Básník Jaromír Šlosar, člen Unie českých spisovatelů, slaví 8. srpna 55. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!

   Vzpomínám si, že když jsme ještě spartakem jezdívali do hor, v první zatáčce za Frýdlantem vpravo stávala nízká dřevěnice. Sotva jsme ji minuli, mamka se nadechla a řekla: Tu už to vuňo gorolinum. Ve vzduchu bylo skutečně něco nového, nakyslého a štiplavého. Gorolina. Je čím dál vzácnější, ten zatuchlý pach kouře a lesa s jemnou esencí hub a syrovátky.
   Když si někdy listuji dobovými publikacemi a tisky z let třicátých dvacátého století, - ani v mém dětství to nebylo výrazně jiné. Tak třeba na konci 50. a na samém začátku 60. let na beskydských horách ještě bývaly salaše. Nepřišlo mi na tom nic divného. Nejspíš ani taťka s mamkou si tehdy neuvědomovali, že pastevectví v Beskydách už vlastně odzvonilo. Pořád ještě mluvili o brynze a žinčici, kterou by mamka nepila, a o začouzené kolibě. Taky si mysleli, že s ovečkami budu kamarád; ale já ne, nakonec svědčí o tom fotka pořízená panem Janíčkem.
   Na mezích kvetly tříbarevné fialky a karmínové hvozdíky a z chodníku prchal do bezpečí travin kovově zelený střevlík zlatolesklý. Dřepěl jsem nad tím jako u vytržení. Ale jaký by to byl výlet do Beskyd bez dřevěné valašky, pastýřské píšťaly a především vyřezávané hole! Vlnovky, proužky, klikyháky - na tom si taťka dával záležet. K horám to patřilo stejně jako plechové štítky na křiváky a vědomí, že před zmijí z kopce neutečeš.

   Před zmijí utečeš jedině do kopce, říkával taťka. Zmije na horách představovala největší nebezpečí. Zabít ji by bylo přirozené. Stačilo mít prut a švihnout. K těmto radám jsem byl nanejvýš pozorný. Zatímco mnohé detaily z objevování Beskyd jsem si nezapamatoval, nápad, jak si poradit s jedovatým plazem, mám v živé paměti dodnes. Ale stejně, na borůvky a na hřiby jsme vyráželi zásadně v gumácích, tedy v gumových holínkách.
   Častým místem našich výprav za houbami bývala slovenská Korňa. Když jsme jeli na hřiby, vůbec mi nevadilo, že musím vstávat před rozedněním. Do Korně na hřiby jsem se těšil. Většinou s námi jezdíval i děda. Děda houby nesbíral, ale hlídal naše auto. Před místními. Vzpomínaly se případy, kdy českým houbařům probodli pneumatiky jen proto, že si dovolili sbírat hříbky v kysuckých horách. Čehuni jedni! Děda byl naštěstí diplomat.
   Zpravidla jsme parkovali u nízké dřevěnice na konci prašné cesty. Před ní tekl plytký potok, ve kterém se batolily domácí husy a kačeny. Domorodci byli snědí a ubozí. Takoví slovočci, když použiji mamčina slovníku. Slaboduší pasáčci se starali o stáda skotu. Jednou se z mlhy nad vodami s mělkými brody vynořily desítky krav se zvonci na krku a prošly kolem nás jako přízrak.
   Zatímco si děda povídal s osadníky, my jsme po čtyřech lezli do kopců s pasínky a mladým smrčím a sbírali praváky, kozáky červené i sivé a žlutomasé kurky; ke všemu ostatnímu jsme měli nedůvěru. Po svačině jsme se s nezřídka plnými taškami vraceli k autu. Na zápraží dřevěnky stál vyhublý, sešlý muž a nabízel nám baňaté i vytáhlé praváky k prodeji.
   Na zpáteční cestě slovenskými horami jsme potkávali chudobné chlapce a děvčátka s vystavenými košíky a baňkami lesních plodů. Jestli jsme kdy něco koupili, to už si nepamatuji. Čím více hřibů, tím více práce s čistěním a krájením doma. Dnes se divím, jak mamka s babkou byly trpělivé a se svým údělem vyrovnané. Vždyť většina té nezáživné práce zbývala na ně.

   V mysli se mi vynořuje také prosluněný obrázek od horského potoka. Nikdo tomu neříkal piknik v přírodě, ale asi tak to vypadalo: řízky s chlebem, nějaký ovocný koláč nebo bábovka a termoska s čajem na staré dece. Nejspíš neděle; jenže pro mne ničím neohraničený čas u vody. V ruce uříznutý proutek, kus režné niti a háček ze špendlíku, tak jak mi to taťka připravil. Čekání na rybu. Napětí nad průzračným proudem, který odnáší návnadu do nedohledna. Tak teď, teď to přijde! V horském toku přece musí být pstruzi?! - Nikdy jsem nic neulovil, ale jako by se stalo.
   Do hor jsme často jezdívali přes Staré Hamry. Kde by mě tenkrát napadlo, že na dně údolí se jednou budou prohánět lipani, štiky a okouni! Cestu si vlastně nevybavuji, pořádně ani vláček na Bílou. Jen jeden motiv: Jedeme souběžně s vlakem a v oknech vagónů jsou samé tváře.

   Na Kamenitém
   Pod Kamenitým se k Horní Lomné svažuje horská louka. Uprostřed června je vysoká a voní travami. Ve větru se vlní jako jezerní hladina. Také je odtud kouzelný výhled k Polomům a ke Slavíči. Uprostřed louky se jako stuha vina na horský hřeben hlinitá cesta.
   Když jsem se po ní ubíral v parném odpoledni, najednou jsem z vysoké trávy zaslechl křepelčino pět peněz, pět peněz. Chvilka ticha a znova - pět peněz, pět peněz. Slepičky jsou schované v travách, že je nevidím. Jsou blízko. Zastavím se, udělám pár kroků zpátky, strnu a čekám. Pět peněz - a dost, jako by si ptáček uvědomil, že udělal něco, co neměl. Ví o mně, ale přirozenost mu nedá, aby se za chvilku neozval znovu. Mám sto chutí vejít do louky a prohlédnout si to malé pětpeněz. Ale svedu to, aby se kuřátka nerozutekla na všechny strany?... A tak jen očima rozhrnuji louku a je mi dobře na duši.
   Uplynulo čtvrt roku a já jsem se na Kamenitém ubytoval. Už jsem se těšil na boží klid, ale i na vynikající hrachovou polévku s osmaženým bílým pečivem a sklenici piva. Večer jsme šli s přítelem na louku pod lesem v osmi stech metrech nadmořské výšky. Vyšli jsme tam poslouchat jeleny. Po slunečném dni se zdálo být chladno, ale rtuť teploměru ani teď neklesla pod deset stupňů. Pro říji to není to pravé ořechové. Seděli jsme na bukovém kmeni a jen občas šeptem prohodili, jak je tu krásně a na co se to vlastně koukáme a jak je z údolí až sem slyšet říčka Lomná, a při každém šelestu jsme natáčeli hlavy k tmavému lesu, kde mohla být zvěř.
   Proti nám se vypínala homole Mionší, nad kterou zářila Večernice, za homolí vpravo se nenápadně klenul Muřinkový vrch, vlevo Velký Polom a ještě více vlevo Skalka, nad níž stál měsíc jak olomoucký syreček a celou krajinu, louku pod námi, černou střechu chaty Na Kamenitém, les, večerní Horní Lomnou, hory i nebe s matnými hvězdami zaléval stříbřitým světlem. Naše postavy vrhaly dlouhé stíny do orosené trávy. Jeleni ani muk.
   A přesto jsem si přál, aby ta chvíle trvala co nejdéle. Chvíle, v níž Slávek šeptem vykřikl, že padá hvězda, a já jsem ji v tu chvíli uviděl coby ohnivou střelu, která podřízla Mionší jako dort a rozpadla se ve tmě. Stala se součástí večerní scény, která je možná jedině v Karpatech.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]