Na jeden z Wolkerových Prostějovů v osmdesátých letech se okresním a krajským kolem soutěže probojoval soubor s inscenací Šiktancova Adama a Evy. Jak se jenom až sem mohli dostat, vždyť Šiktanc je zakázaný, zabědovali opatrníci, jakých je povždy všude víc než dost a jaké pár let předtím děsily domněle nemravné verše Karla Sýse. To je hrozné riziko zde na vrcholné přehlídce uměleckého přednesu a divadel poezie to hrát. Porota hodnotící divadla poezie vzala to riziko na sebe. Copak jsme snad viděli nějaký seznam zakázaných autorů? A není snad autor Adama a Evy také básníkem Heinovských nocí a dokonce poémy o únoru 1948, Patetické? Nebo je snad v té skladbě něco proti světu práce a míru?
Pár let na to, když už sametovou oponou trhnul čas a změněn svět, dal jsem se přemluvit, abych se zúčastnil prvního setkání básníků a ctitelů poezie na Bítově, a dokonce i promluvil. Než jsem otevřel ústa, zvedl se básník Karel Šiktanc (o jehož knížkách jsem tu a tam rád, většinou i se sympatiemi psával, pokud mi někde zadali recenzi) a zavřel za sebou dveře tak hlasitě, že se starý pevný hrad otřásl až snad v základech. Tak už to na světě chodí, řekl jsem si: v Prostějově jsem se bral o to, aby tam jeho verše zazněly, ač byl v nemilosti a bylo v tom jisté riziko, a on, když jsem pro změnu v oficiální a mediální nemilosti já, nemá zájem vyslechnout, co budu říkat. Ach ovšem: Nejsme jako oni.
Od začátku devadesátých let, kdy vyšlo nemálo Šiktancových knih, nedostalo se mi příležitosti o kterékoli psát. Většina nakladatelských domů se neobtěžuje dávat Obrysu -Kmeni recenzní výtisky, chová se stejně jako Karel Šiktanc na Bítově: názor těch, co jsou dnes v rozhlase, televizi a v mocném tisku dokonale umlčeni, vůbec je už nezajímá. Knihovny naštěstí (ještě?) nemají pokyn jistým občanům nepůjčovat produkci dnešních režimních celebrit, věnčených cenami, vzájemně oslavovaných a vydržovaných na důkaz, že svět v moci bank není úplně nekulturní. A tak jsem si Šiktance četl dál a nepřestával žasnout.
Miroslav Červenka nad Patetickou, nad tím "účastným svědectvím o kolektivním vzepětí lidové aktivity" psal, že "vývoj básníka Karla Šiktance je případ organického a vpravdě charakterního růstu" (Plamen 1962). Další básníkův růst už byl spíše překvapivý než organický, básník postupně popřel, co nějakých patnáct let energicky a celou duší vyznával a psal. Frapantně to ukázala skladba Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel (po vydání v samizdatu knižně až 1992), nad níž jen čtenář bez paměti by se nerozpomněl, jak jiné tance fascinovaly mladého Karla Šiktance v jeho knižním debutu Tobě, živote (1980). Například v básni Mičurinovi:
"Šátečky květů vlají v jabloních, / v citronech kvetou, v pomerančích. / Pod nimi lidé jezdí na koních / a orají a kolo tančí."
Podle Šiktance tehdy jeho země kvetla "jak jarní štěpnice, / v níž slunce květy narůžoví, / jak roztančená děvčice / z čarovné kresby Mánesovy."
Ve své básni Praho modrokvětá..., napsané "ke sjezdu ČSM", apostrofoval básník své město takto: "Nevěsto v modrém, Praho tančící, / soudruzi z dílen, ze šachet i z pole / tě vyzvou k tanci jako děvčici / a roztáčí tě ve svazáckém kole..."
Ve znamení radostného tance psal Šiktanc i svou Pochodeň jara (1954):
"Křídlovky, zazpívejte do tance / a zavýskněte, klarinety! / Ať jako tenkrát před sto lety / roztočí chlapci každé galánce / sukničku posypanou květy... // Tak, ano, tak se raduje můj lid, / znal jsi ho dobře, malíři můj drahý (básník tu po soudružském způsobu doby Josefu Mánesovi tyká)... Nebyla tenkrát jeho (totiž lidu) tahle zem / a lid se přece rád v ní porozjařil... / Dnes načechrá jí vítr stébla jařin / a v polích změkne každý oblázek, / když zatančí si hospodáři. // Proto, muziko, zahraj do kola" - a tak stále dokola, rozjařenému básníkovi v jeho Cikánské i "písmenka tančí v řádcích jako v čardáši."
Mladistvé taneční plesání samozřejmě nemohlo brzy nepominout. Z jednoho extrému do extrému je přirozené pravidlo kyvadla i v podobě houpaček. Básníkovy knihy už z konce padesátých let jsou psány v uhranutí smrtí, samozřejmě ze všech sil vymítanou, zažehnávanou, překonávanou odvěkým osvědčeným způsobem, magickým rituálem jejího vyslovování, zaříkávání. Výmluvné jsou už názvy sbírek Nebožka smrt (1963) a Zaříkávání živých (1966). Taneční rytmy vytěsňuje pohřební marš, klasické pravidelné sloky prvních sbírek ustupují pochodovým sekvencím často enumerativních veršů a tanec je vykázán do světa za hranicemi země (v Patetické: "A černí kapráli / v sousední maštali / zas tančí na kobyle").
V tomto zvážnění se básník našel už Jakubskou nocí ve sbírce Žízeň (1959) a pak zejména v poémách o Lidicích (Heinovské noci, 1960) a o únoru 1948 (Patetická, 1961), v básnických skladbách psaných z paměti válečného dětství nedaleko vyhlazené vsi a ze zážitku nesnadné únorové volby, kdy ve vzdorném pochodu studentů na Hrad bylo "jedno prázdné místo" pro básníka, nicméně v jeho paměti se rozsvítily lampy nuzného domova, dělnického kraje a zmasakrovaných Lidic a on měl náhle "nohy / na řetěz": volání připojit se k tomu průvodu oslyšel. Báseň Paměť pak položí přesně doprostřed své sbírky Artéská studna (1964) a zároveň i do čela prvního výboru ze své poezie, který podle ní i pojmenuje (1964). Je to paměť už navždy jitřivá:
"Mám / paměť / Čte mi o nocích / i parte bělostná / i černé křestní listy."
Až bezděčně profeticky se však už v Zaříkávání živých vynořují verše "ztrácel jsem paměť" a "ztratil jsem paměť". Jeho poezie i nadále v paměti doluje, ale v tom kutání až na dno a pod ně nevidí (nebo nechce) vidět, že přitom paradoxně zapomíná, odkud přišel, kudy šel a v co nepochybně dlouho upřímně věřil, co měl rád.
A to jsme u knihy, která supluje za básníkovy nějaké, snad ani neplánované Paměti, u nevelké knížky o 112 stranách Řeč neřeč; vydala ji s podtitulem Rozhovor Jaromíra Slomka s Karlem Šiktancem Univerzita Karlova - nakladatelství Karolinum, a to koncem roku 2007, půl roku před básníkovou osmdesátkou. Jaromír Slomek proslul tím, jak mnoha autorům opakovaně připomíná to, co se mu (velmi často mylně) jeví jako poskvrňující služba režimu, jemuž sám třeba v redakci Literárního měsíčníku také sloužil. Kdo čekal, že se tedy i zpovídaného básníka optá na to, co u jiných pilně pranýřuje, kdo si sliboval, jak Karel Šiktanc vysvětlí svůj druhý životní obrat (první, svou volbu roku 1948, přesvědčivě objasnil autobiografickými verši své Patetické, jak jsme si tu už připomněli), prožil si nad knihou Řeč neřeč přirozeně totální zklamání. Stručně řečeno: k zásadní otázce Šiktancova vývoje přináší Řeč neřeč téměř výhradně jenom neřeč.
Aby bylo jasno, zklamání je na obou stranách, nejen u lotrů na levici. Pan Chuchma z hlídací smečky dnešního režimu vypověděl v MF Dnes své podivení, jak je "tazatel Slomek v otázkách sošně uctivý" a jak jsou v té knize "nepřehlédnutelně scuknuta celá období, zejména první léta po únoru 1948, v nichž Šiktanc spěchal k budoucnosti v šiku stalinistických veršotepců (sedmisvazkový soubor Díla tuto autorovu tvorbu pomíjí, editor Jiří Brabec ji zmiňuje pouze takto: 'Karel Šiktanc nikterak nevybočoval z dobových pokusů o společensky angažovanou lyriku.') Zhustit vlastní zúčtování s touto etapou do jednoho dvou odstavců je málo."
Odpustíme si tu malou jedovatost na téma, proč pan Chuchma ve svém článku o právě udělené státní ceně Šiktancovi přešel roku 2000 poúnorová léta laureátova ještě lehčí nohou, řka: "Debutoval počátkem 50. let budovatelskou poezií, na konci téže dekády ve sbírce Žízeň došel k daleko obezřetnějšímu a věcnějšímu pohledu na svět a poezii"; nechtěl nevhodně kazit radostnou atmosféru rituálu a důkaz, jak utěšeně nám ta polistopadová literatura vzkvétá: kluzké místo na parketu básníkovy tvůrčí pouti verbálně obtančil. Stejná přejnost zavelela zřejmě i panu Slomkovi, aby zapřel svůj zvyk předvádět, co všecko na kdekoho ví: přibližující se osmdesátka Mistrova si přec žádá spíš dobře secvičený kolový tanec než nepříjemný výslech.
Co však udivuje, to je postoj nebo spíš taky taneček samého básníka. Okolo otázek, které si kladou čtenáři tím víc, čím nápadněji nenapadají "sošně uctivému" fámulovi u jeho nohou, krouží v co nejbezpečnější vzdálenosti a neskutečně naivně se domnívá, že se ožehavé stránky dají zamluvit. Pěkně si to vymyslil:
"Nelistuju ve svých vydaných knihách moc často. Naopak. Spiš hodně málo... To jen tu a tam, když mi je někdo nebo spíš něco připomene."
Jednu z těch knih mu připomněl nevinnou otázkou, "jak se píše v tandemu", rozumějme: společně s Jiřím Šotolou, Jaromír Slomek. Básník na to, že neví, "jak se píše ve dvou", ani by si to dneska nedovedl představit, píše vše rukou, ale pak se přece jen rozpomene:
"Ten starý hřích z roku 162 - knížka reportáží z helsinského festivalu mládeže Raci a racci - vznikal spíš 'po novinářsku', nebrali jsme to s Jiřím jako beletrii, jako tvorbu, žádající pranici o každé slovo. (...) byli jsme dlouholetí nejbližší kamarádi a byli jsme v lecčems dost zajedno. Vlastně i v tom, jak jsme se oba po letech na tu knížku zostra dívali."
A je to, myslí si básník mistr sebezapomnění. Jenže čtenář by docela rád věděl, proč tu knížku považuje za "starý hřích". Pro nadšení z festivalu, který se podařilo navzdory bohatě dotované kampani proti němu (o tom v té knížce hodně je) uspořádat v nesocialistické neutrální zemi? ?iktanc si v mládežnických festivalech liboval; Poděkování za festival, a to třemi slokami ve sbírce Pochodeň jara (1954), vzdal už po návratu z festivalu v Berlíně; podle podtitulu tam děkoval "svobodné německé mládeži", podle závěru straně: "Tobě však první, strano, která měníš / zemi v rozkvetlou štěpnici..." Nebo Šiktanc zhřešil, když (spolu)ironizoval vše možné, "čím církev svatá obohatila dny festivalu", například leták varující "bolševické účastníky festivalu, že bez aktivní víry v Boha to s nimi půjde s kopce (...) a budou se v jednom kuse prát a válčit a skončí v kriminále"? Anebo "starý hřích" tkví v tom, že si autoři postěžovali, že je v Helsinkách málo věcí, "jejichž ceny nekolísají" (když přece dnes povinně jásáme, že stále rostou), až snad na ovoce, neboť toho je v zemi mála slunce a vitamínů zapotřebí, a "proto stát doplácí" na jeho ceny? To je přece horší než hřích: přímo útok na ideální svět bez dotací!
Pro Řeč neřeč je příznačná metoda polodoznání. Už páně Slomkova otázka o psaní ve dvojici ukazovala jen k jedné knize. Jenže před Raky a Racky napsali Š+Š text o třech arších do obrazové knižní publikace II. celostátní spartakiáda (1961), kde se čte, že to "byla jednou z nejkrásnějších manifestací pro volnost a pro mír a pro radost života, jaká se kdy sešla a podařila na této planetě". A ještě: "Třeba jen si přát, aby dnešní dorostenci - zítřejší muži a ženy - nezapomněli, že spartakiáda byla a bude slavností jejich práce, jejich radosti a jejich spokojenosti. Že je proto i napříště potřebuje. / Že spartakiádou mluví Československo do světa. / Že nad Bránou borců byla napsána tato prostá věta: SOCIALISMUS U NÁS ZVÍTĚZIL. / Že je to i naše pýcha (...)."
A v témže roce Šiktanc a Šotola psali a v týdeníku Kultura 1960 publikovali cyklus Co stojí život, rozměrné reportáže o zavražděných komunistech. Sesbíraná fakta pak oba autory inspirovala i k veršům, s reportážní společnou Ulicí Vladimíra Mandíka u Šiktance koresponduje v epilogu Patetické: "Vladimír Mandík / šel ze šachty domů / a / utloukli ho holí. / Kamkoli půjdeme, / přes ten hrob půjdeme, křepelka vykřikne v poli." Ty reportáže Co stojí život (o nichž v Řeči neřeči není ani slovo, pan Slomek básníka šetřil a ten se šetřil taky) psali Š+Š na objednávku? Koho konkrétně? A verše inspirované příběhy z reportáží taky tak? Pokud ano, pak klobouk dolů před uměním niterného ztotožnění se zadaným úkolem!
Karel Šiktanc v zrcadle Řeči neřeči je charakter k pohledání. "Chuť opravovat" své starší knihy nemá. "A škrtat taky ne..." Juvenilie (to se dá pochopit), ale také Patetickou (tu napsal ve svých třiatřiceti) při pořádání svého sedmisvazkového díla (v ideální jednotě s editorem) však chuť nechuť škrtl. Má na to, ovšem, plné právo. Právo se znectít; zapřít, jak i třináct let po Únoru si byl jist, že se tehdy pro socialismus rozhodl správně; a jak ironizoval čtyřicet dva "nablýskaných oficírků", přiletěvších z Washingtonu, i knížátka balící si na útěku "alabastrová fidlátka".
Řeč neřeč je ovšem vyznání. Šiktanc ani neví, může-li "to tak říct", že se s Konstantinem Bieblem "i trochu spřátelil", a prozrazuje, že "zpráva o jeho smrti nás tenkrát přibila k zemi." Škoda, že necituje k tomu i sloky, které přibit k zemi ruče napsal a otiskl v Lidových novinách 21/11 1951; v nich Bieblovi samozřejmě tyká, připomíná mu, že "Julek na tebe myslil jak na syna"; a co teprve závěr: "A cítíš dobře, jsem dnes v jedné řadě, / co, bože, na tom, kolik je nám let! / Vždyť naše verše v stejné barikádě / rudými ohni zapalují svět."
Víc Šiktanc vzpomíná na Seiferta. Když začal "chodit trochu po redakcích a nabízel básničky", našel si ho v redakci Práce, dal mu svou básničku a ta den na to vyšla: "Moje první tištěná báseň!" Osmělený úspěchem obrážel redakce dál. Zabodoval i v Mladé frontě. Téhož roku 1949 mu tam otiskli Obrázek; básník v něm i Stalinovi tyká. Sděluje mu, že ze všech "obrázků, z kterých známe tě", nejvíce se mu líbil jeden: "Stalinský úsměv na tváři, / nad stadionem stojíš v bílém..." Zas je krásné finále: "Tím, čím je táta pro dítě, / tím je jim soudruh Stalin." Do prvotiny by skromný Obrázek byl málo, i rozezpíval se básník na tři strany, a Stalina ubezpečil, nyní mu vykaje, že "pro srdce člověkovo / jste život Vy, soudruhu Staline." Proč se básník vůbec nepokusil vysvětlit (i sobě), čím mu učaroval Stalin tak velice, i nad dobovou normu? A co na Obrázek a na hold Stalinu atd. říkal mladému básníkovi za ním chodícímu Seifert, který mu spiklenecky radil, co "oni" mají nebo "nemají rádi"?
Řeč neřeč by se mohla přesněji jmenovat Řeč polořeč, pravda polopravda.
Pro některé výroky (jakých je v Řeči neřeči minimum - jistě díky p. Slomkovi, který ví líp, co se dnes sluší), jako o tom, že "dnes je všude hojně exhibice a málo tvorby", Šiktance už média ve službě moci moc ráda nemají. A tak mu k osmdesátce mnohá věnovala neřeč. Zapomněla. Kdo čím zachází...
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |