Jaroslav Váňa hovoří s Jiřím Holzmannem
Jiří Holzmann je příkladem pracovitého a talentovaného člověka, který umí narušit všechna provinční očekávání malého města. Narodil se v Grygově 2. 11. 1936, ale celý svůj produktivní život prožil ve Šternberku. Byl vším, co mu umožňovalo uživit četnou rodinu, ale jeho duch vždy patřil hudbě, literatuře a filmu. Pro mikroregion, ve kterém působí, je významným literárním a filmovým dokumentaristou.
Jaroslav Váňa: Vždy, když vstoupím do tvé pracovny, padají na mne ze všech světových stran knihy. Co tě přivedlo od čtení ke spisovatelskému řemeslu?
Jiří Holzmann: Tak především, já se za spisovatele nepovažuji, spíše za píšícího dokumentaristu. Podstatnou část mé knihovny tvoří dokumenty a literatura faktu. V naši rodině četli všichni a já jsem byl neustále obklopen knížkami. Svou vlastní knihovnu s kartotékou jsem měl již v osmi letech a protože trpím určitou sběratelskou úchylkou, skupoval jsem později celé edice. Poznámky a různé záznamy událostí jsem psal do šuplíku. První knížka mi vyšla až v roce 1997, kdy jsem byl požádán, abych sepsal dějiny Lipiny, které pak vyšly u příležitosti 700. výročí této obce.
Tvé knihy jsou důsledně spjaty se Šternberkem a životním způsobem celé řady jeho obyvatel. Máš k tomu nějaký vážný důvod?
Prostě nechci, aby se na ně zapomnělo. Každý, o kterém se zmiňuji, se nějakým způsobem do historie města zapsal a já jim stavím takový literární pomníček.
Co si myslíš o literárních osobnostech, které zcela přehlížejí genia loci města, kde strávili podstatnou část svého života a přesto o něj nezavadili ani slovem?
Vím přesně, koho máš na mysli a mne samotného to překvapilo, když jsem sbíral materiály pro Šternberskou čítanku. Není na mně abych je soudil, zřejmě se jejich tvůrčí myšlenkové pochody ubíraly jiným směrem.
Již v padesátých létech jsi aktivně hrával na džezovou trumpetu. Tvým koníčkem byl a zůstal swing, takový, který dnes můžeme zařadit mezi klasiku tohoto žánru. Jak se ti poslouchá současná hudba?
Myslíš současná ve smyslu nových skladeb, nebo to, čím nás oblažuje rozhlas a TV, případně koncertní sály? V prvním případě se přiznám, že nové hudební trendy moc nesleduji.
Rádio mám nastavené na Vltavu a TV používám jako monitor pro CD, DVD a video. Někdy hledám hudební pořady na satelitu. Živé koncerty jsou převážně věnovány takzvaně vážné hudbě, ke které mám vlažnější vztah a na popaře nechodím. Za jazzem a swingem se musí nejblíže do Olomouce a v pozdních večerních hodinách je to problém. Naštěstí se spolu s internetem otevřela obrovská oblast muziky, o kterou jsem byl v minulosti ochuzen a mám co dělat, abych vše dohnal a odposlouchal.
Tvá filmotéka obsahuje stovky titulů, natočených na 16 mm filmech. Vlastníš promítačky, kamery a svému městu natáčíš vše, co má pro jeho společenský život zásadní význam. Nezmáhá tě ta multidisciplinita a trojjedinost - spisovatel, kameraman, muzikant?
No, teď mám přece dost času toto vše obsáhnout. Píšu dokumenty, kde využívám svůj bohatý osobní archiv a nevydal jsem toho zase tak moc. Kameru používám od roku 1961 a dnes s digitální technikou a počítačem je to hračka. Muzikant již nejsem, jen posluchač.
Celý život jsi se věnoval kultuře a umění. Vždy jsi se důsledně vyhýbal společností organizovaným aktivitám. Můžeš mi vysvětlit, co tě vedlo k tomu, že jsi po krátkou dobu koketoval se Sládkovými republikány?
Druhá věta má pravdu pouze částečnou. Jako poválečný skaut jsem v letech 1968 a 1989 aktivně pomáhal při obnově skautingu. V euforii ledna 1989 jsem se jako jeden z prvních přihlásil do Sládkem organizované strany, která se mi v té době jevila jako jediná oproštěná od předchozího balastu. Vzorem měla být republikánská strana USA; málokdo ví. že Sládek byl podporován několika emigrantskými skupinami ve Spojených státech. "Nekoketoval" jsem krátkou dobu, ale aktivně jsem ve straně pracoval až do roku 1997, kdy již byla situace názorově neudržitelná a z politiky jsem odkráčel.
Můžeš svým čtenářům přiblížit formu, jakou realizuješ vydávání svých knih?
Velice jednoduše. Knížku napíši a nabídnu vydavateli. V mém případě je to Město Šternberk, kde mi prozatím vždy vyšli s porozuměním vstříc.
Je tomu rok a tři měsíce, co jsi překonal jubilejní sedmdesátku. Patříš právem mezi ty, od kterých se očekává že již mohou bilancovat a radit. Mohl bys nám přiblížit události,s kterými by ses již nerad potkal?
To je zapeklitá otázka. Myslím, že každý člověk má v průběhu života chvíle, na které by nejraději zapomněl. Tedy pokud vznikly jeho přičiněním. Ale musím se přiznat, že působení vnějších okolností, které jsem neměl možnost ovlivnit, ve mně nezanechaly trvalejší vzpomínku, jež by mne nějak traumatizovala. Asi jsem optimista, ale prožil jsem docela hezký život s rodinou a mezi přáteli takže... nevím.
Jak vnímáš současný svět a co znamená pro tvé dílo?
Jak tomu bývá v pokročilejším věku - samozřejmě s nadhledem. Co může naši generaci ještě překvapit? A moje sepisování jsou zase jenom fakta posbíraná ze zachovalých dokumentů a důkladně ověřených vzpomínek pamětníků. Výhodné je, že snad již nikdy nebudeme za jejich publikování perzekuováni v tom smyslu, že bychom šli za katr, ostatní perzekuce ze strany jistých skupin společnosti samozřejmě potrvá i nadále.
Už nemusíš usilovat o kariérní vzestup. Má to nějaký zásadní význam v naplňování axiomů jako pravdivost, otevřenost, smysl pro spravedlnost, výběr literárních témat, zamlčování nepohodlných pravd atd.?
O ten jsem neusiloval ani v minulosti. V další větě právě první dva mi působí dodnes určité problémy. Někdy se mi zdá, že je lépe pravdu zamlčet, protože někteří ji nedokáží unést a přílišná otevřenost pak zavdává příčinu k nesnášenlivosti. To se týká ovšem konverzace. Při psaní je to jiné. Přiznávám určitou autocenzuru - abych neublížil, ovšem v tom případě nic nepřikrašluji, prostě pasáž vynechám. Někdo může namítnout, že tím se snižuje hodnota dokumentu, ale já tak prostě pracuji. V žádném případě však nejde o zamlčování nepohodlných pravd, jde spíše o maličkosti, prostě nenapíši o Frantovi, že mu páchlo z pusy.
Co ještě očekáváš od života? O čem právě sníš? Rodí se v tobě nové myšlenky s novým obsahem?
Mnoho již toho očekávat nelze. Doufám, že se mi podaří douspořádat svůj archiv a vytěžit ještě nějakou knížečku. Potřebuji si uchovat zdraví, abych mohl pokračovat ve filmové kronice našeho města. Nové myšlenky se již nerodí, víc se přežvykují vzpomínky se starým obsahem. A sním o stáří obklopeném laskavou rodinou, věrnými přáteli a knížkami.
Autor: Jaroslav Váňa, Jiří Holzmann
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |