Když jsem před desetiletími nemohl téměř chodit a málem umíral v humpoleckém sanatoriu, dostal jsem z domova dopis s povzbuzující větou: »Jen radostně domů, třeba autobusem, nebo i pěšky«. A na jiném místě toho psaní zajímavá zpráva: »Za postelí byli nějací moli. Všichni byli vyvražděni«. Dětská sdělení, plná optimismu.
   Berle mohu možná i silou vůle odložit, jako Mácha se mohu vydat pěšky na sebebláznivější nekonečnou cestu, nebezpečný hmyz mohu úspěšně zahubit. Ale co slovo, slova, myšlenka, myšlenky, když ti náhle vstoupí do cesty, neúprosně zahradí tvé záměry?
   Jednou na plovárně v Českých Budějovicích uprostřed tichého a klidného odpoledne můj známý plavčík, když na něm chtěl někdo jakési klíčky od kabiny, jedna paní se zároveň cosi ptala, nenápadný stařík mu podával velkou obálku a jakýsi klučina chtěl korkový pás do vody, si ten udělaný plavčík kulturista zacpal uši a zoufale zaúpěl: »Probůh, neblbněte mi hlavu!« Šťastný to kulturista, jehož bezstarostná hlava se nemusela ponořovat do žádných propastí cizích životů. Nezachycovala seismograficky žádná lidská zemětřesení, která šla kolem ní. Žila sice v rušném domě života, ale byla zbavena složitých komplikací. Nebyla nadána patologickou zvědavostí.
   Zvědavost životního poutnictví. Kdysi jsem sledoval na ulici jednu ženu. Probudila můj nevinný, asexuální zájem. Zvídavost mého ega chtěla jen vědět, co je zač ta běžná chodkyně, nevyznačující se ničím excentrickým. Chtěl jsem prostě slyšet její hlas a vědět, jak odpoví na můj dotaz. Zeptal jsem se jí zcela nevinně a jemně, zda nejezdívá do Žatce. Zastavila se a podívala se na mne jako na násilníka a lumpa. A pak z jejích krásných širokých úst vyšplíchlo jako z kanálu: »Ste prdlej, nebo chcete facku?« A excentricita byla na světě: dostal jsem psychickou ránu, jako kdybych stříhal neizolovanými kombinačkami drát nejméně o 2000 voltech.
   Proč na kratičkém poutnictví světem - nežli se, zrozeni na chvíli z věčné tmy, zase do tmy navrátíme - je nám procházet složitými a nebezpečnými křižovatkami našich i cizích osudů? Proč musíme slyšet, vidět, cítit i vnímat v životě vše kolem sebe. Celý ten úžasný, entropický, neorganizovaný rambajz, který přece není vůbec určen pro nás. Mezi kolik neznámých lidí se mísíme v mlýnech života v labyrintu světa? Kdo nad námi rozprostírá křídla letu na našich pocestných poutích, pelášeních k Neznámovu?
   Jsou kruté příběhy vzpomínek, něžné povídky prožitého, humor, banality, pitoresknosti, bizarnosti, efemérnosti.... Koho a co a proč potkáváme na cestách, jimiž ujíždíme, jdeme?
   A přece vše jednou zmizí - mutatis mutandis. Tak jako čas pohřbil bílé páry lokomotiv, kouř sazí rychlíků a lokálek. Kam to s námi přesto ujíždí stále ten stejný vlak, do něhož jsme jednou nastoupili? A jak cestujeme tím, čemu se tak nepřesně a nedefinovatelně říká - život? A co to vlastně je, když se vymaňujeme z podivných kolejišť času? Stále nás oblažují i pronásledují memoárové asociace našich i cizích prožitků.
   Josef Čapek v knize Kulhavý poutník, filozofickém zamyšlení nad smyslem lidského žití, vidí přednost svého poutníka v tom, že »jde o něco tíže a pomaleji než ostatní, někdy přitom více vidí a pozoruje«.
   Takové kulhání životními osudy našimi i našich vrstevníků je bolestivější nežli rychlá, nezvídavá chůze. Je to stejně povzbuzující jako první infantilní věta dopisu v úvodu fejetonu.
   A zase jsme v protikladech detailních drobností lidské existence. A nebo to drobnosti nejsou?




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)