Kdo zamezí plevelnému růstu licoměrné dvojakosti aneb Zamyšlení nad fotografií půvabné ženy
Se zájmem jsem si před časem v denním tisku přečetl informaci, že tehdejší ruský prezident V. V. Putin vyznamenal svého českého partnera Puškinovou medailí, udělovanou významným osobnostem, jež přispívají ke kulturnímu sbližování národů. Byla mu předána na Pražském hradě ruským velvyslancem panem Alexejem Fedotovem. Prezident Klaus, který se tak stal jejím prvním českým nositelem, při této slavnostní příležitosti vyjádřil svůj vztah k ruštině. Považuje ji za výborný světový jazyk, který otevírá brány k poznání nesmírných pokladů ruského umění. Dle jeho slov česko-ruské vztahy »opět nalézají svoji normálnost«...
Nějak se mi však s tímto tvrzením nesrovnává jiná, méně příjemná a protiřečící zpráva, že pražské divadlo v Dlouhé uvedlo premiéru inscenace Oněgin byl Rusák, která vznikla podle nové stejnojmenné knihy paní Ireny Douskové. Autorka v ní navazuje na své předchozí »veledílo« Hrdý Budžes, kterou »proslavila« divadelní podoba s Bárou Hrzánovou v hlavní roli, za niž získala před čtyřmi lety velmi významnou Cenu Thálie. Název knihy i hry je znetvořením básně S. K. Neumanna A hrdý buď ze sbírky Zamořená léta (»A hrdý buď, žes vytrval, žes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí...«)
Herečka se v tisku doznala, že doslova bytostně prožívala scénický výkřik »Rusáci a komouši jsou svině!«, kterému při mnoha reprízách hlediště vždy tleskalo. Zřejmě stejně nadšeně jako jinému českému umělci, který v těžkých protektorátních dobách na jevišti zesměšňoval Dr. Edvarda Beneše i Jana Masaryka. B. H. se tak zařadila do více než pochybné galerky, která bude dříve či později dávána za odstrašující příklad mladé nastupující herecké generaci, do jak odporného suterénu jsou schopni dobrovolně sestoupit lidé, oslnění a prahnoucí po lesku novodobých třiceti stříbrných! Cynicky přitom pošlapávají nejušlechtilejší tradice československé kultury, uznávané a respektované celým vyspělým kulturním a uměleckým světem.
O Báru Hrzánovou mi proto vůbec nejde. Stejně tak ani o ředitele divadla, režiséra či autora dramatizace, prý »inspirovaného atmosférou doby, na jejíž dusnou i absurdní atmosféru se až příliš rychle zapomíná.« I sám tento výrok přece leccos napovídá. Tito lidé asi považují Chartu lidských práv jen za cár bezvýznamného papíru.
Především se zamýšlím nad tím, jak je v případě paní Ireny Douskové možné, že se za její - jinak bezelstnou i půvabnou tváří hledící na nás z novinového článku - ukrývá tolik temných tvůrčích motivů. Současně se musím silou vůle bránit, abych hrubě neporušil právě vůči ženě mravní zásady svého života a jejímu dalšímu »veledílu« nedal výstižný punc kvality. Jen tak mimochodem - to samé se týká např. přímo odpudivých, ale široce popularizovaných ilustrací nového vydání Babičky (je dobře, že ani v jednom případě není nabízeno v knihovnách našeho okresu), což již přede mnou učinil velmi kvalifikovaně pan Dr. Zdeněk Mahler, skutečná osobnost české kultury, který ke svému zviditelnění nepotřebuje ani špetky pochybné bulvární reklamy, bez níž se podobné V.I.P. osobnosti neobejdou.
I v uvedených souvislostech si opakovaně kladu palčivou otázku, co je to za demokracii, v níž zoufale chybí společenská i mravní odpovědnost. V oblasti kultury to platí dvojnásobně.
JAROSLAV BRYKNAR, Arnultovice
Autor: JAROSLAV BRYKNAR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |