23. září uplyne 35 let od smrti chilského básníka Pabla Nerudy
(Ze zapomenutých knih)
Tuhletu knihu, která vyšla v roce 1955, rok před mým narozením, jako dvoustý svazek edice Žatva v nakladatelství Československý spisovatel, jsem našla v jedné z krabic před antikvariátem na Bělehradské ulici. V krabici od banánů s nápisem "Zdarma". V deštěm promáčené krabici se po sobě válely hřbety a břicha knih. Některé ještě se slupkami barevných obálek, jiné svlečené až na plátěnou kůži. A všechny volaly: Vem si mě! Byl konec listopadu, pozdě odpoledne, ani světlo a ještě ani tma, když mi do očí zasvítila oranžová knížka bez obálky. Otevřu ji a na mě se smějí papoušci nakreslení zelenou, černou a oranžovou barvou, papoušci, které podle indiánských motivů nakreslil Zdenek Seydl. Chvíli jsem se začetla: "Až jednou budou naši vnuci - a proč by ne i naši mladší synové? - při raketovém letu míjet Jupitera, patrně budou prožívat méně napínavé pocity než jejich pradědové s obyčejnou bryčkou na kterémkoliv strmějším kopečku. Jízda tryskem s koňským trojspřežím, to bylo dobrodružství, které rozechvělo každý nerv a každou žilku v těle.
Dálkový let čtyřmotorovým obrem, dejme tomu přes Atlantik nebo přes velehory, je záležitost pramálo vzrušující, pokud to ovšem v některých těch 'cumulech', což jsou na husto zadělané mraky, kterým jsme jako kluci říkali 'hrady', nezačne kodrcat a tancovat třasáka. A to taky vlastně není vzrušující, nýbrž jen nepříjemné, ba otravné."
Souhlasila jsem s autorem zapomenuté knihy Horká půda Janem Drdou, že není nic otravnějšího než takový let a že není nic otravnějšího než čtení takové knihy, která před očima a ve vaší fantazii tancuje nepříjemného třasáka. A že takovým spiskem kniha, kterou držím v ruce (ruku mi jako snědou tyčku zatím obsadili papoušci) není, přesvědčila jsem se na další stránce, kde Jan Drda píše o začátku cesty do Chile, kde spisovatel mlsá jako šlehačku začátek cesty k přátelům, k básníkům i prostým lidem: "Krásný na letu je vznos, ta historická vteřinka, kdy pod tebou přestanou drncat kola podvozku a ty si uvědomíš, že právě teď síla lidského rozumu navzdory zákonu tíže nadzvedla a od zemského povrchu odtrhla tu mnohatunovou hmotu - a ještě krásnější je přistávání, kdy se strom stane stromem, tráva trávou, dům domem, kdy ti spěchají vstříc živí a často veselí lidé, jako ten mladík z Dakaru, černý jak leštěný eben a v bílé košili až k patám, jako ten zametač z Lisabonu, který nám s veselým mrkáním odhaloval jednoho za druhým tamější fízly, hustě patrolující kolem nás. Tož tohle bych chtěl předeslat o našem lítání, na jehož průběh se mne už tolik přátel ptalo."
Ve čtvrtek ve čtyři hodiny odpoledne vyletěl spisovatel z Amsterodamu (dnes by se řeklo "z Amstru") letadlem KLM, večer už byl v Lisabonu, v pátek za tmy v Africe a "kolem poledního, neuviděvše ani vlnu z Atlantiku, nad nímž jsme kdesi bez obav překročili rovník, jsme byli v Americe. V brazilském Recife nás právě v tom poledním vedru v uzavřeném a jako trouba rozpáleném letadle zaplavili k udušení rozstřikem DDT, aby na nás a kolem nás vyhubili eventuální africké moskyty, kteří prý takhle načerno cestují mezi kontinenty se zimnicí. To bylo nejpamátnější veřejné zdravotní zařízení, které jsem kromě supovitých holokrkých mrchožroutů urubu po dlouhou dobu našeho cestování za mořem uviděl. Při opravě motoru nám svěží vánek z moře, o němž bys myslel, že ani svíčku nezhasne, najednou sebral motorové kryty a rozházel tyto velmi těžké plechy po letišti, na jehož okrajích se zrovna brčálově zelenaly nezralé mandarinky. Večer kolem sedmé za tmy a parna jsme byli v Riu de Janeiro, rovnou v náruči Jorge a Zelie i další řady přátel, alespoň třicetkrát zobjímáni a zlíbáni a zaneseni ovocem, kterému většinou neumíme dát jméno a které nám také většinou, prý ze zdravotních důvodů, zabavili celníci v Santiagu. Pak nad mořem a nad horami, v jejichž pustinách neblikne dlouhé hodiny ani světýlečko, do uruguayského Montevidea, ještě jeden skok přes Rio de la Plata, a pozdě po půlnoci jdeme spát do letištního hotelu v Buenos Aires. A v sobotu - hleďme, to je teprve sobota! - jsme přesedli z KLM do podstatně horšího amerického čtyřmotoráku, abychom se přenesli přes Andy do Santiaga de Chile."
Dost ale létání, létání, při kterém ještě nemuseli cestující vypínat mobily, v uších neměli sluchátka s hudbou a před očima obrazovku s videem, které ti představuje největší "táhla" cílové země včetně mís plných kaviáru nebo přírodních rezervací. Není dnes v přírodní rezervaci také úcta, obdiv k básníkům, obyčejné podání ruky, hrdost na svou vesnici, město, vlast a úsměv? Samotný let Jan Drda nakonec šmahem smete ze stolu jedinou větou: "Nuda cesty je za námi!" a pokračuje:
"Tlačíme se k okénkům, nedočkavi na přátele. První, co nám padne do očí... ach ano, je to ona! - je živá, jasně planoucí, rozevlátá vlajka naší vlasti."
Hlavním cílem cesty českých umělců do Chile bylo vzdát úctu Pablu Nerudovi, který 12. července oslavil padesátiny. Vraťme se ale ještě k přivítání delegace na letišti v Santiagu - nejprve však k jeho předehře, k celní prohlídce.
"Blízko, a přece daleko jsou naši přátelé, a skrze mléčné sklo vidíme jenom přeludy jejich obličejů, přitisknuté na málo průhlednou desku... A pak, když je vše vykucháno, vybrakováno a zpřeházeno, ohromení: kontraband nenajít a nenajít, ale zato se tu skví překrásné lidové výšivky na bělostném lněném plátně, živě svítí barvy modranských a strážnických keramik, třpytí se drobná a lahodná bižuterie, z otevřených, ve hřbetě lámaných knih vystupují obrázky Plickovy Prahy. Věřte mi: v tu chvilinku jsme byli zvlášť hrdi na každou z těch ušlechtile vytvořených věcí, z nichž vyzařuje dovednost a tvůrčí vkus našich lidí."
Až po prohlídce došlo na vítání a praskání kostí. Objímaly se osobnosti chilské kultury: dirigenti, malíři, herci, spisovatelé, všichni ti, "jejichž seznam byl druhého dne s denunciantským a urážlivým doprovodem otištěn v El Mercurio".
Hned při prvním kroku z auta - cestou do hotelu - si Jan Drda všiml bosého dítěte. "Takové věci nám poněkud kalí pohled na Santiago de Chile, město s jistou ladnou a starodávnou důstojností, město překrásných žen a zubožených dětí, město, které má k sněžným Kordillerám tak blízko jako Vršovice k Petřínu. Obklopeni houfem přátel, vstupujeme do hotelu Crillon, který má v očích všech pořádných Chilanů jednu ohromnou přednost: není amerikánský, nepatří Yankejům a nebydlí v něm Yankejové. To znamená, že se tu nekřičí a v kavárně není zvykem dávati nohy na stůl či přilepovat na jeho spodek rozžvýkanou chewing-gum..." Číšníci jsou tu nadmíru úslužní, téměř tančí za rytmů vídeňských valčíků - a vtancují s tácem až do Drdova drahého pokojíčku, do pokojíčku "jenž ti bude tři neděle domovem a jehož jedinou předností je to, že má spojovací dveře s pokojíčkem Jaroslava Kuchválka."
Tady si Jan Drda padl do náruče s Pablem, pobledlým a melancholickým básníkem. "Fakt, že jsme kvůli němu vážili cestu z Československa, abychom mu přivezli pozdrav našeho lidu, jej rozněžnil a roztesknil. Svýma velkýma černýma očima, opravdu podobnýma hvězdám, které z plachosti často zastírá hluboko sklopenými víčky, přechází z obličeje na obličej, tiskne nám ramena a jednoho po druhém líbá. Jsme první z jeho evropských přátel, kteří se objevili v Santiagu. A pak nám z prvního výtisku Odas elementares, své nové sbírky, který mu před hodinou převezli z Argentiny, čte na uvítanou verše o nejprostších věcech..."
Kdy jsme si naposledy takhle četli verše, verše čerstvě vytažené nikoliv z argentinské, ale české pece - ne celou sbírku, ale aspoň dvouverší, čtyřverší, třeba něco o obyčejné židli, kdy jsme se za někým ze stejného města vypravili, abychom poslouchali báseň? Všude je tolik hvězd, umělých Star i skutečných - víme ještě, jaké má kdo oči? Závidím Janu Drdovi ten večer, večer kdy se nikdo neptal: "A kolik ta kniha stála a za jak dlouho ji rozprodáš - a komu, komu?" Závidím, když čtu: "Vešli jsme jednou zcela náhodně do dělnické hospůdky ve čtvrti Matadero, což méně zvučně v češtině zní Jatky. Dělníci, kteří obědvali u stolu své 'prietas' černá jelita s cibulí a majoránkou, po nás cizincích bez zájmu pootočili hlavu. Pak uviděli Pabla. Oči se jim rozzářily, vyskočili od stolů a běželi básníkovi stisknout ruku či připít černým smolnatým vínem." Závidím nápis vyrytý hřebíkem na dřevěné okenici Pablova venkovského domu: "Přišly vás pozdravit 13. července tři mladé venkovanky z Flores. Umějí zpívat, ale neumějí psát, napsal jsem to za ně. María, Antonia, Conchita. Gracias, don Pablo! Muchos aňos!" Nikdo neví, kdo za dívky napsal pozdrav hřebíkem na dřevěnou okenici - věřím ale, že jsou na světě místa, kde není z okenice displej pro miliontou esemesku, kde na tu okenici Julio a Fernando, dva námořníci z Valparaisa, přikreslí k pozdravu koráb s rozvinutými plachtami. Ti námořnici vědí, že Pablo miluje plachetnice! Věřím, že žijí potomci Maricely Rojas Goméz, která tehdy za třísku okenice přichytila modrou kytičku - něco jako náš horský hořec. To všechno se dělo, zatímco se po ulicích vylepovaly plakáty s Pablovým portrétem a nápisem: "Jak dlouho se ještě budeš prodávat?" Když plakát básníkovi přinesli, mávl rukou: "To patří k věci" a odešel slavit své padesátiny.
Přijel Jorge Amado, argentinský básník Raúl Lara, María Rosa Oliver, Bernardo Kordon, Pablo Rojaz Paz, uruguayský romanopisec Alfredo Gravina, Elvio Romero, paraguajský básník, jenž kdysi na útěku před fašisty překonal Gran Chaco, přijel starý bělovlasý básník Angel Cruacha Santa María a dal Pablovi po dvou hubičkách, přijeli mexičtí přátelé a - navzdory zimě, která v červenci v Chile je - pekli skopce na uhlí, zabaleného do obřích listů banánovníku, k pečeni přidávali víno a zpěv. Básník byl šťastný - jako dítě. To ale byla jenom předehra oslav. To hlavní mělo přijít - ve velké aule santiagské univerzity, kde také naše delegace pozdravila básníka, a potom na večerech, které následovaly. Jan Drda o tom píše: "Na prvním večeru k nám přišla starší dělnická žena, a tisknouc nám horkými a tvrdými dlaněmi ruce, řekla: 'Mám pět synů, dva z nich jsou námořníci. Nemohli přijít, ale na všech pět je dobré spolehnutí. Ti nikdy nezradí. Řekněte to některé matce tam u vás doma - vyřiďte to jako můj pozdrav.' A jiná šedivějící upracovaná žena, která se zúčastnila všech večerních přednášek, nás první večer zastavila při odchodu a představila nám vzrostlého chlapce a dívku: 'To jsou mé děti. Chtěla jsem, aby mohli stisknout ruku Čechoslovákům.' Druhého večera už na nás z dálky mávala, tentokrát v průvodu jiných dvou chlapců: 'To jsou také mé děti. Nemohli jsme přijít všichni najednou, protože nemáme dost střevíců. Ale chlapci vám také chtějí stisknout ruku.'"
Na dalším večeru zažil Jan Drda nezapomenutelný - a já bych řekla, že na dnešní dobu zázračný zážitek. "Přišel horník, jenž od svých 'minas' musel projít pěšky devadesát kilometrů horami, a položil před Pabla skleněnou trubičku s velikými krystaly čistého stříbra. Dar svých soudruhů horníků, kteří už devadesátý den stávkují v hlubině šachty. 'To ti posílají naši,' řekl prostě, 'a taky vzkaz... My nikdy nepovolíme, kdybychom tam dole měli třeba umřít.' Pak s velkou plachostí stiskl Pablovi ruku, objal ho a políbil. A než se nadál, ležel si v náručí i s čínským básníkem Aj Čchingem, z jehož mandlových očí vytryskly slzy. Ten okamžik sám byl jako zvláštní, hrdinská a srdce svírající báseň. Když jsme nasedali do auta, vrhli se k nám mladí: 'Dejte nám něco československého na památku!' Ví bůh, že jsem v tu chvíli krom oblečení a cestovního pasu už neměl při sobě československého pranic. I kravatu už jsem měl chilskou, protože ty s nápisem Made in Czechoslovakia, které jsem přivezl z domova, jsem všechny rozdal chilským přátelům. Jano Kostra měl ještě asi pět nebo šest lesklých pětadvacetihaléřů, o něž se téměř strhla potyčka. A mě držela za ruku u samého auta černobrvá, okatá textilačka. 'Já nemám nic, na mou duši, nic, camarada!' 'Tak aspoň hubičku!' A než jsem chytil dech, s náramnou hbitostí si tuto památku opatřila."
Nedávno jsem se zúčastnila besedy o poezii v jedné pražské knihovně. Bylo to na každoroční Den poezie - a do knihovny - nebýt pár známých dobré knihovnice Helči a Renátky, která večer okořenila svými houslemi - nepřišla by na besedu ani noha. To večer Pabla Nerudy v Teatro Caupolicán stál za to! "Představte si pražskou Lucernu - ne, lépe řečeno čtyři pražské Lucerny, představte si ji plnou až po nejhořejší okraje. A přitom plnou ne kýmkoliv, ale nadšeným, oduševnělým, živě reagujícím a neúnavným lidovým obecenstvem z těch čtvrtí, do kterých se fašisté bojí vkročit - představte si tam Libeň, Žižkov, Smíchov, Košíře a Vysočany, hlavu na hlavě a srdce přimknuté k srdci, abyste měli ten správný obrázek: a toto vše ověnčeno prvními jarními květy mimos - zde jim říkají 'aromo' pro jejich vůni. Slavnost se rozvíjela od rána a my jsme přišli v okamžiku, kdy skupina deseti lidových kytaristek, vedená Mathildou Baeza, hrála s nevídanou dovedností El Sombrerito, starou lidovou písničku: a najednou se na jeviště vyvrbil mládeneček ne víc než deset let, učiněný špunt, ale s velkými stříbrnými ostruhami, v jezdeckých botách a podkasaných kalhotách, přes plece pestré 'chamanto' a s pravým gaučovským sombrerem, to jest velurovým kastrůlkem se širokou střechou a šňůrkou pod bradu. Provázela ho 'seňorita', ani špunt, ale špuntíček, na mou duši menší než obyčejná kytara. Ale co tihle dva krajani z Pomaire uměli, to musí klobouk dolů! A po dětech přišla událost ještě neobvyklejší, souboj dvou 'payadores', lidových básníků improvizátorů, k jejichž staré lidové tradici se Pablo rád hlásí, protože skrze tyto 'paydores', zpívající dělníkům železniční stavby v Temucu, se jako chlapec prvně setkal s kouzlem rýmů a rytmu. A s nedočkavostí se těšíme na v Santiagu nikdy nevídanou novinku: na Pablovu počest po prvé opustili své horské údolí Valle Hermoso v dalekém departmentu La Ligua pověstní pastýři tanečníci a zpěváci 'Los chinos' a obětovali celonoční, mnoho set kilometrů dlouhou jízdu nákladním autem... Tato taneční a hudební skupina by u nás - v této době - byla raritou. Tito horalští pastevci ovcí odmítají novináře a filmaře - existují o nich jen popisy znalců nebo pár tajně ulovených fotek. Divadlo po jejich vystoupení hřmí. A chlapci odevzdají Pablovi darem jednu ze svých starodávných píšťal. Opusťme s nimi ale na chviličku sál - a vydejme se do města a do hor. Santiago de Chile "sedí v Andách jako dítě v matčině klíně". Když chceš město vidět, musíš ho přeletět. Ale vidět město zezdola, s nohama na pevné zemi, to je také krása! Hory vám koukají rovnou do oken. "Výška, nic ve zlém, hned za městem je nebetyčná. Ján Kostra neústupně tvrdil, že už to první pásmo, hned za konečnou stanicí trolejbusu, má dobré čtyři tisíce, a zaklínal se, že on, 'pod Tatrami rodený', už má tu míru v oku."
Jan Drda toulal se nejen městem, ale i předměstím, ne jako turista, ale jako básník. Jednou si zašel i na houby: "Callampas čili kaljampy, to slovo vlastně znamená malé, našim špičkám podobné houby, jaké naráz po deštivé noci v celých houfech a koloniích vyskakují ze země. Santiagské 'callampas' mají své jméno od toho, že rostou stejně tak rychle. Tyto 'houby' nejsou nic jiného než holobyty. Podobají se rakvím stlučeným ze starých plechových vývěsek, z kousků ohnilého dříví a splácnutých bandasek od benzínu, a v kterých není možno nic než ležet.... A v santiagském Muzeu de Historia Natural mají zvláštní věc: tělo dvanáctiletého chlapce z národa Inků. Bylo nalezeno vysoko v Andách pod vrcholem hory El Plomo a jeho stáří se odhaduje nejméně na čtyři sta let. Sama historie nálezu je zajímavá: pětasedmdesátiletý jednoruký vesnický švec Juan Chacón, hnán tou nejstrašnější, opravdu americkou bídou, vypravil se letos v březnu do Kordiller hledat poklad. Šel podle údajů nebožtíka svého otce, jenž před pětadvaceti lety na podobném zoufalém pochodu za pokladem našel pod vrcholkem El Plomo několik figurek z perleti a zlata. Otec se tenkrát pro vichřici a tělesnou slabost musel vrátit. Jednoruký syn Juan letos v březnu mezi ledovci opravdu našel skrýš, postavenou z netesaného kamene. Nebyl to poklad, byl to hrob. Juan v něm našel navrchu zlatou figurku lamy..." Opakem hrobu je kolébka a jednou z kolébek poezie Pabla Nerudy je i jeho dům. Beru za ruku Jana Drdu: Pojďme tam! Pojďme se trochu ohřát! Je to "dům veřejný jak silnice, ale přitom zvláštně intimní. Dům chladný jako hory, a přitom plný srdečného tepla, které vyzařují lidé i věci. Dům, o němž bych chtěl s jistotou říci, že je územím poezie, a jenž nás proto ze začátku ach! tak důkladně mátl! V tomto domě není schválnosti, výmyslu a triků, tak příznačných pro nabobské choutky měšťáků. Je přirozený jako sama příroda. Krása Pablova domu - to není krása koupená za peníze. Je to krása vytvořená rukama, očima, citem básníka. A rukama a citem polovenkovských řemeslníků, s nimiž se básník bratří, s nimiž společně miluje prostou ušlechtilost hmoty, jež těmto mistrům zpívá pod rukama. Pablův dům je neokázalý, je zbudován z nejprostších přírodních materiálů, jako je netesaný kámen, dřevo zlatisté sosny a temně hnědého dubu s obnaženými, vystupujícími lety, pálená hlína, lýko, proutí a sláma, jako je huňatá ovčí vlna a srstnaté zvířecí kůže... Je maličko cítit dřevěným kouřem, maličko dýmovým tabákem, maličko cibulí, maličko červeným vínem. Tou zvláštní obrovskou modrofialovou cibulí, kterou venkované nakládají do vína, tím zvláštním ruděfialovým vínem, jež chutná pryskyřicí a suchým ohněm a které jsme v celém Chile pili právě jen u Pablova krbu, vlahé jak slunečný březnový den. Pablo je veliký milovník a také znalec amerických ptáků a ve svém domě má dva obrovské brazilské papoušky ve skleněné voliéře... 'Můj dědeček byl vyhlášený ptáčník a já jsem dětskýma očima vídával, v jakém důvěrném spřátelení se špačky, linduškami, drozdy, s čížky, stehlíky a červenkami žil.' Takový vztah má Pablo ke svým papouškům a papoušci k Pablovi... Zejména stromy, ptáci a ryby, které si chová, či lépe také s ním žijí v jeho domě, mají jeho lásku. S jakým zaujetím mne vodil hned první noci po své zahradě a ukazoval mi své stromy! Nebylo vidět téměř nic, i když obloha byla zrovna zrnitě hvězdnatá. Sahali jsme rukama po kmenech rozličně drsných a Pablo u každého mi vyprávěl jeho historii: životopis kmenu, životopis větví, životopis ptačích hnízd, květů i plodů. V altánku, kde v létě píše, i všude v bytě na stěnách jsem našel barevné litografie a rytiny ptáků, stromů a květin, které si v roce 1949 koupil v pražských antikvariátech. Jeho zahrada vbíhá do domu či jeho dům do zahrady tak, že hranice mezi nimi je nerozeznatelná. Jedna místnost má čtyři kamenné stěny, druhá tři a čtvrtou skleněnou, na léto odstranitelnou, třetí už jen dvě, a čtvrtá střechu na sloupech, kam už zahrada větvemi stromů, břečťanem i popínavými květinami vniká naplno. Vzadu mezi křovinami je tesařem roubený stůl ze sosnových klád, hlazených jen tak sekerou, do dneška vonících pryskyřicí. Tam Pablo píše od jara do zimy. Tam napsal svou nejnovější sbírku Odas elementares, zpěvy o nejprostších věcech... Pablo je člověk osobně nesmírně skromný - celé týdny jsem jen vídal v témž kabátě z šedé a hrubé ovčí vlny, jenž mi něčím připomínal pastýřskou slovenskou 'kabanicu', a celý jeho dům je je tak prost přepychu jako on sám. Nejprostší ze všeho v Pablově domě, stejně v ulici Lynch jako na Isla Negra, je Pablova pracovna. Obě jeho pracovny jsou o málo větší než proslulá karlštejnská komůrka. Stůl, lůžko a knihy - to je jediný nábytek. Na Isla Negra má kromě toho starobylé hrací hodiny... Pablo Neruda miluje tvary věcí: dřevěnou řezbu, keramiku, sbírku lastur, zámky a klíče, koráby, plachty, ráhna, kormidelní kola, staré lodní svítilny, kotvy, sextanty, mapy, vysouvací námořní dalekohledy, sirény ze starých lodních přídí, známá je i jeho záliba ve skle - zejména ve starých ručně vyrobených lahvích. Má rád i naši lidovou tvorbu - sám na své životopisné výstavě umístil černý valašský klobouk a valašku, kterou si přivezl ze Slovenska. K jeho oblíbeným věcem patří i několik Trnkových figurek z Českého roku: policajt s bubnem, koledníček s koledničkou a sedlák."
Na závěr putování po Chile vydejme se do jeho druhého domu, na Isla Negra. Tam, kde "je moře i uvnitř v domě, v každém jeho úhlu, nejen svým hukotem, ale i svým dechem, svou vůní. Přiznám se vám, že já, suchozemec, jsem byl tím faktem v první chvíli stísněn. Ale za chvíli bylo moře patrně i v nás. Vybíhali jsme ven, do soumraku už opravdu šedivého, znova a znova čichat k moři, nabrat si je z plných plic. Jeho slaná vlhkost nám nasákla do šatů i do vlasů. Jedli jsme suché, nekvašené chleby z pšeničné mouky. I ony měly chuť moře, docela jinou než tytéž chleby v horském Curacaví. I Pablo tu byl jiný než v Santiagu. Řekl bych: byl to mořský Pablo, kdybych se nebál, že to bude znít lehkovážně. Mořský v tom smyslu, že byl ještě daleko víc než my všichni naplněn mořem, rozechvěn mořem, vyburcován mořem, jehož zelený hrom tak miluje - že šuměl mořem jako ty zvláštní obrovské lastury, které tu ležely všude na policích a které, přiloženy k uchu, jak věčná ozvěna opakují hukot vlnobití... Pablo miluje tak, jako miluje historii svého smělého mořeplaveckého a rybářského lidu, jako miluje mořský vítr, jako miluje starého Pedra Gonzálese a jeho písničky, teď jsem si vzpomněl na včerejší večer ve Valparaisu, na staré rybáře, klečící na kolenou a naslouchající Pablovi, na ty dva námořníky, Julia a Fernanda, kteří na Pablově okenici nakreslili koráb s plachtami... 'Pablo má moře v prstech, je to bratr všech lidí z moře' řekl nám starý rybář. A jak je to vlastně s jeho jménem? Plné rodinné jméno Pabla je Naftalí Ricardo Eliecer Reyes Baboalto. Když začal Pablo otiskovat verše, pohádal se s otcem, který nenáviděl představu, že syn bude básníkem. Tehdy se - šestnáctiletý - setkal se sborníkem Nerudových povídek. Zvlášť se mu zalíbila povídka U tří lilií. Rozechvělo ho i jméno autora - tak, že od roku 1920 přijal Nerudovo jméno jako trvalý pseudonym. To všechno vyprávěl básník u stolu domu na Isla Negra, domu, který je zevnitř podobný lodi. V jeho komůrkách a přístavcích jsou prostá lodní lůžka, úzká a visící nad sebou. V hlavní místnosti, v té s oknem na oceán, je na silných sosnových břevnech jakési lešení, kterému člověk ihned musí říkat podpalubí, třebaže je pod samým stropem, a člověk k němu stoupá po příkrém žebříku, drže se uzlovitého lana. Jsou tam tři lůžka, nejlepší v tomto domě, protože přímo z nich je vidět na oceán. Tu nahoře jsou opřena i obrovská kormidelní kola z černého dubu... Na dubových sloupech, jež podpírají podpalubí, visí dvě obrovské dřevěné Sirény z lodních přídí. Jedna z nich se jmenuje Medusa, druhá María Celeste podle korábů, na jejichž přídích rozrážely vlny oceánu. Třetí Siréna, Chascona čili Vlasatá, je pod širým nebem na břehu, obrácená tváří k moři..."
Bydlí na "dobré adrese" nebo ne, ptali by se jistě pisálci píšící reklamy do realitních magazínů. Básníkům musí být odpověď jasná. Také já bych se aspoň minutu chtěla dívat s "Vlasatou" jejím směrem, za moře. Tam, kde se na cestě tam, ale ani zpět neproclívá a žádný celník nepovykuje: "Seňor Drá!", aby vyzkoušel tajemství holicího mýdla, pouzdra na brýle, cyklostylovaného vydání Pablova Nového roku, cigaretových škatulek a účtů celé skupiny z hotelu Crillon, které připomínají šifru. Adios!
Autor: EVA FRANTINOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |