Kdysi dávno jsem napsal povídku s tibetskou tématikou, protože jsem na Cejloně vyslechl zajímavé příběhy člověka, který z tak tajemné země pocházel. Bohužel, asi rok po srpnových událostech 1968 jsem všechny své spisy naházel ze zádi obchodní lodi Republika do moře někde mezi Střelkovým mysem a mysem Dobré naděje, protože jsem usoudil, že doma moc dobrá naděje na jejich otištění nebude. Když jsem pár let poté náhodou narazil v Indii na další Tibeťany se zajímavými osudy, dostal jsem chuť přece jen nějaký příspěvek do sobotní přílohy deníku Práce poslat.
Proč právě do odborářských novin? Inu, měli jsme na lodi doktora, jemuž tam vycházely články, jenže on byl hrozný brepta a třeba výkladem o velkém přátelství mezi celníky a námořníky, posvěceném mnoha společně vypitými láhvemi whisky, způsobil na celnici Lichkov silný průvan a nám při návratech z lodí domů nečekané potíže. A navíc své výplody tvoříval převážně, jak jsme říkávali, ve stavu Gakki, což je stav hladových duchů. Například příjezd naší lodi do irácké Basry popisoval takto: "Zde, na řece Shatt al Arab, pod soutokem Furátu a Didžlátu, míjíme les plovoucích jeřábů..."
V Basře tenkrát ale měli jen pevné krány u přístavních kejí, strmících a rezivějících zde od dob anglického kolonialismu, z nichž některé nebyly provozuschopné. Jen jedinkrát jsme tam zahlédli plovoucí jeřáb, přitažený z íránského Choramšáru, aby vyložil těžký vojenský náklad z americké atomové lodi Savannah. Neboť tenkrát byl ještě prezident Husajn s prezidenty americkými "sava sava," neboli dobrý přítel, ochotný zlikvidovat nejen všechny irácké komunisty, nýbrž i marxismem načichlé Kurdy, k čemuž mu nedopomáhal pouze Alláh, ale též osoby vyslané zkoumat důsledky působení speciálních produktů lučebního průmyslu na lidské organismy při plošném použití, tedy pro ten účel penzionovaní generálové a seržanti americké armády. Saddám tehdy dělal, co přátelům na očích viděl a neváhal ani vést bratrovražednou válku s Íránem. Když chtěl ale získat zpátky ke své zemi odvěkou devatenáctou iráckou provincii, ve 30. létech dvacátého století po objevu petroleje v poušti svévolně odtrženou anglickými kolonizátory, šeredně narazil! A narazil rovněž prodejem ropy kdekomu za eura, jeny či dokonce juany, a neméně špatné bylo též těmito penězi financovat potraviny či léky rozdávané těm nejchudším dokonce zdarma! Tím se ovšem zařadil mezi nejhorší čubčí syny a kuvajtská knížecí pimprlátka byla najednou pro nejmocnější zámořskou velmoc mnohem více "sava sava!"
To jsem ale až příliš odbočil, tenkrát jsem chtěl svým článkem jen trochu napravit pověst, pošramocenou naším doktůrkem, s nímž byla psina od samého počátku. Poprvé se totiž na loď dostavil v bělostné uniformě se zlatými šňůrami a kordíkem u pasu, takže vachtový palubák u lodních schodů stanul zkoprnělý v pozoru s pometlem v poloze "k noze zbraň" v mylném domnění, že přišel československý admirál!
Druhou povídku jsem ale nedotáhl a dnes mě to mrzí, protože okolo náhorní plošiny Tibet se ozývá mnoho povyku, inscenovaného ve snaze poškodit před olympiádou Čínu. Nejvíc povykují lidé, kteří o životě Tibeťanů dnes i v minulosti vůbec nic nevědí a možná, že moje původní texty by je přiměly k zamyšlení a inteligentnější z nich by si potom mohli nakopat vlastní zadky za strkání frňáků do cizích záležitostí! Přestože by na publikování tehdejších povídek v současném běžném tisku též žádná dobrá naděje nebyla, sahám do paměti a poznámek:
Námořníkovi z naší lodi náhle přestala psát manželka a když přijel na skok domů ze Štětína, podle neblahého očekávání zjistil, že mu někdo chodí v županu, někdo mu chlastá whisky a někdo si dokonce maže na hubu jeho Old Spice! V době, kdy náš chlapec dřel na lodi jako "dayman," někdo cizí se zahnízdil v jeho posteli jako "nightman" a pelešil se mu s paničkou! Naštěstí zachoval klid, sedl na vlak zpátky a na lodi hned všichni poznali, kolik uhodilo a zachvěli se při pomyšlení, že příště může uhodit u nich. Ačkoliv tedy doma nikoho nepotloukl, ba dokonce ani nenakopl chudáka věrného psa Fidelia, který měl rozpustilou paničku ohlídat, nějak se nevěrné choti revanšovat musel. Návštěvy u polských kochaniek, za peníze velmi svolných a kromě studentských průkazek vlastnících rovněž lékařské certifikáty "syfla něma" mu úlevu nepřineslo a tak pár dní poté pokračoval u vysloužilých ojetin v bordelech na hamburském San Pauli, kde seznal, že samotný sex bez lásky nešťastnému chlapovi nejen nepomůže, ale krom průvanu v peněžence ho navíc pořádně poníží!
Když potom naše loď připlula do indického přístavu Marmagoa, tloukly tam vytrvale místní pradlenky po celé dny košilemi o vyhlazené kameny u potůčku, ústícího do moře na druhé straně vršku s ukřižovaným Kristem nad přístavem, památkou na portugalské kolonialisty. Chodívali jsme se koupat do těch míst, kde žil s kobrou v jeskyňce vousatý poustevník a dál se nad pláží prostírala rybářská vesnice. Tam ale nebylo radno chodit po návratu rybářů z lovu, protože na vyvržené rybí vnitřnosti se shůry divoce vrhaly celé eskadry ptáků a nebyl jsem sám, komu ve vzdušném souboji upustil luňák na hlavu rybí střeva!
Chodívali jsme na pláž u potůčku, kde se náš hoch pustil do řeči s jednou ušmudlanou pradlenkou, stvořením poměrně roztomilým, leč posmutnělým. Zemřel jí prý otec, matka trpí bolestmi kloubů a doma čeká několik mladších hladových sourozenců, takže sama živí celou rodinu! Věděli jsme, že ekologickým praním cizích hadrů bez prášků a mýdla za jednu rupii denně se nikde na světě přežívat nedá! Nechť posoudí všichni indičtí bohové, jichž by byl pořádný seznam, čím vším ta děvenka rodinu živila! I toho by možná byl pořádný seznam!
A pak náš zhrzený námořník postupně odnosil z lodi všechny dárky, nashromážděné pro nevěrnou choť, malé pradlence, vyškemral u lodního doktora lék Ketazon pro matku a jak byl rozjetý, zavedl navečer šmudlinku do obchodu pro nové sárí. Ač si vybrala nejlevnější hadřík, zaplatil látku nejdražší a odměna musela být přesladká, protože se bleskurychle vyléčil z hněvu vůči proradnému ženskému pokolení a jinam už nechtěl s lodí jezdit než pro špinavý krevel do portu Marmagoa! Nakonec mu četní rozvážnější členové lodní posádky záviděli, protože ve slabé chvilce líčil zážitky rozkoší mimořádných, o jakých si můžete leda nechat zdát!
Až potud se další průběh příběhu dal očekávat a dnes se mi nejeví tolik podstatný, ačkoliv milostných zážitků a nakonec i slziček malé pradlenky, jichž jsem byl při odplutí osobně svědkem, bylo nadmíru! Náš mládenec se mi cestou do Evropy vyzpovídal z bláznivých nápadů, jako že šmytec, domů už vůbec nepojede, nýbrž emigruje do Indie, od pradlenky se za boha nehne a nejspíš jí s celou rodinou odveze do Jižní Afriky, kde si prý bělochů považují! A já pokyvoval hlavou, no dobře, jenže tamní apartheid zařadí tvojí lásku mezi "not white," čili "nebílé!" A pokračoval jsem, jak v tropech ženy velmi rychle stárnou a vůbec, být já na jeho místě, myslel bych především na malou dcerku, kterou doma kromě nevěrné, neskromné a hubaté paničky má a o niž by rozvodem přišel. "Jen samotná představa," pokračoval jsem, "jen samotinká představa, jak si ta malá holka sedá na klín cizímu chlapovi, jak bere toho opelunďáka kolem krku a naděluje mu slaďoulinké pusinky, protože ho považuje za tátu, je natolik děsivá, že osobně já bych s tím vědomím vůbec nedokázal žít!"
Zabralo to a po radách nás "rozumnějších" se hoch rozhodl doma předstírat, že o žádné nevěře neví a dokonce svoji ženušku podarovat čímsi impozantním! Zakoupil tedy při příští nakládce rudy na pradlenčinu radu u jednoho řezbáře obrovského santalového slona, či spíše slona santalovou vůni parfémovaného a jako skutečný "santalůr" se věrohodně tvářícího. Jenže při dlouhé cestě kolem Afriky ve vysušeném vzduchu klimatizované lodní kabiny vznikla ve špalku prasklina. Naštěstí jsme znovu jeli pro rudu a obludu dovezli taxíkem k řezbáři na opravu, po níž doporučil postupnou aklimatizace dřeva na jiné ovzduší. Náš hoch kvačil za svou láskou, mlátící košilemi o kamení v novém sárí a po pár nocí ho na lodi nebylo. Ve dne byl sice fyzicky přítomen, ale duchem mimo. Avšak já získal řadu zajímavých informací o dalekém Tibetu od starého řezbáře, jemuž jsem dal také slušně vydělat a přivedl mu do krámku i pár kamarádů, takže mě pozval na rodinnou oslavu, kde se mu po dvou skleničkách plzeňského rozvázal jazyk. Jeho vyprávění jsem do milostné story nenápadně zamontoval, ale náš Romeo s indickou Julií mi v ní postupně začali blednout a ustupovat do pozadí, zatímco vyprávění řezbářovo nabývalo na síle i barvitosti. Návštěva oslavy se sice prodražila, neboť na dveře jsem klepal toliko kolenem, maje ruce plné darů, jako pivo, láhev Balantinky a kapsy plné žvýkaček a polských sušenek, jimiž nás hojně zásobil lodní ekonom místo moučníků. Jedlé byly sice pouze v případě ztroskotání, ale děti je snědly. Donesl jsem i půl tašky fasovaných českých mýdel Carmen a řezbářova rodina slzela dojetím, protože každý kousek měl hodnotu jedné rupie, tehdy běžné celodenní mzdy! Po rybě na sambar masale a rýži ochucené hřebíčkem, k níž nechybělo příšerně pálící čatní, přinesla paní domu manželovi misky s tibetskými specialitami. Projevil jsem zájem tajemné jídlo ochutnat, ale smečka řezbářových vnoučat s polskými sušenkami v puse se dala do smíchu. Já okusil solený čaj s máslem a řídkou kaši z pražené ječné mouky, takže pak už jsem neodmítl ani běžnou specialitu indickou: zelené betelové bago, zuby a sliny barvící překrásně dočervena, takže po vyplivnutí vypadá člověk jak tuberák s otevřenou kavernou!
S palubním oficírem jsme něco utrousili o svých rodinách a nechali vyprávět řezbáře, jehož životní příběh byl podobný tomu, co mi již v sedmašedesátém roce vyprávěl starý sluha v colombské nemocnici, kde jsem si kapinku poležel po operaci perforovaného apendixu, prasklém zánětu slepého střeva. Stalo se na širém moři a po čtyři dny jsem na lodi přežíval díky antibiotikům od mladičké doktorky z anglického pasažíráku Cathay, který kvůli mně uprostřed oceánu změnil kurs, a hlavně díky šikovnému colombskému chirurgovi a tamilským ošetřovatelkám, hnědým jako polobotky, jež mi krom péče darovaly i svojí krev 0 RH +.
Příběhy obou vypravěčů začínaly podobně: Jako malí hoši byli sluha i řezbář někdy v první třetině dvacátého století posláni v rodném Tibetu do klášterních škol, za což rodiče tvrdě platili, neboť jiná možnost dosáhnout gramotnosti nebyla. Život tam byl nesmírně těžký, sebemenší nekázeň byla tvrdě trestána, žáčci prý museli až dva dny sedět bez pohnutí na zkřížených nohou bez jídla a přitom je mniši občas práskli svazkem provazů! Ani po vysvěcení nebyl život lehký, samé modlení a každoročně byl prováděn obřad za účelem zjištění, zda klášter, dalajlámu a Tibet nečekají zlé časy, spočívající v ukrytí tří zvířat pod plachtu, na kterou se potom z povzdálí střílelo a běda, byl-li zásah! Pro odvrácení neštěstí se mniši pak neustále modlili po tři týdny a rovněž lámové povinně vykonávali různé posty a modlení měli tolik, že se už kdysi dávno pokusili bohy ošvindlovat vynálezem válečků, modlících se při otáčení, či praporků, ševelících chválu bohům díky větru!
Dál se už obě vyprávění lišila: Sluha z cejlonské nemocnice ještě před mnišským vysvěcením doprovázel na cestách lámu, aby dohlížel na zavazadla, nesená nevolníky, vlekoucími i nosítka bonze. Při přetahování saků paků a lidí po laně přes horskou bystřinu povolila kladka a žáček skončil ve vodě natolik ledové, že pozbyl vědomí. Naštěstí se mu hábit zachytil o větve plovoucího stromu a vytáhla ho hlídka anglických koloniálních vojáků o pár mil dál. Ponechali si ho jako sluhu na ošetřovně a za války se vyznamenal jako ošetřovatel u roty divokých Gurků, bojujících v řadách anglické armády proti Japoncům. Přinesl na zádech k obvazišti raněného anglického kolonela, obdržel metál a armáda si ho i po válce jako lapiducha ponechala. Když bývalé kolonie opouštěla, zůstal bez práce a protloukal se po Indii, která si s nabytou svobodou nějak nedokázala poradit, avšak domů nechtěl. V kastami rozdělené zemi však vítán nebyl a přijal ho Cejlon, v té době oproti Indii malý ráj. Válečný kurs ošetřovatele raněných však nebyl v době míru dostatečnou kvalifikací a tudíž skončil v elitním colombském "Joseph Fraser Nursing Home" co pouhý sluha movitých pacientů. I pro mne připravoval koupel, pomáhal mi s prvními kroky po operaci a ještě pár dní za mnou trpělivě nosil židli. Jelikož jsem mu naslouchal, stále brebentil, ačkoliv jsem rozuměl sotva páté slovo a věčně ho musel přerušovat svým "say it once more," a "don't speak so qickly!" Ale dozvěděl jsem se mnohé o životě v části Tibetu kolem řeky Tsangpo, zvané též Ja lu cang pu l'lang, tekoucí z Transhimálají severně pod pásmem osmitisícovek na východ, kde se tok asi pět set kilometrů od Lhasy prudce lomí na jih a pokračuje Indií jako slavná Brahmaputra.
Poměry v tomto koutě byly prý od čínské části země značně odlišné, vládli tam na centrální vládě ve Lhase dost nezávislí feudálové, jakési státy ve státě, kterým spolu s kláštery patřila veškerá plodná půda. Místní rolníci neměli zemi žádnou a museli pánům a klášterům nejen platit pachtovné, ale rovněž na panském či klášterním robotovat! Tedy poměry jak v evropském středověku s dokonale propracovaným systémem útisku poddaných. Krom roboty na polích feudálů živili mnichy v klášterech a leckde se to rovnalo otrokářství s tak krutými tresty, jako je bičování, vypichování oka či dokonce useknutí paže! Starý sluha na mládí nevzpomínal v dobrém, ale po rodné zemi se mu jistě zastesklo, protože často opakoval: "Khang yul is very very wonderful country!" Khang yul znamená sněhová země.
Příběh řezbáře byl složitější: Jeho rodina nezvládla placení pachtovného z políčka, ani za synovu výchovu a proto musel klášter opustit a od jedenácti let pracovat. Koupil si ho starší řezbář splacením rodinných dluhů, u něhož pak sedm let pracoval za trochu jídla, vykonával nejtěžší práce a nesměl ani navštívit rodiče! Později mu mistr svěřil opracování dřeva a časem i řezbařinu, když zjistil, že jeho výrobky jdou na odbyt. Mládenci se zalíbila řezbářova dcera, ale nebyla naděje, že by mu ji dali za ženu. Jednou je při cestě na trh přepadli lupiči a starému zle poranili ruku, takže nemohl již dobře pracovat a stal se z něho zlý a zatrpklý člověk. Po čase se mladí lidé dohodli, že uprchnou přes horské průsmyky do Bhútanu, ale cesta byla svízelná. Starý najal pronásledovatele a upozornil úřady, takže uprchlíci se nemohli k obydleným místům přibližovat. Buddhismus celé věky přikazoval dávat jídlo cestujícím lámům a mnichům a tak mladík využil znalostí z klášterní výchovy a na odlehlých místech se vydával za vysvěceného mnicha, ale lidé často zavírali svá obydlí, aby nemuseli hladovému dát hrst mouky! Asi bude tamní náboženství stejně pokrytecké jako náboženství jiná, to křesťanské nevyjímaje! Buddhisté by neměli jíst maso a zabíjet zvířata, ale jedí ho a utěšují se faktem, že sami zvíře nepodřízli, to udělal někdo jiný a oni ho o takovou službu nežádali, naopak on sám jim maso vnucoval ke koupi! A když už bylo zvíře zabito, byla by škoda nechat maso zkazit!
Vůbec v Tibetu nebude nouze o překvapení ze strany lidí i přírody: kromě zasněžených hor jsou tam i úrodná pole, husté lesy a rovněž pouště. I známé chrámy Potala prý občas dostávají kromě sněhu pořádný příděl písku! Je s podivem, že v takové nadmořské výšce roste ječmen, vlastně že tam vůbec něco roste, ale Lhasa leží na 30. rovnoběžce a dokonce o fous jižněji než třeba Káhira, takže tam slunce má pořádnou sílu!
Než byla v jednapadesátém roce do horských štítů Himálají vytesaná pořádná silnice z Číny, musely být v centrální části Tibetu poměry neutěšené a Číňanům dalo spoustu práce zavést nějaký pořádek. Jak bylo řečeno, mimo roboty museli Tibeťané ještě obdarovávat kláštery, které sice poskytovaly ochranu před lupiči, ale poddaný rolník byl nejvíc okrádán klášterem samým, musel-li živit nejméně dva mnichy! Přitom kláštery vlastnily poklady nevídané ceny, vzácnou keramiku, řezby, výšivky, knihy, emaily, zlaté sochy či malby, vše hromaděné po dlouhá staletí! Že církev nemá nikdy dost jsme svědky také u nás! Kromě povinných odvodů obilí, píce, másla, vlny a služeb klášterům se stále platilo za modlitby, žehnání, věštby, amulety, svěcené kameny a další církevní úkony, povinností byla i doprava zboží klášterů na trh a nošení zavazadel cestujících lámů. Hlavním jídlem rolníků byla již zmíněná polévka z ječné mouky a slaný čaj s máslem jaků, k masu se člověk dostal málokdy a bývaly to spíš zvířecí vnitřnosti, včetně smrdutých střev. Pojem všeobecného vzdělání či lékařská péče byl společnosti vzdálený a hygiena vůbec žádná; obecně platilo, že nemoci působí zlí duchové, takže běžným lékem byl lámou posvěcený kámen! Pohřbívání lidí se různilo od spalování nebožtíků na hranici dřeva jako v Indii, přičemž boháči hořeli v ohromné pánvi s máslem a v jiných částech země pak byly mrtvoly rozsekány a kusy naházeny divoké zvěři a ptákům. Oklované kosti byly po semletí smíchány s hlínou a navršeny v kopeček zvaný čorten. V bombajském kině jsem sekání mrtvol viděl a pohled na hejna ptáků, bijících se o lidské hnáty stejně jako u moře o rybí vnitřnosti, byl velmi nepříjemný!
Cesta našich uprchlíků musela být strastiplná, neodvažovali se přiblížit k lidským obydlím a od smrti hladem je zachránilo maso ptáků, které pastýři nalákali na zdechlinu jaka a klacky umlátili kvůli peří. Řezbář zmínil slovo "vultures" a teprve ze slovníku jsem zjistil, že jedli maso supů! Jiné příhody si již nepamatuji, ale přes horské průsmyky se nedostali, šli pak na východ, kde nebyli hledáni a po řekách přijeli loděmi do Indie.
Východní části Tibetu byly pod čínskou správou stovky let a po dokončení cesty nastala doba velkých změn i ve Lhase. Rolníci dostali feudální a klášterní půdu, odpadla robota a povinnosti vůči panstvu a církevním bonzům, místo pro svěcený kámen se začalo chodit pro léky k doktorům, všechny děti čekala školní docházka, byla vymýcena negramotnost a národ se z temného středověku s prvky otrokářství i kapitalismu zároveň ocitl ve druhé polovině dvacátého století. Páni šlechtici, lámové a mniši se museli začít sami živit, dalajláma odešel do Indie a tam srdceryvně nyje po návratu starých časů! Paradoxem je, že ani není tibetské národnosti, nýbrž Číňan a v dětství měl v klášteře za vychovatele Němce, ideologa nacismu! Kde vlastně bere jistotu, že většina tibetského lidu tolik stojí o návrat starých časů? Že by měli rolníci skutečně chuť opět platit pachtovné, živit mnichy a robotovat? O tom lze důvodně pochybovat, ostatně i Lhasa byla v minulosti pod správou čínských císařů a několik staletí ochraňována proti vpádům cizích nácí! V minulosti se prý pod Číňany nežilo tak špatně, to až angličtí kolonizátoři zaúřadovali dle hesla: Rozděl a panuj, stejně jako později v případě odtržení odvěké irácké provincie Kuvajt a dnes třeba srbského Kosova!
Moc bych se nedivil, kdyby byla v Tibetu objevena ne-li nafta, tedy aspoň zajímavá ložiska nerostů, na něž dostaly nadnárodní firmy ze Západu dobrou chuť!
Nicméně náš hostitel měl na Číňany pochopitelný dopal kvůli tzv. kulturní revoluci, kdy podobně jako v Číně samé bylo nekulturně rozmláceno mnoho hliněných Buddhů, které on tak dovedně a s láskou vyřezával ze dřeva a slonové kosti! Proto se tam nechtěl vracet, ač po své původní vlasti toužil! Tomu nasvědčovalo i množství obrazů s tibetskou tématikou, fotky a pohlednice zasněžených štítů a na velkém obraze chrámy Potaly vystupovaly z mlhy, jakoby zavěšeny pod nebem! Také jeho každodenní rituální pojídání skrovné stravy svého mládí bylo znakem nostalgie. Já bych sotva dokázal denně snídat hrnek nalámaného chleba v kávovině melta, jako jsem v dětství snídával!
Řezbář měl na skladě díla značně odlišná od běžných indických a ukázal mi též zobrazení zlých bohů: jeden rajtoval na koni se sedlem z lidské kůže, další jedli lebky a lidské maso či tančili na mrtvolách! Něco takového bych si věru nekoupil a on to ani nenabízel. Ale celkově jeho práce měly spíš čínský ráz a zdobil je i různými nápisy, jako známé "Om mani padme hum," slova tolik opakovaná, že jsem se je naučil i zpívat zvláštní tklivou melodií, nebo "Lha gyalo" - vítězství bohů, či běžný pozdrav "Kale feb" - nepospíchej!
Myslím, že teď vítězí nad starými bohy v Tibetu nová doba a nikdo by neměl pospíchat s jejím odsudkem, pokud opravdu neví, co lidem přinesla! Vždyť po nových cestách i tratích proudí do Lhasy i dalších končin dopravní kolony, přivážející krom potravin, léků a věcí denní potřeby i učitele a lékaře, tedy nové poměry a konec otrocké dřiny klášterům a feudálům, osvobození od tmářství, skok z dávného středo- či přímo starověku do moderní doby! Jistě, lze kritizovat některé "Velké skoky," jak byly vyhlašovány s pompou za vůdcovství Maa. Třeba hromadné vyhubení plžů a mlžů v rýžovištích by sice notně pobouřilo naše ekology, avšak pro Číňany znamenalo zásadní prodloužení lidského života o celá desetiletí. Šneci totiž tvoří nutný vývojový mezičlánek v životním cyklu bilharzií, později dospívajících v tělech teplokrevných savců, tedy i člověka. Tyto potvůrky se v bahně rýžoviště snadno zavrtají pod kůži a v lidském těle postupně vyžírají vnitřní orgány, takže bývaly časy, kdy postiženému nebylo pomoci a umíral ve strašných bolestech! Jinde ve světě jsou dodnes končiny, kde má kvůli nim chudý člověk naději na dožití sotva třicítky, ale vědí to naši demo-humo aktivisté, ví to u nás vůbec někdo?
Jiný čínský "Velký skok" spočíval v celoplošném hubení myší a krys, šířících kromě nemoci sodoku také hladomor. Tato bojácná zvířátka dokážou sežrat ohromné množství potravy a znehodnotit trusem a močí velké zásoby rýže! Horší však byl výsledek akce na hubení ptáčků, kteří si sklízí, ačkoliv neseli. Následně se totiž přemnožil hmyz a ztrátové bylo i stavění malých primitivních peciček na tavení železné rudy. Pecičky byly budovány skoro v každé vesnici, jenže litina byla nekvalitní a následné zušlechťování v ocelárnách nákladné. Zajisté Velký Mao šlápl párkrát vedle a jistě něco postihlo i Tibet, ale omyly byly napraveny díky poznání a pokroku a je pokrytecké poukazovat pouze na ně a nikoliv na naprostou převahu pozitiv, která vytržení Tibetu z moci lámů a feudálů přineslo!
Ale abych se ještě vrátil k původním povídkám: Náš námořník si přivodil trable, protože další cesta přivedla loď do Bengálského zálivu. Chtěl dovolenou a pas, aby mohl zajet za pradlenkou, jenže to mu kapitán navzdory našim přímluvám umožnit nemohl. Odcestoval tedy pouze s námořní knížkou a navíc zmeškal odplutí lodi. Zato však zjistil, že nebyl zdaleka sám, kdo přispíval na živobytí pradlenčiny rodiny, neboť ta si za jeho nepřítomnosti v klidu přivydělávala "nočními směnami." Rázem bylo po lásce a domů byl repatriován konzulátem, od podniku dostal padáka, rozvodu a ztráty dcerky se žel neubránil a já ho potkal po létech na námořní lodi Dunajplavby. Stihl se třikrát rozvést a za svou poslední, tentokrát prý opravdu největší životní láskou každoročně létá kamsi do Jižní Ameriky.
O dalším osudu řezbáře z portu Marmagoa nic nevím, vícekrát jsem se do těch končin nedostal. Velice mě však mrzí, že jsem si u něj tehdy nekoupil zvláštní dílo: dřevěný obraz, tedy prkno z velice pokrouceného stromu, kde z letokruhů vysvítala podoba Alberta Einsteina. Rytec jen jemně dotáhl některé linie a vzniklo unikátní dílo. Ta chyba mě moc mrzí a stále častěji si uvědomuji, co chyb člověk během života nadělá a hlavně jak snadno podléhá vnuceným názorům a pochybným "pravdám," lépe řečeno jako na modlícím válečku stále dokola omílaným nepravdám, vrtícím se tak dlouho, až začnou být za pravdy považovány!
Člověku trvá léta, než si věci v hlavě porovná, totiž než na ně nahlédne z více úhlů. Bohužel, spousta lidí podléhá nesmyslné a lživé propagandě. Osobně nemám nic proti dalajlámovi, ale do Gándího má velice daleko a ze svého okna bych tibetskou vlajku za účelem ostouzení Číny nevyvěsil, stejně jako nevyvěšuji americkou pruhovanou vězeňskou kazajku, zastiňující nebe plné hvězd!
Lituji, že nemohu čtenáři nabídnout původní verze povídek o sněhové zemi Khang yul, ale o tamních poměrech před rokem jedenapadesát svědčilo i vyprávění sexuálních otrokyň v bombajské China Town, neboli čtvrti Bombay eight, kam někteří naši hoši, štváni chtíčem, občas zamířili. Dívky z Nepálu a některé Tibeťanky tam přijímaly zákazníky v bambusových klecích, kde cena za služby "short time" činila jednu indickou rupii! Znával jsem bocmana, který v deset večer našel po aktu v kyblíku pod postelí dvanáct použitých prezervativů a proto si dále vždy dopředu zakoupil dívku na celou noc. Poznal dívenky, které byly nepálskými a tibetskými bonzáky prodány do Indie k sexuálnímu otročení dvanáctileté a mnohé prý měly po těle jizvy od pout a mučení! Ten člověk byl veskrze praktický a postrádal fantazii, takže jsem mu věřil každé slovo, ostatně jiní mládenci přinášeli podobné zprávy!
Proč je tedy Čína ostouzena a pomlouvána, kdežto Indie a dalajláma jsou čistší než sníh horských štítů Khang yul, tajemné sněhové země?
Až potkáte lidi vyvěšující tibetskou vlajku, zkuste jim můj skrovný spisek dát přečíst. Možná neuvěří, ale jsem starý, velmi nemocný člověk a dle mínění lékařů mě už žádná dlouhověkost nečeká, takže už toho moc od života nedostanu, jen mě mrzí nedozírná hloupost dobré poloviny vlastního národa! Pokud ani toto vysvětlení zarytým bojovníkům za "lidská práva" nestačí, mohu je pouze útrpně politovat a Tibeťanům z hloubi duše přát, aby se nikomu nepodařilo zavádět staré časy, jako se to povedlo u nás! Navíc představa Mickey Mousů a kýčových reklam nad lhaskou Potalou, či představa oranžových božích slouhů, kterým teče po bradě kečup z hamburgerů a zapíjejí to solenou Coca-colou s jačím máslem, je přímo děsivá!
Autor: GANDALF ŠEDÝ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |