. Vždyť přece Freud založil způsob myšlení, v němž pravda osvobozuje, v němž demytizace minulosti léčí, v němž rozpoznání pravé minulosti vyvádí z bludného kruhu iluzí a vytěsnění. Avšak není to docela pravda.
Vzpomínky, či konstrukce?
Ano, minulost je jedním z ústředních filozofických uzlů psychoanalýzy. Když budete pročítat Freudovy spisy, zjistíte, že se toto téma neustále vrací jako nedořešené a nedořešitelné: je tím, co léčí, popis skutečné minulosti? Zaznívají na psychoanalytickém lehátku opravdu vzpomínky, anebo spíše konstrukce? Nejflagrantnější vyzrazení této neřešitelnosti vidíme na konci Totemu a tabu, knihy, v níž Freud spekuloval o prehistorii lidstva a o »zabití praotce« v této prehistorii. Na konci knihy - ku zmatení nezasvěcených - se ptá: Opravdu se to stalo, nebo to je vlastně jen nevyhnutelná fantazie lidského rodu? Už předtím se musel s touto otázkou mnohokrát konfrontovat v terapii, třeba v případu Vlčího muže. V něm sehrává důležitou roli pozorování »prascény«, tedy soulože rodičů, malým dítětem. Freud však mnohokrát připustil, že Vlčí muž (a nejen on) prascénu nikdy »ve skutečnosti« neviděl, byl však k ní přesto odsouzen . Nemohl se s ní minout jakožto s klíčovou vnitřní zkušeností.
Co je to potom za »pravdu«, která osvobozuje? To téma je rozklenuto v celém Freudově díle. Již roku 1899 píše: »Naše dětské vzpomínky ukazují naše nejčasnější roky ne takové, jaké byly, ale jak se jevily později, když byly vyvolány. Toto vyvolání však nebylo jejich vynořením, ale formováním«. A na sklonku života dospívá ještě k radikálnějšímu pojetí. V práci Konstrukce v analýze přirovnává to, co psychoanalytik s pacientem »objevuje« (tedy údajnou minulost), k bludným konstrukcím psychotika, tedy takřka k halucinacím!
Co je to potom minulost, pravda, vzpomínka?! Podle všeho potřebujeme minulost (i s jejími památkami a mohylami) jako prostor, kde můžeme konstruovat mýty - v tom se lze s obecným přesvědčením shodnout. Příběh mého známého neurotika, fenomén ostalgie i Freudovy teoretické potíže nám však dávají nahlédnout do podstaty mýtu a nutí nás pojem historický mýtus předefinovat.
Říše zapomnění
Mýtus v masce minulosti, jakožto nutná konstrukce, nám vždy podává svědectví o překonané fázi vývoje, o něčem, co jsme vyřešili. Máme všechny ty hrady a památky, přes veškerý obdiv, hlavně proto, abychom věděli, k čemu se nechceme vrátit, co už se nedá a nemá žít. Dokonce i perverze (třebas rekonstrukce historických bitev či podnikatelské baroko, tyto analogie sado-masochismu v naší sexualitě) slouží právě k tomuto účelu. Potřebujeme minulost, abychom věděli, že máme za sebou nějakou nesmazatelnou cestu. A potřebujeme minulost, abychom do ní shrnuli nějaké téma, které je současné. Vlčí muž měl problém se svou přítomností, a to v něm vyvolalo »vzpomínku«, přinutilo ho zkonstruovat obraz, jak fascinovaně hledí na prascénu soulože svých rodičů. Možná na ni nikdy nehleděl. Ale bez objevení této »minulosti« neměl naprosto šanci unést svůj život, prohlédnout chaotickou síť vztahů, do níž byl v současnosti lapen.
Ze všech těch Lipan, Únorů či Listopadů nic reálného nezbude. Člověk je na nic nepotřebuje, tak jako nepotřebuje dětské vzpomínky, a tak je ve vývoji odhazuje. Tím však v tomto vývoji vzniká říše zapomnění, do níž se lze vracet pro odpovědi, aniž bychom byli pod diktátem reality. Z říše zapomnění se pak vylupují, či přesněji z ní jsou hněteny »prascény«. Mýty, chcete-li. Odpovědi, řešení, výzvy k pohybu.
Nebo též: Potřebujeme minulost nikoli kvůli tomu, co se stalo, ale kvůli tomu, co bylo v tomto dění popřeno. A kvůli tomu, aby to neovládlo naši budoucnost.
Krev a bolest
Konečně zbývá odpovědět na otázku, co může být tím popřeným v minulosti, kvůli čemuž pak minulost pro své konstrukce potřebujeme. Kupodivu to nejsou vraždy, vyhnání Němců či genocidy. Kdo to tvrdí, nechápe, že popření je výsadou dětské části naší (i kolektivní) mysli. A stále ohromně přehlížíme, že dítě »myslí jinak«.
K Anně Freudové se jednou dostala do léčení malá holčička, která byla očitým svědkem toho, jak její otec zabil její matku. Freudova dcera se pokoušela nejprve léčit toto zjevné trauma plné nezpochybnitelného násilí spatřeného na vlastní oči. Avšak po nějaké době začala mít pocit, že problém malé holčičky tkví jinde. A bylo tomu skutečně tak. Ten objev byl vlastně ohromující: holčičku nenaplňovalo úzkostí, že otec zabil matku, ostatně dětská mysl je přirozeně násilná a zabíjení - obzvláště rodičovských postav - je v ní svým způsobem samozřejmé. Oním skutečným bolavým traumatem holčičky bylo, že na ni matka při vražedné scéně křičela, aby šla pryč. Toto nepochopitelné a nezvratitelné odmítnutí nejdůležitější osobou bylo tím, co holčičku trápilo a svíralo. Když to Freudová rozlouskla, osvobodila mysl své malé pacientky, a ta se pak vyrovnala se ztrátou matky i otce s onou podivuhodnou dětskou snadností, která mate ty, kteří nechtějí vidět svět, jaký opravdu je.
Prascéna národní mysli
A ze stejného důvodu nám Milan Cieslar úplně zbytečně »odhaloval traumatickou pravdu divokého odsunu Němců« ve snímku Krev zmizelého. Ačkoli na svůj projekt získal maximální podporu lecjakých sil a rudoarmějci ve filmu budí patřičný a žádaný odpor, česká kolektivní mysl jeho počin přijala s lhostejností. V té nebylo žádné popření, tato lhostejnost neindikovala bolavou potřebu »raději nevidět«. Byl v ní čistý nezájem. Odsun totiž není trauma a jeho demytizace nic nevyléčí. Češi ve většině věří, že odsun byl správný, ba i že zabíjení Němců bylo správné a nevyhnutelné - profesionální moralisté mohou dělat sebedražší »léčebné« kampaně, ale nic na tom nemohou změnit. Opravdové české trauma, opravdové »křičení matky na dceru, aby šla pryč«, je stále Mnichov. Toto téma všech českých témat. Nalezneme ho v Únoru, Srpnu i v Radaru...
Minulost je to, k čemu jsme odsouzeni. Co odvrací závrať a zaklíná nás do ní. Minulost je sada mýtů, které musíme tvořit - ať v podobě událostí dne, nebo v podobě »vzpomínky«.
Marně se snaží aktivisté Únor vracet násilně do kolektivní mysli jako bránu pekel. Silný národ jde pevným krokem dál, k okraji úplně jiných propastí, do nichž dychtí skočit, neboť si nemůže pomoci.
Neboť dosud neví, ke kteréže prascéně je uvázána jeho stínová mysl.
Autor: JAN STERN
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |