Je v dobré paměti, jak nedávno nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká a její blízcí spolupracovníci se domáhali soudem omluvy od bývalé nejvyšší státní zástupkyně Benešové za její výrok o mafii na vrcholu naší justice. Soudce JUDr. Cepl mladší rozhodl překvapivě nezávisle, že omluvy není třeba. Za několik týdnů poté byl s ním v televizi rozhovor o jeho osobním názoru na stav naší justice. V něm řekl, že to s ní není tak špatné, jak by se zdálo a proti dřívějšímu stavu že se v ní mnohé zlepšilo, zejména co se týče lidských práv. To je sice pravda, zároveň však tato otázka sloužila a slouží jako trojský kůň k destabilizaci socialistických státních zřízení. Děje se to zdůrazňováním lidských práv individuálních, jako je právo na shromažďování a svobodné vyjadřování idejí a názorů atd. Naproti tomu lidská práva sociální, jako je právo na práci, na sociální zabezpečení ve stáří a nemoci a další, byla uplatňována právě ve státech směřujících k socialismu. Byly však za ně požadovány i tomu odpovídající povinnosti. To už ale není ta pravá svoboda potřebná k podnikání a zbohatnutí. Je pozoruhodné, že právo shromažďovací a právo demonstrovat i odlišný světový názor umožňuje to, že u nás pochodují neonacisté, jejichž počet narůstá. Děje se tak přesto, že nacismus, jenž rozpoutal nejničivější druhou světovou válku, kterou prohrál, byl pak mezinárodním soudním tribunálem v Norimberku odsouzen k věčnému zatracení jako zrůdný a nelidský. To prokázal vším, co napáchal, holocaustem, genocidou a nesmírnými válečnými ztrátami lidských životů. Zpustošením obrovských rozloh lidských sídlišť, průmyslových a zemědělských oblastí i volné přírody. Jakápak tedy lidská práva pro tento nelidský odpad společnosti.
   Dokud byl svět politicky bipolární, musela se i jeho protisocialistická hemisféra - ač nerada, smířit s určitou formou sociálního státu. Ta je nyní odstraňována. Jak pracuje a komu slouží naše soudnictví, o tom svědčí nejen trapný případ Jiřího Čunka, ale i rozhodnutí o oprávněnosti zrušení bezplatného zdravotnictví pro občany. To bylo zaručováno ústavou a právě Listinou práv a svobod. Lobbisté zájmů zahraničních farmaceutických firem a kamarádských privatizačních zájemců mají nové trumfy. Poukazují na to, že v Rakousku a Německu probíhá podobná reforma zpoplatňující zdravotní péči, jako u nás. To je právě ona demontáž výhod sociálního státu, umožněná rozpadem bloku států socialistických, díky jimž musel být sociální stát tolerován. Ústavní soud, jeden z nejvyšších soudních orgánů, tím, že vládě schválil protiústavní změnu zákona o zdravotnictví, zpochybnil nezávislost nejen vlastní, ale soudů všech stupňů. Ty ostatně plní jen chabě svoje poslání zajistit občanům právní jistotu a ochranu života i majetku. To se má dít v součinnosti s policií. Jak tomu ve skutečnosti je, svědčí údaj, že asi 4500 odsouzených delikventů nenastoupí do věznic k výkonu trestu. Toto číslo je prý patrně mnohem vyšší, odsouzení se ukrývají, tají adresu pobytu, nepřijímají poštou doručovaná předvolání. Nejsou k tomu donuceni policejním předvedením, jako tomu bylo dříve. Oproti odsouzeníhodné totalitě sociální rovnosti nastala místo proklamované demokracie kýžená totalita sociální nerovnosti a peněz, které rozhodují zcela o všem, tedy i o vymáhání práva. To je přímo úměrné velikosti bankovního konta těch, kteří se ho domáhají. Rozhodující je i velikost firmy a schopnost platit drahé advokáty. O těch, co na to mají, napsal básník Jiří Žáček:
   ...a že svoje advokáty tuze dobře platí,
   z kandidátů na zločince budou brzy svatí.
   Obzvláště obtížné je vymáhání ochrany práv autorských, která jsou často zaměňována s právy komerčními.
   V minulosti - už od starověku všechny plody lidské tvůrčí práce stávaly se obecným majetkem a jejich původce si nečinil nárok na nic jiného, než na předem dohodnutou odměnu za dílo. To pak mohlo být volně napodobováno, ale byla přísně dodržována různá cechovní tajemství pracovních postupů. Ta největší tvůrčí tajemství byla svěřována jen velmi úzkému výběru zasvěcenců. Vše, co nebylo utajeno, mohlo být reprodukováno. To změnila teprve dvě poslední staletí, když se s rozmnožováním díla začalo obchodovat. Od té doby se mluví o autorství a o patentování vynálezů. Autor uměleckého díla i vynálezce se mnohem hůře domáhají práva na podíl ze zisku těch, kteří s jejich pracemi obchodují. Často slyšíme, že nějaká velká firma se domáhá milionové náhrady za neoprávněnou výrobu a prodej riflí, bund či triček s jejich značkou. Nebo zase firma, která vyrábí a prodává cédéčka s nahrávkami šoubyznysu za kopie vypalované podomácku. Ti se svého práva domohou snadněji než autor, než jednotlivec.
   Jak tomu bylo s těmito věcmi v nedávné době, mohu posoudit z vlastní zkušenosti. Pracoval jsem padesát let jako ilustrátor dětských knih, dělal jsem autorské animované filmy a keramiku. Z toho dvanáct let jsem byl výtvarným redaktorem v nakladatelství Mladá fronta a Albatros. Ilustrování knih jsem zadával výtvarníkům a uzavíral s nimi autorské smlouvy. Za celá ta léta nepamatuji, že by se musel ilustrátor domáhat zaplacení smluvně dohodnuté odměny žalobou u soudu. Stalo-li se tak v jiných oborech, soudní řízení nepřesáhla dobu tří let. Obvykle však stačil jen rozsudek a riziko nárůstu úroků z prodlení.
   V době politického převratu roku 1989 jsem odevzdal ilustrace dvou knih, které potom už nebyly vydány v důsledku privatizačních změn nakladatelství a knižního velkoobchodu. Od nakladatelství Albatros a Svoboda jsem přesto dostal podle smlouvy řádně zaplaceno. Zanedlouho nato - roku 1991 mi byla nově vzniklým nakladatelstvím CARMEN Jiřího Zmožka nabídnuta reedice knihy, kterou jsem ilustroval pro Albatros. Byla to kniha pohádek a říkadel od Otakara Moravce, kterou toto dětské nakladatelství velmi úspěšně vydalo a odměnilo výroční cenou. S nakladatelstvím CARMEN jsem uzavřel autorskou smlouvu, kniha pak vyšla, ale zaplaceno jsem nedostal. Roku 1995 jsem proti tomu podal žalobu u soudu. Rozsudek potvrdil můj nárok. O té doby uplynulo již třináct let, za tu dobu jsem od soudu obdržel asi třicet rozhodnutí, usnesení, nařízení a jiných oznámení, ale zaplaceno jsem nedostal.
   Nakladatelství CARMEN bylo od samého začátku uváděno pod fiktivní adresou. V obchodním rejstříku je tomu tak podnes. Jeho majitel převedl pak část firmy na kohosi jiného a sám až donedávna tajil adresu pobytu, nepřijímal poštou doručovaná soudní předvolání, dobře věda, že soud ani policie ho k ničemu nedonutí, protože se tím nebudou zabývat. Tato banální věc, která by dříve byla vyřízena v krátké době, se táhne třináct let.
   Nesouhlasím tedy se soudcem JUDr. Ceplem mladším, že to s naším soudnictvím není tak zlé. Je to velmi zlé, protože soudy ani policie se od samého převratu nezabývají »takovými prkotinami«, jako jsou záležitosti obyčejných občanů. A ony pak ty »prkotiny« za léta narostou do tak obludných rozměrů kriminality, že to nemá pamětníka. A tak média s požehnáním shora se raději než kauzou Vesecká a spol. zabývají kauzou Škrdlová a spol. Hodinky, nebo holínky - Dalmácie, nebo decimálka, vše sobě rovno. Takhle by to ale v naší justici chodit nemělo.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]