Bývaly v této zemi časy, kdy řádila cenzura a platil Orwellův slovník, v němž se ministerstvu vnitra říkávalo ministerstvo lásky a pravdy. Lidi, kteří v těch dobách žili, nadávali nejvíc po půl metru piv v hostincích, ale v podstatě se žilo dobře, nestěžovali si ani důchodci, školné se neplatilo a všichni měli i zdravotní péči zadarmo, tedy bez jakékoli přímé úhrady. Jen pár darebů, kterým byl protivný občasný diletantismus, pokulhávání ekonomiky a blbost některých mocipánů, mělo potíže. Někteří seděli i nějaký čas v chládku, jiní byli stresováni při výsleších. Ovšem většina se tak jako tak špatně neměla. Některým šlo skutečně o pravdu a lásku, některým o pozice, totiž posadit se na místa Husáka, Jakeše, Biľaka či jiných.
Přitom se připravovalo - až nastalo - období velkého cinkání.
Byla nás plná náměstí a nahlodaná stará moc se hroutila v základech. Ale opět jsme na tom nebyli všichni stejně. Většina zase snila jen o lásce a pravdě, jiní mezi námi o tom, aby lavice a křesla zahřátá komunistickými zadnicemi rychle nevystydla.
I nastával čas rádoby lásky a rádoby pravdy, která - jak se i dnes jeví - byla opravdu vítězná. Všichni jsme svobodně mohli nadávat na minulé panstvo, vítězně jsme zvedali k obloze prsteníček a prostředník pravé ruky do písmene "V". Ale jak jsme začínali rozumu nabírati a prozírati, bylo jasné, že mnozí bystroušové zahodili rudé knížky a počali vesele podnikat. Poslanci přijímali zákony, které byly programově děravé a veselému podnikání vstřícné.
Počalo lustrování, z něhož byli již předem vyjmuti všichni mocní. Ti si odnášeli své papíry z vnitra v igelitových taškách rovnou domů. Někdy přibrali i papíry těch, kdož by jim mohli časem komplikovat život.
Tak se milionové zástupy rozdělily na tři skupiny. Na světce, o nichž nebylo nic známo, a na tu ostatní chamraď, která se měla topit v nejrůznějších aférách. Moc jako kouzelník vytahovala z klobouku lejstra na každého, kdo by jim mohl překážet. Anebo komu se mohli pomstít. Zbytek národa, který o nic nestál a nikam se v tomto dění nehrnul, jen nechápavě přihlížel.
Pak se objevil Václav II., podepsal kuponové knížky a vytvořil iluzi o národu akcionářů. Ti bystřejší, z nichž například Mrázek už dávno nežije, pochopili, že lidé nemají peníze, aby odkupovali milionové, ba miliardové hodnoty za pár šupů od venkovských naivků, ale i pražských slepců a buranů.
Tak jsme se rozdělili nejen na světce a parchanty, ale též na miliardáře a žebráky nebo aspoň chuďase. A pravda zanikla, stala se nepohodlnou a láska dokonce překážela v podnikání, jemuž není nic cizejšího než láska k bližnímu.
Začali jsme remcat a proto bylo nutno vrátit se k sametově vydatné cenzuře: vytvořili jsme rady pro řízení rozhlasu, televize, zpravodajství a ještě jakýsi "podvěsek mozkový", totiž radu pro řízení všeho, připojenou k parlamentu. Jaký mozek, takový podvěsek. K dílu se brali lidé poslušní a moci- či vlivuchtiví, bez ohledu na to, jakou má kdo inteligenci, zdatnost v oboru. Rozhodovala chuť vstoupit na schodiště moci pokryté rudým kobercem. Nevlídnost se netrpí. Tak se dostali do všech rad kontrolujících média nikoli slušní lidé, absolventi různých stáží v cizině, ale tu a tam se objevil i opilec a veterán, kterému se do médií zachtělo. Někdo skvěle vrhal koulí, jiný přicmrndával v tisku, a dostal se sem i ostřílený machr někdejší cenzury. Jeho rukama procházely například texty písní našich slavných slavíků.
Takže se nedivme, objevíme-li na internetu titulek, slibující odkrývat lži mocných, a nevyjede vám lautr nic. Také vzaly za své nejrůznější pořady. Zmizel nepříjemný moderátor a střihový pořad nedělal v podstatě nic víc, než jen sestřihoval, copak jsme v tom či onom týdnu slýchali a viděli. Mocní všech barev začali zkrátka být na kritickou ironii vysoce alergičtí. Nakonec se zbavili i choré dívky zvané "Bubu", jejíž pořad sestával z anekdot, zasílaných do televize ze všech končin nevelké země. Tedy z fórů, které si vyprávíme běžně po internetech nebo mobilech. Čtenář si dozajista vzpomene na další humorné programy, které mocným a dočasným celebritám vadily a vadí.
Jedno je pozoruhodné: místo vězeňských cel a výslechů v Bartolomějské začaly pracovat soudy. Kdekdo se cítí uražený nebo dokonce ohrožený, padají žádosti o omluvu, vzrůstá touha po statisícovém odškodném. Ale také vládne arogantní přehlížení všech, kdož nadávají v hostincích nižšího řádu. Milion lidí, kteří stávkovali, tu hodinku ve špitále, onde hodinku na kolejích, je nevzrušuje. Ani učitelky, které zavřely třídy, ani sympatie dopraváků a jiného dělného lidu je nepálí. Dali se dokonce slyšet, že milion lidí není dostatečně reprezentativním počtem, i když na Letné to beranidlo, které ve stejném počtu otevřelo brány Václavu I. a jeho kámošům, hutnou mocenskou pákou bylo.
Takže se stalo jako už za dávných časů, za sedmero řekami a sedmero horami. Pravda je bez váhy, jen si ji šeptáme. Na lásku nemáme ve velkém fofru čas. Spusťte oponu a připravte kulisy pro další dějství. Neboť dějiny proměňují právě jen kulisy a kostýmy, což věděl náš dávný předchůdce, veliký Shakespeare, jemuž v družném veselí říkáme Viléme.
Autor: FRANTIŠEK KŘÍŽ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |