Ani se mi nechce připomínat, kdy jsem se poprvé v Praze setkal s kultivovaným, jazykově nadaným a erudovaným sovětským (ruským) viceprezidentem Mezinárodního svazu studentstva, Alexandrem Lebeděvem. Byl to počátek bouřlivých 60. let, všichni jsme měli tenkrát moc horké hlavy. Hledali jsme východiska ze složité situace v tehdejších mládežnických a studentských organizacích. Přeli jsme se, vášnivě jsme diskutovali, uznávali jsme se. Pod prizmatem obvinění z pravicového oportunismu, z rozbíječství jednoty mládežnického hnutí jsme se však nejednou ocitali v různých, pozdějších poučeních z krizových období v dětském a mládežnickém hnutí. A to doma i v SSSR. Nebylo to vůbec pro nikoho se zrníčkem opozičního postoje snadné. Každé odchýlení od "principů" totiž mohlo vést u každého z aktérů jakékoliv myšlenky k nařčení z vážné úchylky, z dědičného hříchu. U některých pak dokonce k vyobcování ze společnosti, ke ztrátě jakékoliv perspektivy.
Lebeděv patřil přes své mládí k prozíravým. Ale...
Veškeré napětí se často odehrávalo pod přímým dohledem a v konzultacích s funkcionáři VLKSM, samozřejmě i jejich stranických patronů. Když přišel 21. srpen 1968, hledal jsem od prvního okamžiku nejednou oporu a radu v nepřehledné situaci a nepochopení, co se vlastně stalo, u Alexandra Lebeděva. Dobře jsem si uvědomoval, kolik může, nemůže a snad i kolik nesmí.
Mnoho jsem už ale nepochopil (nebo možná ani nechtěl pochopit) poté, když se Alexandr Lebeděv objevil v Praze počátkem 90. let, nejprve jako velvyslanecký rada a posléze jako sovětský a nakonec ruský velvyslanec v Praze. Z titulu své profese a v nové pozici udržoval od počátku své kontakty hlavně s představiteli nové moci (nejednou bohužel i s převlečenými chameleóny), ale také s charakterními i levicově orientovanými osobnostmi - mimo bývalou KSČ. Postupně však pookřál a stále více usiloval o pochopení, že ani po "sametu" není v zemi pod Řípem všechno "sametové" ("omluva Němcům za odsun" , skandály kolem smíchovského tanku, spory kolem Domu sovětské (ruské) kultury v Rytířské ulici v Praze 1, profesní likvidace schopných a čestných českých občanů aj.). Tenkrát však uplynulo téměř dvacet let našeho vzájemného odloučení a práce ve dvou blízkých, ale přitom značně rozdílných komunitách - v SSSR a v ČSSR. Málo jsme znali prostředí, do něhož jsme byli dobou v odloučení vrženi.
Bez tohoto dosti rozsáhlého úvodu bych nikdy nebyl schopen vzít Lebeděvovu knihu do rukou, přečíst a zčásti pochopit zbrusu nové memoárové dílo Alexandra Lebeděva VELVYSLANEC VZPOMÍNÁ... (Ottovo nakladatelství 2008). Nemohl jsem pominout, že autor byl jak známo absolventem prestižního Moskevského státního institutu mezinárodních vztahů a usiloval v celém svém životě o kariérní diplomacii - přitom musel nejednou kličkovat zákrutami nepřízně doby. Recenze mi neumožňuje popis zvolených událostí, přesto mne v Lebeděvově knize nejvíce zaujaly téměř všechny zvolené kapitoly; jednou z nejpozoruhodnějších je Operace Únor 1948. Autor se zprostředkovaně vrací ke schůzkám ve vile Na Zátorce, při níž kromě velvyslance SSSR, velvyslaneckého rady a Klementa Gottwalda nechyběli Georgi Dimitrov, Maurice Thorez a další. Jejích účelem bylo "seřídit si hodinky na stejný čas". Aby akce v únoru 1948 byla dokonale zkoordinována, připravovala se nesmírně pečlivě. Šlo o plán mocenské změny parlamentní formou, ovšem ve spojení s dostatečnými silovými prostředky. Dělnické oddíly - Lidové milice pochodovaly ulicemi se zbraněmi v rukou. Byly vyzbrojeny a dobře vycvičeny sovětskými specialisty. "Operace Únor 1948 byla, jak všichni víme, stoprocentně úspěšná. Mnohem úspěšnější než to, co Moskva vymyslela v srpnu 1968," píše autor. Lebeděv se přitom všem odvolává na již zemřelého významného činitele NKVD P. Sudoplatova. Podtrhl jsem si uvedená slova: "Čekisté s oblibou říkají, že žádný agent není nikdy 'bývalý', že ani není možné, aby jím někdy přestal být."
Dramaticky je autorem osvětlena role Jiřího Pelikána, s nímž Lebeděv před nástupem Zbyňka Vokrouhlického v Mezinárodním svazu studentstva jako viceprezident působil. Jelikož jsem s Jiřím Pelikánem udržoval přátelské vztahy již ze studentského hnutí, mohu potvrdit Lebeděvovu naprostou a čestnou pravdu, s níž vylíčil tuto významnou osobnost. Bohužel Pelikánovo strastiplné politické působení pokračovalo v nezmenšené míře i po 17. listopadu 1989. Vedl stejně bídný život při častějších pražských pobytech, jaký vedl předtím než emigroval a který jej čekal i v Itálii.
Značnou hodnotu mají nejenom pro minulost - ale i pro současné partajnictví jakéhokoliv zabarvení i v našich podmínkách, Lebeděvova slova: "Bylo a stále je šokující vidět a slyšet, co s lidmi umí udělat bolševický fanatismus a naprostá víra v to, že strana má a vždycky musí mít pravdu. Rád bych věřil, že něco takového se už v Rusku nemůže opakovat, že za existence jiné nové vládnoucí strany to již nebude možné. Ale obávám se, že je jen málo politiků, kteří jsou skutečně schopni si osvojit lekce, které dějiny v klíčových momentech tak hojně udílejí."
Nemohu se však přitom všem vyhnout poznámce, vztahující se k sovětsko-polským vztahům: "Mimochodem v Rusku je také ještě dost starších lidí, kteří soudí, že to bylo právě Polsko, jež stále agresivně útočilo na Rusko a ne naopak.Tito lidé zároveň nic nechtějí vědět o takových záležitostech, jako byla katyňská tragédie, k níž vedla cesta po dohodě mezi Ribbentropem a Molotovem o novém rozdělení Polska mezi Německo a SSSR. Katyň, místo, kde došlo (1939-1940) k povraždění zajatých polských důstojníků, strašně a na dlouho poznamenala polsko-ruské vztahy. Přesto v Rusku stále mnozí nechtějí vůbec nic vědět o obsahu tajných dodatků, o hanebných protokolech, jež byly klíčovou součástí dohody. Ostatně o nich se celá veřejnost dozvěděla teprve nedávno. To bychom se však dostali k naprosto jinému tématu."
Je toho ještě mnohem víc, co z Lebeděvovy nesmírně zajímavé memoárové knihy (z níž budou mnoha čtenářům z obou názorových protichůdných stran vstávat vlasy na hlavě) vyvolá pozornost a vzbudí diskuse. Snad jenom z křesla diplomata a velvyslance velké země lze velkoryse přehlédnout, že po čistkách především v KSČ po roce 1970, často inspirovaných novými sovětskými emisary (které postihly téměř půl milionu občanů), došlo k rozpoutání nových štvanic a kádrových vánic po 17. listopadu 1989. Tehdy již pod praporem lustračních zákonů a antikomunistického běsnění, tentokrát za pomocí poradců z jiného - atlantického břehu. To nelze smést ze stolu ani vynikající soustředěnou kapitolou o jednání skupiny specialistů služby ruské zahraniční rozvědky, vedené akademikem Jevgenijem Primakovem, kterým se nevyhnul ani Václav Havel. Mezi vyjednavači se podle autora "nečekaně" objevil.
Lebeděv ve své knize poznamenává: "V jednom bodě však česká strana spokojena, jak se mi zdá, nebyla. Praha žádala Moskvu o seznamy sovětských agentů v českých zemích. Češi chtěli znát, kdo po celá léta sovětské Moskvě sloužil. Praha o to žádala vícekrát a pokud by takový seznam dostala, pak by už vzájemné vztahy mohly být doslova 'bratrské'. Primakov na takový požadavek odpovídal odvoláním se na skutečnost, že už dávno (ještě v 50. letech za Chruščova) sovětské politbyro přijalo usnesení o zastavení veškeré agenturní práce v socialistických zemích. Jenže Češi nechtěli věřit, že by sovětská agenturní síť přestala existovat. Přesto však chápali, že za vlády KSČ Moskva takovou síť nepotřebovala. Vždyť i nejvýše postavené osobnosti se předháněly, která z nich přijde jako první na sovětské velvyslanectví povědět o tom či onom tajemství... Takže Praha od Primakova žádný seznam agentů nedostala. A navíc předpokládám, že česká strana nebyla tak naivní, aby si myslela, že takovou věc jí může šéf ruské zahraniční rozvědky předat, i kdyby existoval. Pokud by se něco takového doopravdy stalo, byl by to precedens ve světové praxi zcela neslýchaný."
Lebeděv nekomentuje, k čemu takové informace česká strana tak vehementně potřebovala.
Autor je podle mého soudu velmi milostivý a uctivý k Václavu Havlovi (takový tón již ale zcela otevřeně nezvolil k Madeleine Albrightové). Označuje Havla jako člověka čestného, citlivého a vnímavého, dokonce charakterního. K hlubšímu hodnocení některých procesů a jevů mu zřejmě také chyběly z doby jeho pražského působení znalosti o neprotokolárních, netaktních vztazích mezi Alexandrem Dubčekem a Pavlem Tigridem. Podle ruských měřítek přistoupil Lebeděv v knize k označení listopadového, především majetkového převratu jako sametové a pokojné revoluce.
Kniha diplomata, posledního sovětského a prvního ruského velvyslance v Praze, politika, novináře Dr. Alexandra Lebeděva, CSc. je zcela výjimečným činem Ottova nakladatelství. Předmluvou ji zarámoval Alexej Fedotov, velvyslanec Ruské federace v České republice a doslovem doplnil publicista Jan Petránek. Ten, stejně jako autor, připomíná historický čin, kdy velvyslanec SSSR v Československu Boris Pankin a jeho zástupce, první rada velvyslanectví Alexandr Lebeděv vystoupili v srpnu 1991 proti pučistům v Moskvě. Tento čin byl v diplomatické praxi zcela ojedinělý a oba -Pankin i Lebeděv - to chápali jako osobní revanš za to, jak zahanbeně se cítili v srpnu 1968. Na účet tohoto činu Alexandr Lebeděv ve své knize poznamenává: "Mimochodem, pro některé vlivné lidi doma jsem pořád něco jako div ne zrádce, a nikoliv přesvědčený liberál (Boris Pankin žije ve Švédsku a mnoho let se v Moskvě objevuje už jen zřídka)."
P. S.
Kniha Velvyslanec vzpomíná... měla původně spatřit světlo světa v nakladatelství Lidové noviny; nakonec tento tak často prezentovaný, demokratický a svobodomyslný nakladatelský dům od svého záměru ustoupil a hned po něm i autor, bývalý sovětský a první ruský velvyslanec v Praze Alexandr Lebeděv. Vydavatelská práva převzalo Ottovo nakladatelství a v rekordním čase vydání knihy připravilo. Kniha se objevila na českém i slovenském knižním trhu.
Autor: ZDENĚK HRABICA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)