Dobrá, sdělná poezie, která má co nabídnout postmodernou a snobstvím nezatíženému čtenáři, je v dočasné defenzívě. Prchá zmateně před světem, který je krutý, hrubý, vulgární. Z následováníhodné historické moderny, vyznačující se úsilím o smyslovou a pocitovou bezprostřednost, ztvárněním hlubší životní i společenské problematiky, se vyklubala postmoderna, která přestala respektovat tradiční společenské, ale též křesťanské hodnoty a jejich mnoha pokusy prověřené pořadí. Bezbřehá touha po nedostatečně definované svobodě, strach někdy samozvaných intelektuálů z cenzury bez uvedení adresáta, která je s demokracií neslučitelná, přináší slepotu a ústupky slučitelné toliko s anarchií. Lidé bez skutečné poezie chřadnou, stávají se krutými, hrubými, vulgárními.
Rozdíl mezi producentem takové poezie a nekritickým snobstvím postiženého konzumenta je minimální. Postmoderní svět jásá. Konečně je možné nazývat poezií i vkus, který je měřitelný pouhým zlatem a nevyžaduje žádnou míru informované vzdělanosti a citové bohatosti. Vše dotuje ze společenských příspěvků rozhlas, televize, skrytí sponzoři, bulvární tisk, a tak se nikým neohrožovaný okruh mamonu a nevkusu sjednocuje a uzavírá do dalšího ismu. V minulosti pevně zakotvené estetické a etické zábrany jsou opomíjeny, jejich dlouholetá platnost vyčpěla do éteru zamořeného pachy, které překonávají vše, co až doposud určovalo míru a čistotu všelidských hodnot. Dávné ideály byly nahrazeny novými, které při sypání z Parnasu "sladce" zvoní.
Jednomu to zní mile, pro druhého je to nepřijatelné. Nastávají problémy. Jak změnit kvalitu básně, která o ničem a o nikom nevypovídá, nemá obsah ani všeobecně přijatou a uznávanou formu, byť i volnou, nehledá žádné místo v citové oblasti alespoň nahodilého, spíše zvědavého, než pro literaturu zapáleného konzumenta?
Velká množina teoretiků, kritiků a literárních historiků, kteří se obávají o svůj krajíc, se vrhá na nové, doposud neprobádané dílo. Mrhají časem, prověřují svou vzdělanost a též schopnost se nově a neobvykle verbálně vyjádřit. Proč ne, když jim to pružnost a "neexaktnost" společenských věd umožňuje? Vzájemně napadají sebe i svobodu autorů, hledají chyby v historické praxi, tu nazývají dávno překonanou veteší a mobilizují "nové" filozofie, které nakonec poslouží zkorumpované politice k vyplachování vlasteneckých mozků a též, a to zejména, dovozcům cizí kultury.
Do takové situace se trefně trefuje Jan Trefulka (1929) ve své eseji Pro koho zvonily klíče. "Evropa se stále více připodobňuje Spojeným státům a spolu s nimi ztrácí schopnost prezentovat se přesvědčivou a v praxi uplatňovanou duchovní hodnotou. Nenabízí nakonec víc než krajní pragmatismus globálního obchodu, který si chce podrobit i ony oblasti lidského života, od nichž se zisk nikdy neočekával."
Nelze s ním nesouhlasit, lze se však divit těm, kdo nemají dostatek kritického myšlení a s tím spojené všeobecné vzdělanosti, chodí poezii bez poetična z přátelských pohnutek poslouchat, mile a s pochopením se při potlesku usmívají, a vůbec nic je nenutí jít po takové produkci do moravské hospůdky, aby se pokusili spláchnout hořkost nově nabytého pseudouměleckého zážitku hořkostí starodávného vlasteneckého nápoje s vše překrývající pěnou zapomnění.
Autor: JAROSLAV VÁŇA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |