Svého času bylo češství a Evropa frekventovaným tématem politické scény u nás v souvislosti se vztahem České republiky k Evropské unii, nadnárodní organizaci, jež vznikla v důsledku poválečného rozdělení světa na hospodářské mocenské bloky, soutěžící mezi sebou o nadvládu. Po rozpadu Sovětského svazu, po ztrátě jeho mezinárodního vlivu a prestiže a po celosvětovém selhání sovětského modelu výstavby socialismu a komunismu byly evropské integrační tendence obohaceny o závažné impulsy. Mělo by být úkolem české politiky, veřejného mínění, vědy a kultury, aby si definovaly své postavení v soudobé Evropě.
   Byl rozšířen názor, že v České republice jde o to, dostat se do Evropy co nejdříve a co nejsnáze. Ve skutečnosti, historicky vzato, se tak stalo už v 6. a 7. století n. l.; tehdy obyvatelé území hraničících na západě s Říší franskou a jí stále ohrožovaní, na východě pak vystavení útlaku Avarů, zachovali si od této doby přece jen svou nadkmenovou soudržnost a jistou integritu.
   Poznamenávám, že vztah češství a Evropy byl znepokojujícím tématem úvah už J. A. Komenského, Josefa Dobrovského, Josefa Jungmanna, Františka Palackého, T. G. Masaryka a Edvarda Beneše.
   Feudální státnost velkomoravská po svém rozpadu, urychleném agresí maďarskou, nalezla svým způsobem pokračování v utvářejícím se státu Přemyslovců, který - analogicky jako Říše velkomoravská - musel ruku v ruce se svým vybudováním a upevněním hájit se proti ohrožení zahraničnímu, a to buď vojensky, nebo taktikou diplomatickou. Křesťanství a jeho interpretace mívaly přitom často rozhodující úlohu.
   Slibný vývoj češtiny, kdy s počátky vytváření českého národa se začíná již také připravovat skutečný národní jazyk, byl násilně přerušen bělohorskou porážkou vzpoury českých nekatolických feudálů proti katolickým Habsburkům r. 1618. Znamenalo to utužení feudálního útisku jak hospodářského, tak politického. Tento útisk se projevuje v našich zemích formou tím tvrdší a bezohlednější, že po popravách a po nuceném odchodu značné části drobnějších českých šlechticů do ciziny stávají se vládnoucí vrstvou s majetkem značně koncentrovaným dobrodružní cizinci a národní odrodilci pohrdající českým lidem. Užívání češtiny v úloze jazyka kulturního a spisovného je značně omezeno; je vytlačena z literatury odborné, postupně z úřadů a veřejného života a přes jisté úspěchy českého básnického tvoření v 17. století postupně i z krásné literatury.
   K těmto úvahám mne přivedl diskusní pořad Otázky Václava Moravce na ČT 1, jeho polemika s ministrem zahraničních věcí Karlem Schwarzenbergem.
   V Malém encyklopedickém slovníku A-Ž je uvedeno: »Schwarzenbergové, německý šlechtický rod, pův. ze Seinsheimu ve Francích, který od 17. století do r. 1947 vlastnil rozsáhlé části jižních Čech (Český Krumlov, Hluboká aj.).«
   Jakkoli si vážím bystrosti a postřehu moderátora Václava Moravce, udivuje mne, že nepředpokládal, jak velmi se dotkne pana ministra tohoto důležitého rezortu dotaz, zda neměří česká diplomacie a vláda dvojím metrem, trvají-li na straně jedné na celistvosti Gruzie s Abcházií a s Jižní Osetií, a na straně druhé s lehkým srdcem vláda obětovala Kosovo v souvislosti se Srbskem. Naježený pan Schwarzenberg odvětil, že nikoho neobětovali a kategoricky tvrdil, že oba případy jsou naprosto nesrovnatelné.
   Jak se »opovážil« ke konci tohoto dialogu mnohdy vtipný moderátor položit panu ministrovi, staronovému novomanželovi, tak hezky česky lidovou otázku: »Tak jaká byla veselka? Strohá a nepříjemná odpověď Schwarzenbergova zněla: »Žádná veselka nebyla.«
   Pane moderátore, kterak můžete žádat po rakouském potomku Schwarzenbergů, přivandrovalých kdysi na české území, aby se přímo zahodil s lidovou češtinou? Slovo »veselka« jste měl nahradit jemu vlastním termínem »Hochzeit«, možná by byl pan ministr sdílnější. »Image« Karla Schwarzenberga (připomínající spíš majitele lunaparku nežli ministra zahraničních věcí České republiky) je mi lhostejné, jde o jeho zneuctívání (s chutí bych užila synonyma prznění) našeho českého národního jazyka.
   Nelze srovnávat s vytříbenou českou řečí někdejšího ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše, či později Jana Masaryka. Je pro mne ponižující naslouchat tak obludné češtině cizáka, který pouze vlastní českou státní příslušnost. Pochybuji, že by mu jiné národy umožnily stát se ministrem zahraničních věcí s takovou »znalostí« jejich národního jazyka.
   Zastupuje-li cizinec v závažných zahraničních záležitostech český národ tak dokonale, jak »dokonalou« češtinou žvatlá, není divu, že je nám vnucováno umístění amerického radaru na našem území navzdory neustálému protestu většiny národa.
   Nezbývá než s politováním dodat, že národ má takovou vládu, jakou si zaslouží.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]