17. února 2008 vyhlásily albánské drogové mafie závislost Kosova na USA, a zdejší okupační správa ji, po nějakém otálení, 21. května uznala. České země se tak podle přirozeného práva automaticky staly součástí Jugoslávie. Podobným způsobem, jako se staly jugoslávskou "neposlušnou" provincií "Spojené státy". A mám na mysli přirozené právo v původním smyslu, nikoli ve smyslu, v jakém bylo tohoto termínu později zneužíváno.
Součástí Jugoslávie jsme se samozřejmě stali už dřív, uznáním závislosti jiných okupovaných území Jugoslávie. Tímto uznáním závislosti Kosova byla jen skutečnost, že jsme součástí Jugoslávie, opět jednoznačně potvrzena.
Součástí Jugoslávie se automaticky staly všechny země, které uznaly závislost jejích území, a samozřejmě se staly součástí i jiných zemí, vůči kterým se dopustily podobných zločinů. Vznikla tak dost složitá spleť přirozeněprávních vztahů.
(Pokud by ale měl někdy vzniknout svět bez násilí, musel by vzniknout na základě těchto přirozeněprávních vztahů. Pokud bude svět nadále založen na jiném principu, nutně v něm stále poroste násilí, což nakonec povede k zániku lidstva.)
Také země EU svým uznáním kosovské závislosti potvrdily, že jsou součástí Jugoslávie, a jakékoli úvahy o vstupu Jugoslávie do EU jsou proto dost zvláštní - když jsou skoro všechny země EU naopak v ní.
Ani datum vyhlášení závislosti, "sedmnáctého", samozřejmě nebylo vybráno náhodně, ale má připomínat "samet" a humanitární bombarďáky albánského oblíbence Havla.
Dnes máme dostatečný odstup, abychom mohli říci, že záležitost Jugoslávie sice černobílá je - ale v opačném smyslu, než jak se nám snažili po celou dobu ve "zbraních hromadného sdělování" namluvit. Můžeme s jistotou prohlásit, že Srbové jsou v celém balkánském konfliktu "netto obětí". Za celou dobu nebyl prokázán žádný případ, kdy by Srbové někoho zavraždili. Všechny "jejich" zločiny se posléze ukázaly být zločiny páchanými na nich masovými sdělovacími prostředky, z masových vražd se staly vraždy masmediální. (Nemluvě o masmediálním hyenismu - vydávání povražděných Srbů za jejich oběti, jako třeba v případě Srebrenice.)
Dokud nebudou "kosovští" Albánci - většina z nich jsou nelegální albánští imigranti - odsunuti zpět do Albánie (nebo někam jinam), jsou jakékoli řeči o míru na Balkáně naprosto nesmyslné.
"Kosovští" Albánci navíc do Kosova prchali z Albánie hlavně před zákonem (podobně jako k nám sudetští Němci), a jelikož je kriminalita dědičná, mají sklony ke kriminalitě geneticky zakódovány. Pokud nebudou odsunuti nebo jinak pacifikováni, logicky budou po čase vyvražďovat další sousední oblasti.
Na druhou stranu musíme říci, že si Srbové svůj osud do značné míry zavinili sami - a to svým "vojenským furiantstvím". Srbové totiž byli až příliš dobrými vojáky, a k tomu se v ozbrojených konfliktech vždy chovali nepřiměřeně velkoryse. Místo aby zločince likvidovali, hráli si se svou převahou, chytali zločince živé, a pak je s velkorysostí sobě vlastní pouštěli na svobodu.
Jak ve špatném filmu, kdy hrdina stále dokola "lapá" padoucha a dává mu milost - v tomto případě hlavně proto, aby mohl film pokračovat - a ten pak páchá zločiny pořád znovu a znovu a stále ve větší míře.
V případě Jugoslávie si na "happy end" budeme muset chvíli počkat ... a stylem "padouch nebo hrdina, ale jedna rodina" to asi nepůjde.
Autor: JAN KRISTEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |