Švýcarsko je zemí disciplinované svobody, kde svoboda a disciplína se navzájem podmiňují, kde lidé ctí zákony jako něco zcela přirozeného, aniž by je na sobě pociťovali jako násilí, jelikož si uvědomují, že zákony jejich svobodu tvoří, ochraňují a zároveň trestají její zneužití. Je to odpovědnost ke svobodě, z níž vyrůstá úcta a hrdost k systému, který jim právě takové pojetí svobody dal. Vždycky jsem si přál žít v takové zemi a přeji si to čím dál víc. Věřím, že vyplnění toho přání se dožiji a stane se tak v Čechách.
Budu mluvit o malé švýcarském městečku Domat/Ems. A vlastně ani ne tak o něm, protože je v podstatně nezajímavé a neznámé jako třeba u nás Čkyně, nepatří mezi rekreační střediska, nemá žádné výjimečné památky, ničím neláká turisty, leží v docela fádním údolí kolem dokola obklopeném Alpami.
Strávil jsem tu všeho všudy jediný večer, a pro mne byl nezapomenutelný, protože byl večerem před prvním srpnovým dnem, kdy Švýcaři slaví národní svátek. Z každého okna na nás mávala vlajka bílého kříže v červeném poli, lidé slavnostně korzovali po náměstíčku a jedinou hlavní ulicí v jakémsi slavnostním očekávání čehosi. Pak se rozezněly zvony toho městečka, které má dva kostely, kostelíček a moderní zvoničku s třemi zvony. Zvony bily a bily a jejich tóny se odrážely od svahů a ozvěnou se vracely do údolí. Na náměstíčko vpochodoval průvod, vpředu rázovali bubeníci a tloukli do bubnů velkých jak sudy, za nimi kráčely děti s rozsvícenými lampióny. Zařadili jsme se na konec průvodu a pochodovali městem. Byla už tma, když průvod zastavil na plácku velkém jako hřiště, vzplanula vatra, odpalovaly se světlice a bouchaly dělobuchy. Také všude z okolních vrcholů a úbočí vzplanuly ohně a vyletovaly světlice, osvětlovaly hory... jindy zas jen vzdáleně blikly jako světluška. I mne ovládl slavnostní pocit - všude tam v horách jsou hospodářská stavení a každý hospodář má nikým nepřikázanou potřebu ohlásit svou radost z národního svátku a oslavit jej tímto tradičním způsobem. Dlouho do noci planuly ohně a vyletovaly světlice, jako by lidé z hor dávali těm v údolí na vědomí: Tady bydlím. Tady jsem a zdravím vás všechny, já Švýcar! (Já, kterým mluvím německy, já, který mluvím francouzsky, já, který mluvím italsky, já, který mluvím rétorománsky, já protestant, já katolík.) Třeba tak si to mohu vysvětlovat.
Zašli jsme potom do zahradní hospůdky na Coca-Colu. Na každém stolu byla vázička se švýcarskou vlaječkou. Při placení nám paní vrchní vytáhla jednu vlaječku a přidala ji k drobným.
"To je náš den," řekla s úsměvem.
Poděkovali jsme za lekci z národní hrdosti.
Z cyklu I v cizí zemi je nebe stejné
Autor: MICHAL ČERNÍK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |