Václav Smrčka (1951, lékař a plastický chirurg, přednáší na 1. LFUK v Praze) je znám spíše odborné než čtenářské veřejnosti. V únoru tohoto roku však vydal knihu STOLETÍ NEKLIDU (původní název zněl Neklidné století), která - ačkoli nese některé znaky prvotiny (zvláště po stránce jazykově stylové) - stojí za zamyšlení. Jde o vyprávění jen zdánlivě poklidné: vine se líně jako řečiště v deltě řeky, jejíž proud však v sobě tají nesčetné víry, mělčiny, cosi hrozivého a mále zjevného. Vyprávění je plné skrytého napětí, dynamiky, byť lyricky tlumené.
První próza Do stejné řeky je komponovaná na půdorysu vzpomínkového dialogu mezi Adamem a Evou. Text zde klade značné nároky na čtenáře, neboť je eliptický, fragmentární, konfrontuje několik hledisek a znejasňuje i samotný subjekt i objekt vypravěčské situace. Textem variuje myšlenka, že mnohé se sice odehrává ve známých, jen obměňovaných kulisách a paradigmatech, současně je však mnohoznačné a individuální, proto dvakrát nevstoupíme do téže řeky, ani ona neústí do téhož moře.
Druhá část knihy, komponovaná do kapitol Století neklidu (Ziva Burko, Prsty na drátech a Rezident) je také nabita tlumenou energií, čímsi chvějivým, nezavršeným, neukotveným, je řetězcem epizod ze života Igora Hrdiny, chirurga, s nímž se setkáváme poprvé v srpnu 1968 jako se sedmnáctiletým vědeckým elévem. Tatáž postava nám zprostředkovává vyprávění jistého italského přítele o cestě na Sardinii a seznámení s černovlasou dívkou Zivou; smutné je, že Ugo dává přednost obchodu a vlastnímu zbohatnutí před dítětem, které mu Ziva porodila. Zajímavé jsou i popisy chirurgických zákroků, jimž porozumí i laik, a snad pocítí i úžas z chirurgie (replantační, rekonstrukční...) vnímané jako umělecká práce.
Za nejkvalitnější (vedle Zivy Burko, možná vhodněji Živy Burkové?) pokládám obsáhlou kapitolu nazvanou poněkud tajemně Rezident (= asistent). Jde o obsažnou sondu do života českého chirurga "se zlatýma rukama" v prostředí francouzské soukromé kliniky na přelomu 80. a 90. let minulého století. Je cenná už konfrontací různých typů chirurgů - od "řezníků" až po skutečné mistry, rovněž tak vystižením mentality francouzské a české, schematicky vzato - jisté francouzské otevřenosti, galantnosti i vypočítavosti na straně jedné a české uzavřenosti, naivnosti a komplexu "malých poměrů" na straně druhé. Inspirativní je paralela mezi prací chirurga a malíře. Prózy jsou kritické jak k poměrům domácím, československým (spojeným např. s vpádem vojsk v srpnu 1968, nebo s nedoceněním práce lékařů) a posléze českým, po tzv. sametové revoluci, tak i k negativním jevům francouzským. Příznačné jsou kupř. zápisky lékaře coby příležitostného myče čelních skel aut, popis odosobněného chladu vánoční mše v Chrámu Matky Boží, i martýria se získáním potvrzení o možnosti vycestovat ze země a znovu se do ní vrátit. Připomeňme "záznam" nazvaný Pražská revoluce v Paříži, popis hodnotově ambivalentní, z něhož vyplývá nejen idealismus, ale i primitivní frazeologie a slogany lidí v Praze (studentů s amatérskou aparaturou a jejich obětavost) - nejeden z nás to zažil, mnozí se "pravdou a láskou" nechali strhnout, - i jejich stopy v reflexi listopadových událostí (manifestace 24. 11. 1989) v Paříži samotnými pařížskými Čechy a páterem, jehož starostí bylo "...až půjdete přes dvůr, prosím vás, nemluvte. Dole mluvíte, nahoře mezi domy to zní a na mne potom chodí lidi". Smutná je i následující kapitolka nazvaná Čelní sklo, pojednávající o marné snaze právě nezaměstnaného muže vydělat si nějaké peníze a poslat je domů. Vydělaných 12 franků mělo charakter ponižující almužny. Následující kapitola je pak výjevem, téměř výtvarně ukotveným, ze mše, s centrální postavou jakési ženy, exaltované, bohaté, zakrývající sošnou zbožností (?) prázdnotu. Jako by se psalo 15. století, jako by obživla nějaká postava z Chrámu Matky Boží v Paříži, nikoli rok 1989. Štědrovečerní mše v Notre Dame má podobné ladění - krása neplyne ze slov kněží, nýbrž z úchvatné hudby, hry varhan (snad alespoň ty velebí Boha), píšťaly v rukou mladíkových, oslavující Bacha, a naráží na realitu Vánoc: "Ve středisku Credit Lyonnais, kam stačí vložit kartu banky, otevřou se ti dveře a můžeš si v kteroukoliv noční či sváteční hodinu vybrat peníze, se jako vždy svátečně svítilo. Igor nakoukl dovnitř přes transparenty, oslavující Vánoce s pěkným bankovním kontem. Vzadu na zemi, kde byla poslední přepážka, poloseděla na zemi starší žena, na plášti měla zbytky večeře, štědrovečerní večeře. Žena spala. Kamarádi se rozešli a šli také spát."
Kompozice je uvolněná, snad řetězcová, máme dojem, že o podobě, kompozici příběhu nerozhoduje autor ani vypravěč, ale sled náhod, příznivé či nepříznivé okolnosti. Vypravěč příběh citlivě, byť lakonicky zaznamenává, spíše popisuje než vypráví, jen výjimečně přímo komentuje, nechává hodnocení na čtenáři, zaznamenává vše s erudicí chirurga a s pochopením pro lidské charaktery, ty, kteří skutečně umí - ne se předvádět, ne silážovat cizí pyl, ale léčit lidi.
Jakýmsi elegickým smutkem je protkán i závěrečný příběh: nádorové onemocnění Igorovy ženy a marná snaha získat potřebné opiáty na tišení bolesti naznačují další rozměr životního neklidu, jímž je obava ze smrti a její nezvratnosti. Ztráta iluzí i sny o lidském štěstí jsou však věčné, věčně se opakující a variující.
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |