Ernesto Cardenal se narodil v Granadě (Nikaragua). Publikovat začal už za studia literatury. Roku 1954 se zúčastnil revoluce proti diktátoru Somozovi. Koncem 50. let se věnoval teologii, stal se knězem a založil křesťanskou společnost Solentiname. Po revoluci (1977) působil v exilu, stal se mluvčím sandinistického osvobozovacího hnutí Nikaraguy. Po vítězství r. 1979 se stal ministrem kultury.
Poezie Ernesta Cardenala získala mezinárodní uznání. V Německu mu právě vyšla kniha Žalmy, v níž 82letý autor bilancuje svůj život, odsuzuje nespravedlnost, útlak a lhaní, odcizení a odlidštění, které vládnou dnešnímu světu a vedou k jeho zkáze. V časopise Publik Forum s ním vyšel rozhovor, který přetiskujeme z Literárneho dvojtýždenníku č. 17-18/2008.
Váš život vyplňují tři věci: poezie, politika a teologie. Co z toho pro vás znamená nejvíc?
Nejdříve mne, přirozeně, přitahovala poezie. Po životním zvratu jsem dospěl k náboženství a z toho vyplynulo mé druhé povolání, stal jsem se knězem. Potom jsem podporoval revoluci - i to jsem pociťoval jako zvrat. Dnes chápu všecka tři povolání jako jedno jediné: jsem básník, kněz, revolucionář.
Jak jste se vy, dítě z bohaté rodiny, dostal k tomu, že se angažujete za chudé?
Existuje mnoho příkladů privilegovaných lidí, kteří opustili všecko, aby se věnovali chudým. První příklad je Ježíš Kristus, který přišel od Boha mezi chudé a žil mezi nimi. Když jsem to pochopil, obrátil jsem se k Bohu. A tím i k chudým.
Ve svých básních často hovoříte o lásce a užíváte erotické obrazy, abyste svůj vztah k Bohu popsal slovy lidské lásky. Není to pro katolického kněze něčím nezvyklým?
Mystici všech náboženství popisovali lásku k Bohu slovy lidské lásky. Nejlepším příkladem je Šalamounova Píseň písní v Bibli. Je to erotická báseň a hovoří o lásce mezi Bohem a lidstvem či lidskou duší. I svatý Jan z Kříže, karmelitán, napsal vysoce erotické verše o vztahu k Bohu. Například když jeho duše hovoří k Bohu: "Dovol nám, abychom se navzájem užili, milovaný!", je volba slov velmi jednoznačná. Autor použil výrazu, který v jeho době znamenal totéž co dnes slovo milovat se.
Různým způsobem jste se úspěšně angažoval ve prospěch chudých: jako podporovatel revoluce, jako ministr kultury a teolog osvobození. Zažil jste však i zklamání: politika se tak změnila, že jste musel opustit zemi, Vatikán vás suspendoval z úřadu a teologie osvobození, zdá se, ztratila sílu. Bylo to všecko marné?
Dějiny jsou plné ran zezadu. Mnozí bibličtí proroci ztroskotali, umírali za svá proroctví. I Kristus skončil na kříži. Zakladatelé řádů a reformátoři viděli ztroskotat své projekty. I Gándhí ztroskotal. Vždyť navzdory všemu, za co bojoval, je dnešní Indie plná bídy, rozporů, válek a nebezpečenství. Nemáme hledat úspěch, jen prostě pracovat, jak je nám to uloženo. Brazilský biskup Pedro Casaldáliga jednou řekl: "Jsme poražení vojáci neporazitelné věci." To je můj postoj.
Existuje něco, čeho byste litoval? Například vašeho úzkého napojení na marxismus anebo tolerování násilí v osvobozeneckém boji? Nebo naopak, své věrnosti katolické církvi?
Ničeho nelituji. Mnoho křesťanů se obrátilo k marxismu, nejen já. Otázka by měla spíše znít: Proč jsme to my křesťané neudělali už dříve? První křesťané byli komunisté: podle evangelií mezi nimi nebylo chudých. Každý dostal to, co potřeboval. To je přesně to, co Marx nazval komunismem. Pokud jde o násilí, papež Pavel VI. ho vyhlásil za dovolené - s podmínkou, že se obrací proti zjevné a dlouhotrvající diktatuře. Rovněž Gándhí řekl, že například proti Hitlerovi jsou nenásilné metody bezmocné, nebyl by je strpěl. Gándhí dokonce povzbuzoval indickou mládež, aby vstupovala do anglické armády a bojovala proti Hitlerovi.
Nebylo pro vás těžké, když v revoluci, kterou jste propagoval, umírali mladí lidé?
Umírali za čestnou věc, byli to mučedníci. Tak to viděl už svatý Tomáš Akvinský.
Jak posuzujete svoji tehdejší loajalitu vůči církvi?
Moje loajalita patří Kristovi. Avšak církev nebyla vždy vůči Kristovi loajální. A v takových případech musíme být loajální nikoli vůči ní, nýbrž vůči Kristovi.
Jak jste prožíval papežovu návštěvu v Nikaragui roku 1983, když jste coby úřadující ministr poklekl před Janem Pavlem II. a on vám pohrozil prstem?
Papež byl proti naší revoluci. Ale revolucionáři byli nábožní, byli to katolíci. Právě proto byla revoluce v Nikaragui tak populární. To se papežovi nehodilo. Bylo by mu milejší, kdyby to bylo podobné jako v jeho vlasti, v katolickém Polsku, kde byl komunistický režim antireligiózní. Naši revoluci však podporovali křesťané a kněží - dokonce kněží, kteří byli ve vládě! Proto papež přijel do Nikaraguy, aby otevřeně zaujal protirevoluční postoj. Národ to však neakceptoval. Ačkoli většina Nikaragujců jsou katolíci, byli proti papežovi a pro revoluci. To bylo v moderní době první otevřené odmítnutí papeže.
Co to znamenalo pro vás osobně? Nezostudilo vás to před krajany a světovou veřejností? Hněval jste se na církev?
Nedotklo se mne to. Pro mne bylo důležité, že lid neustoupil, ale stál za revolucí.
Co pro vás znamená katolická církev dnes?
Církev vidím - podobně jako svatý Bernhard z Clairvaux - současně jako světici i prostitutku. Vždyť je zároveň lidská i božská. Je hříšná, protože je lidská, a je svatá, protože je božská.
A cítíte se spojený s církví?
Když v sobě nese božské, následuji ji. Avšak když hřeší, napadám ji. A hřeší často. Nemohu neodsoudit její hříchy, jako byly křížové výpravy, inkvizice nebo korupce renesančních papežů.
Jistě jste už ve svém životě zažil přítomnost Boha. Kdo je Bůh pro vás dnes?
Bůh je láska, jak praví evangelista Jan. Bůh je Stvořitel univerza - prostřednictvím Velkého třesku a evoluce. Pro mne je však Bůh i něco velice blízkého, s čím jsem hluboce spojený.
Přeložil ks
Autor: ERNESTO CARDENAL
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |