"Zde leží človíček, stár hodinu a čtvrt. / Nikomu neschází, a nejmíň vlastní matce. / Našli ho na skládce. A jenom kmotra Smrt, / jen ta ho k sobě přivinula sladce."
Tak tuhle báseň Nápis na hrob novorozence napsal Jiří Žáček na přebal knížky Ludvíka Hesse Nymfy a nymfičky aneb až příliš důvěrná zpověď zakladatele babyboxů.
Ludvík Hess pochází z Kladna. Od dětství miloval koně, které vídal na kladenském sokolském Sletišti. A tak se stal chovatelem anglických plnokrevníků. Dnes se stará ve svém hřebčíně na zámku Koloděje o stádo koní.
Stará se nejen o koně. Ludvík Hess je - jak již řečeno - zakladatelem babyboxů.
Má však pod svým křídlem nejen novorozence, ale i básníky. V roce 1964 vydal se spolužáky z libeňského gymnázia Na Zámečku první číslo literárního časopisu Divoké víno. Vydává ho dodnes v internetové podobě www. Divokevino. cz. Svůj první článek otiskl v Pionýrských novinách, první básničku v Divokém víně číslo 1. Články i fotografie publikuje v časopisech (Právo, Obrys-Kmen). A v roce 2007 vydal obsáhlou Antologii Divokého vína 1964-2007.
O svém stravování mi napsal maličkou esej:
Někdy to na mě přijde a pak - žeru!
Zvláště nebezpečná jsou pro mne některá místa v Praze - Bělehradská ulice, Vinohradská ulice, Kaprova... Tam totiž sídlí moje oblíbená řeznictví. Dršťková, ovar, sekaná...
Projíždím poblíž těch ulic autem a najednou se mi volant z ničeho nic otáčí doprava nebo doleva - podle toho, na které straně je právě jedno z vyjmenovaných řeznictví...
Nebezpečné jsou pro mne i některé hodiny. Z nich jednoznačně dominují hodiny večerní. Procházím po domě a najednou se moje kroky stáčejí doleva nebo doprava - podle toho, jakou pozici zrovna zaujímám vůči lednici. Někdy taky seběhnu sedmnáct schodů z podkroví svého domu do přízemí. V prvním podlaží lednice naštěstí není.
Aha! Ptáte se, co že to žeru doma?
Co jím v pražských řeznictvích jsem už popsal. Moje domácí strava se od řeznické diametrálně liší. Je zcela poplatná tomu, co najdu v lednici nebo ve vedle stojící staré skříni, jež mi slouží coby špajzka. Skoro denně nacházím ve svém domě brambory. Jsem mimo jiné chovatelem koní. Dva z mých koní jsou staří a bezzubí a vařím jim brambory. Umíchám je se šrotem na jakousi kaši. Ne, nepleťte se, neužírám koním kaši ze šrotu, jenom ty brambory... Uvařím jich hrnec a spravedlivě se s koňmi rozdělím. Z velkého hrnce ponechám si pro svoji spotřebu někdy jen čtyři, jindy pět, podle velikosti. Jsou-li obzvláště malé, odsypu si jich sedm.
Brambory jsou moje jídlo nejoblíbenější, jím je na nejrůznější způsoby. Už dávno jsem přestal věřit na jedovaté slupky bramborové a přestal je škrábat či loupat. Dokonce nabývám časem pocitu, že brambory bez slupek nejsou to pravé pochutnání.
Prvním oblíbeným bramborovým jídlem jsou brambory se solí a s máslem. Recept asi netřeba popisovat, viďte?
Daleko složitějším jídlem jsou brambory s cibulkou. Na velké pánvi usmažím nakrájenou cibuli a našťouchám do ní brambory. Jediným kořením, jež obvykle používám, je sůl a pepř, černý a mletý.
Najdu-li v lednici kus buřta či salámu a v pražských řeznictvích mám ten den absenci, obohatím brambory s cibulkou orestovaným salámem či buřtem. Prostě co dům dá.
Donedávna jsem trpěl jakousi averzí k pivu. A jak se moje averze změnila v postoj pozitivní? Mám kamaráda psychiatra, občas jej zajdu nenápadně navštívit a mezi přátelský rozhovor vložím otázky na problematiku, jež právě souží moji duši. Než k němu vyrazím, slušně zavolám: "Co ti mám přivézt, Milošku?" tážu se obvykle. "Co se ptáš, dědo, přivez pivo?" Následnou otázku po kvalitě piva už dávno nekladu. Můj přítel psychiatr pije výhradně plzeňskou dvanáctku. "Studený, vole!" zazní ještě do telefonu jeho poslední připomínka.
V tu chvíli začíná objíždění benzinových čerpadel a hledání studené plzeňské dvanáctky, za niž pak zaplatím nekřesťanský peníz.
Od jisté doby řeším studené pivo jeho nakoupením v obchodě a chlazením ve vlastní lednici. Stalo se tak, že jsem si večer uvařil svoje oblíbené brambory s cibulí, řádně je opepřil a osolil a jdu si vařit čaj. Na poslední chvíli zavadil můj pohled o řádku plzeňských naskládaných pro Miloška v lednici. "Proč mu tak chutná?" tážu se hlasitě sám sebe a jako zvídavý muž jsem se rozhodl, že to plzeňské vyzkouším. A od té doby Miloškovi upíjím. Po vypití dvou deci jsem řádně podnapilý, kdybych vypil láhev celou, byl bych na mol.
Mám ještě jednoho přítele - Honzu. Chodíme spolu dost pravidelně na oběd a Honza si dává nealkoholické pivo. Taky jsem mu přišel na chuť, i když nechápu, jak to přijde, že se po něm opiju...
Oklikou jsem se dostal k hospodským obědům a na řadě tedy je, abych popsal svá oblíbená hospodská jídla. S Honzou si dáváme obvykle jídla lidová a česká, pokud možno s knedlíkem a omáčkou. Když jsou na jídelním lístku bramborové knedlíky a doprovází je třeba špenát, mají přednost před knedlíky houskovými. Proč knedlíky a omáčka? To si doma neuvařím, ve svém bramborovém opojení vracím se doma vždy k jídlům bramborovým.
Kromě stáda anglických plnokrevníků chovám taky obrovské hejno kurů domácích. Pravda, jen slabá polovina z nich jsou nosné slepice, kohouti mají u mne na dvoře jednoznačnou převahu, ale ta polovina slepic čítá jistě dvacet snaživých kuřic, jež denně zásobují moji domácnost deseti až dvaceti vejci. A tak jsme se dostali k další mé oblíbené domácí potravě - vajíčkům.
Nejčastějším zpracováním vajec v mé kuchyni jsou vajíčka míchaná na cibulce. To všichni umícháte taky, viďte? Tedy přidám jednu svoji specialitu.
Základem jsou zase brambory. Tak tři nebo čtyři uberu z hrnce uvařených pro dva mé bezzubé koně. Orestuju je podle chutí s cibulkou nebo i bez ní na některé ze svých sedmi teflonových pánvích. Na orestované brambory naklepu čtyři nebo pět vajíček, podle hladu. Přiklopím poklicí a nechám chvilku zapéct. Navrchu pak usmažené jídlo přikryju čtyřmi nebo pěti plátky uzeného eidamu a zase chvilku pod poklicí zapékám. Po celou dobu nešetřím solí ani pepřem. Výsledkem je kompaktní placka, již snadno přemístím na talíř a s vypětím všech sil sním. Mám-li v lednici pro Miloška pivo, zapíjím pivem, jinak svým nejoblíbenějším nápojem - ovocným čajem.
Na konec jsem si nechal maso. Obvykle jej nakoupím u pana Boubína, řezníka na Černokostelecké ulici. Projíždím denně kolem a jak se blížím k jeho malému krámku, přichází na mě chuť na jitrnici. Boubín prodává skvělé jitrnice. Moje pravá noha sešlápne brzdový pedál a ruce nezadržitelně točí volant doprava, auto najíždí na chodník před Boubínovo řeznictví.
Zatímco mi obrovská prodavačka podává malou jitrnici (vždy si přeju tu nejmenší, aby mi nebylo moc špatně), zaběhne malinký pan Boubín do zákulisí svého řeznictví a vzápětí mi na svém špalku připravuje slabé kilo vepřové pečeně. Opatrně odpreparuje panenku, pak zbývající část vykostí. Každou část zabalí zvlášť, na přítomnost panenky mě vždy upozorní.
Ptáte se, jak tu panenku a pečeni připravuji? Na jedné ze svých sedmi teflonových pánví ji rychle orestuju, nešetře solí ani pepřem.
V Boubínově řeznictví jsem váženým hostem ode dne, kdy jsem majitelově dceři Vendulce, mladé začínající novinářce, poskytl vševyčerpávající informace do článku o babyboxech. Na druhý den po setkání s dcerou Vendulkou si pan Boubín dokonce ode mne odmítal vzít Kč 9,50 za jitrnici s rohlíkem.
Popsal jsem vám, milí čtenáři, několik drobných radostí a pokušení svého života. A nic ze svého kuchařského umění jsem nezapřel.
Autor: EVA FRANTINOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |