Kdo by nesdílel rozhořčení nad jedním nekulturním radním, sypajícím z poloprázdného váčku drobných na kulturu jak těm, jimž jde o Umění, tak těm, co si z umění udělali výnosný kšeft? Kdo by si nepřál, aby se takový troglodyt pěkně rychle klidil, aby se ti, jimž jde o Umění, nemuseli dělit o zmíněné drobné s těmi, jimž jde o zisk?
Kdo by po tom netoužil, zvlášť když jde o Umění divadelní, když přece právě lidé z divadel - dnes rozdělení na ty, kdož vydělávají, a na ty, co ne - před dvaceti lety podstatně přispěli k tomu, aby jak v Praze, tak na venkově a v celé zemi zvítězil společenský systém, v němž o bytí a nebytí prakticky všeho rozhoduje volný trh a ti, jimž se na něm daří?
A komu by nenapadlo, že upírat drobné těm divadlům, jimž jde dnes o přežití a i jejichž nezanedbatelnou nehynoucí zásluhou se v zimě 1989-1990 odklízely bariéry a uvolňovala cesta pro triumfální tažení trhu maximálně volného, je příšerný nevděk?
Tyto odstavce píšu v den, kdy nevím, zda zaťatý radní exponent trhu bude odvolán, anebo, jak praví pamětihodná floskule - ustojí vzedmutou vlnu rozhořčení. Ať tak, ať naopak, jistě dojde k aspoň dočasnému ústupu od té arogantní tvrdosti, s jakou se trh rozhodl zatočit s tím, co se mu vymyká. Napříště s tím zatočí méně drsně v sametových rukavičkách. Zato krutěji.
Mezitím by divadlu, umění a kultuře vůbec prospělo malé zamyšlení nad tím, jakým zázrakem dokázala v meziválečné dvacetiletí jak divadla, tak též nakladatelství přinášet díla nadčasové hodnoty bez podstatnější státní nebo městské podpory, někdy (Osvobozené divadlo a nakladatelství vlastně téměř všecka) dočista bez ní?
Vtírá se odpověď až příliš jednoduchá: V+W se schopným a legendárně přísným ekonomickým vedením provozovali divadlo s hledištěm tak velkým, že jeho zaplnění umožňovalo tu a tam i ryze avantgardní inscenaci ztrátovou (Nezvalův Strach); nakladatelé kombinovali vydávání knih, na nichž se dalo docílit zisku, s vydáváním těch druhých.
Sám sál dostatečně velký by k udržení divadla nestačil, kdyby divadlo nebylo denně zaplněno; i básnicky hodnotná díla se musela prodávat alespoň v takovém počtu, aby se případné ztráty daly uhrazovat z prodeje konzumního čtiva. A to znamenalo najít společnou řeč s co největším počtem diváků a čtenářů: přesněji nalézat pro ně osvobozující slovo; slovo osvobozující od tíhy a úzkosti doby.
Osvobození a některá další divadla stejně jako Olbracht, Majerová, John, Čapkové, Vančura, Pujmanová, jako Neumann, Biebl, Wolker, Nezval, Halas, Seifert, Orten atd. ta osvobozující slova nalézali, a to ne vždycky nebo hlavně jen nějakou tou Polkou specielně aktuelní, ale třeba i zdánlivě "středověkou" Markétou Lazarovou.
A jsme u hlavního problému dnešního - nejenom divadelního - umění "neziskového", "nekomerčního". Jeho představitelé jsou moudří lidé: už dávno vzali na vědomí, že doba běžných desetitisícových nákladů knih Klubu přátel poezie nebo Klubu čtenářů je pryč; že je nesčetněkrát víc lidí, kteří si pustí televizní seriál, než těch, kdo se oblečou a vyrazí večer do divadla nebo jen sáhnou po knize, a tak knihy vycházejí v nákladech často málem jen bibliofilských (a jsou proto moc drahé, i proto špatně prodejné) a také divadla jsou malá, už vinou malého hlediště nezpůsobilá se uživit.
Moudří nebyli, nejsou a patrně nechtějí však být dost moudří, aby nesázeli na podporu, které se jim dostávalo v časech, kdy o jejich tvůrčím bytí a nebytí nerozhodoval anonymní volný trh (byť prostřednictvím nějakého magistrátního úředníčka, jemuž zákony volného trhu přešly už do krve), ale nějaký činovník. Ten mohl být a často byl dost omezený, takže leccos přímo zakázal, jindy nepřímo zlikvidoval, když usoudil, že na to přece peníze dávat nebudeme; omezený nejednou tak, že snadno oklamatelný, jak doložil ve svém Samožerbuchu Josef Škvorecký, mistr v klamavém zdánlivém uspokojování cenzorových přání.
Svobodný volný trh omezený není. Nedá se ošidit.
Sezóny tehdy byly nejisté, ale nakonec navzdory nevůli, ostražitosti a i ustrašenosti držitelů razítek většinou byly. Semafor tak z jeho podzemí při Václavském náměstí nevyhnal žádný mocný činovník, vždy se nakonec našel nějaký jiný činovník nerozumně rozumnější a podržel nad divadlem ochrannou ruku; vypudil je z centra - přísně dbaje konečně nastolených demokratických zákonů - až svobodný trh, ještě než je zalila podobně neslitovná povodeň.
Je víc než pravděpodobno, že divadla, která se před dvaceti lety tak velice zasloužila o vítězství svobody a demokracie, umožňující skrývanou diktaturu trhu, o jakou přirozeně ani trochu nestála a jakou si nedovedla patrně vůbec představit, musí dojít protentokrát ještě svého štěstí, pokud budou žebrat dost elegantně a takticky; pokud především mistrovsky sehrají roli kýženého důkazu o tom, že tržní svět není ze své podstaty nekulturní.
Jistě jim ovšem někdo pošeptmu poradí, aby si radši odpustila reptání proti podporování divadel komerčně úspěšných, vysoce ziskových. Sami dnešní nespokojenci snad časem pochopí, že i ryze komerční podniky v malé zemi, jaká je naše, urgentně potřebují dotace a granty: jinak nemohou dát svým hvězdám, na něž loví davy zábavychtivých konzumentů, dost hvězdné honoráře, kromě toho barnumská reklama taky není za hubičku, natož kýčovitá výprava, kostýmy, dravě výkonný management.
V Literárních novinách jsme se dočetli o tom, jak "pražská divadla sklízejí odměnu za svou mnohaletou politickou sterilnost a konformitu"; prý "zatím sice nezlobí, ale co kdyby třeba začali, řekla si nejspíš ODS". Na provokativní článek odpověděli lidé z napadených divadel demonstrativními "dny neklidu". Je zvláštní a pozornosti hodno, jak úzkostlivě se přitom dbá na to, aby se problém dal svést na svévoli nevzdělaného a nekompetentního magistrátního činitele, aby se dále dalo předstírat, že nebýt jeho je u nás všecko v pořádku nebo už na dobré cestě, když přece dík starostovi Prahy 6, muži ODS, dostal Semafor zlatou klec, totiž divadlo, které ho nemůže uživit bez větších dotací, ani když se pilně pronajímá k nejrůznějším atrakcím.
Dny neklidu patrně nezůstanou bez odezvy, než tento článek vyjde, jistě se nějaké peníze (prakticky mizerný zlomek toho, co se obětuje na nejrůznější reprezentaci) najdou, děti kapitána Granta se nebudou muset jít klouzat, zas bude na čas pokoj. Společnost spektáklu, kterou (definovanou v knize Guy Deborda, čtyřicet let po svém vzniku vydanou česky loni) na konci máje připomněl v Salonu Práva Václav Bělohradský, bude mít nadále své velkolepé konzumní podívané i slastné vědomí, že i kulturní elita si může v malých dotovaných divadlech, když už jí to stojí za to, přijít na své.
Děti kapitána Granta jsou ovšem na rozdíl od průkopníků konzumní podívané také - byť naivní - děti toho, co jedni nazývají převratem, jiní restaurací kapitalismu se vším všudy a pro což se obecně ujala importovaná eufemizující katachréze sametová revoluce. Zdá se, že nejenom revoluce, o nichž se to dnes s oblibou říká, ale i revoluce (nebo "revoluce") sametová požírá své děti; nyní dostala chuť na své děti z divadel, které si snad ani neuvědomují, co si vlastně zvolily a co vše to obnáší. Dala si na čas, své děti sametová samozřejmě nevozí v káře ke gilotině, proč by měla téci krev, když je lze vyřídit, dostat za hry méně brutálně, nenápadně, sofistikovaněji.
Ty děti svobodě (trhu a jeho kapitánům) výborně posloužily: nejenom slavnou stávkou, nejenom mocným ozvučením studentského volání po svobodě, nejenom proměnou jevišť v řečnické tribuny, ale také - a možná především - tím, že daly mocný příklad: kolik jen herců během těch listopadových a pak polistopadových dní ukázalo, jak je dobré umění hrát; herci předvedli, že své mnohaleté ztotožněni s padlým režimem, jehož byli miláčky, jen hráli. V tom smyslu byla sametová revoluce divadelní, v některých případech přímo teatrální. To divadelní revoluce u nás položila pevný základ společnosti spektáklu. Dnes politika už původní divadlo nepotřebuje. Divadlem se stala sama. Divadla na rozdíl od podívaných, od velkolepých show, při nichž nás přechází zrak a rozum zůstává stát, už jsou passé, ba jako živá připomínka kořenů a vzoru dnešní politiky a mediálních masáží jsou vlastně nežádoucí.
A tak je kapitán Grant sotva zachrání na víc než dvě tři sezóny. Je to ostatně jen kapitán, ne admirál. Spasit divadlo může jen návrat k jeho poslání osvobozovat od bídy, úzkosti a strachu doby, a díky tomu i početné mocné publikum, které tíhou a úzkostí doby trpí a své divadlo uživí.
Jenže mohou to pochopit, kdož zatím dělají, že tu žádné vážné tíhy a bídy doby není a starost o naše zdraví a zdraví celé planety je jim fuk?
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |