Ve svém Logicko-filosofickém Traktátu se Ludwig Wittgenstein jak známo zabývá vztahem řeči a světa. Řeč je podle něho zobrazením toho, »co se děje«, faktů, z nichž se skládá svět.
Počtem kanálů a stanic, které se mohou objevit na obrazovce, se televize ocitá v jakési stěží definovatelné relaci s počtem řečí, jimiž svět mluví, a zdá se tudíž být, obdobně jako lidská řeč, zobrazením toho, »co se děje«. Televizní obrazovka doprovází vyobrazení slovy a slova vyobrazeními, uvádí je do souvztažnosti, někdy důvodné, jindy zavádějící, a činí si tak nárok na kompletnost, jaké řeč či vyobrazení samy o sobě dosáhnout nemohou.
Jak dokazuje Wittgenstein, řeč jako taková sama o sobě nedokáže odlišit pravdu od nepravdy, lež se děje stejně, jako se děje pravda, a nedokáže to ani obrazovka, ta však - na rozdíl od řeči - nám chce namluvit, že tuto možnost vlastní, přesněji řečeno, že tuto možnost svěřila politice a těm, kdo se jí zabývají, novinářům a komentátorům: rozsah jejích schopností a možností manipulace s pravdou a nepravdou by měl být identický s rozsahem manipulačních schopností politiky. Nejde tu o vztah podřízenosti televize politice, nebo politiky televizi, ale o jejich chtěnou i nechtěnou, vynucenou i přirozenou identitu. Politika formuje televizi a televize má významný podíl na formování politiky. Politice obrazovka svěřila možnost rozlišovat pravdu a lež. Jestliže politika tento úkol neplní, pak televize zaměňuje pravdu za lež a lež za pravdu. Politický diskurs se nezabývá politikou jako takovou, politikové a politické strany se na obrazovce i v tisku zabývají jen svými politickými soupeři, sobě přisuzují pravdu a soupeři lež. Politika je jejich životní prostor a každý projev nedůvěry vůči ní by byl zapochybováním o oprávněnosti její existence. Mohou lhát politikové na obou proti sobě stojících stranách, politika jako taková má však podle nich vždycky pravdu. Oddělit politiku coby pravdu od politiky coby lži tak zůstává na těch, co jsou mimo ni. Třeba před obrazovkou.
Zaujetí postoje vůči politice jako takové je v politice hotová vzácnost. Světlou výjimkou z tohoto pravidla se v posledních dnech stal, možná nechtě a nevědomky, Václav Klaus svým postojem vůči postoji, jaký politika zaujala vůči konfliktu Ruska a Gruzie. Zapochyboval o ní. Zatímco třeba Český rozhlas 6 se v jednom ze svých komentářů pokorně sklonil před páně Topolánkovou jednoznačností v příklonu (o servilnosti nepadlo slovo) k »pravdě« v podobě Gruzie, tedy k politice jako takové, prezidenta, který se opovážil zmínky o nesnázích, jaké obnáší vztah politiky k pravdě a k nepravdě, tato stanice málem nařkla z podvratné činnosti. O kontrastech, jaké budí srovnání s Kosovem či lží doprovázenou Bushovou válkou v Iráku se Topolánek nezmínil a postavil se tak za politiku, která nebere ohled na pravdu a na lež. Klaus svým postojem vůči politice eticky (i politicky) předstihl všechny evropské politiky: vstal od stolu, u kterého se hraje s falešnými kartami. Sice od něj jen poodešel, ale i za to díky.
Autor: ZDENĚK FRÝBORT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |