Příspěvek k živočichopisu magických osmiček
V jubilejním roce republiky 1928, kdy byla vzpomínka na monarchii ještě palčivá, viděl se neznámý autor nucen vydat coby soukromý tisk - nákladem pouhých 59 číslovaných výtisků! - knihu Pláč kultury v ČSR 1918-1928 (sborník dokumentů).
Proč se neobrátil na některé z četných nakladatelství? O tom si přečtěme
Slovo úvodem:
Máme-li slovo jubileum odvozovat z lat. jubilare, tj. jásati - tu věru jsme na hony daleci zvláštního jásotu v jubilejním roce Republiky.
Když v minulých letech šedesátých vydal, anonymně Kotík, a brzy po něm, zvlášť, i Arbes, svůj politický »Pláč koruny české« - bylo to ještě v době politického zotročení našeho; když v letech devadesátých psal Váňa svůj literární »Pláč spravedlnosti české« - bylo to ještě v době našeho kulturního kocourkovství. Než, kterak vysvětliti tu údivnou skutečnost, že po deseti letech naší státní samostatnosti a zmocněného kulturního úsilí - lze u nás znovu vydati objemný sborník nekulturních dokumentů s oním smutně tradičním názvem: »Pláč kultury v ČSR«?
Prvé decenium Republiky se končí kulturní reakcí. Reakcí o to horší všech bývalých rakouských, že právě je naše, československá. Znovu se byrokratisuje, nespravuje se; znovu se konfiskuje, nediskutuje se volně, slovem ani tiskem. To, o čem nikomu v Čechách ni ve snách by se nebylo zdálo v požehnaný podzimek onoho historického Roku, po deseti letech trvání nové české samostatnosti je černou skutečností. Černou skutečností: neboť temno, jež znovu zaléhá a dusí kulturní život v ČSR, je takřka spjato šňůrou pupeční s oním kletým Temnem duševním, které na počátku věku osmnáctého mělo být našemu národu osudem. Osvědčená vlažnost tzv. »občanských« stran pro to, co vhod lze zváti kulturním svědomím, umožnila i v republice vládu tomu, co Havlíček trefně pojmenoval vládou kropáče. Už sám fakt, že strana tzv. »lidová«, vpravdě jen kat.-klerikální, od počátků parlamentní správy má ve své moci ministerstvo spravedlnosti - je svého druhu anomalie v zemi, jež volala kdysi a (chlubí se, že) dosud volá tak živě po spravedlnosti sociální, demokratické. V čele vysokého státního úřadu, mravně i právně nejodpovědnějšího, je - klerikál (což znamená vždy člověka druhu podřadného, pochybného, ať je mu Petr nebo Pavel, Čech anebo Němec); a »jaký pán, taký krám« je dobré staročeské rčení. Nesvoboda tisku, nesvoboda školy, nesvoboda kultury vůbec - toť důsledek. Toť reakce. A hned po ministerstvu spravedlnosti zvláštní důležitosti pro kulturní život je ministerstvo vnitra; nuže, v jubilejním roce Republiky správcem jeho jest (jakož byl i předtím) - ministr, jménem Černý (nomen - omen!). Proto najednou tolik temna po kulturním úhoru českém: Havlíček, Vrchlický, Machar, Goethe, Heine, Tolstoj, Gorkij, ba i Hus, Komenský a Masaryk v ČSR konfiskováni a kontumováni... - věru, to je už pádný důvod k náladě tuze jubilejní...
Si potestis - jubilate! Můžete-li - jásejte!
Sborník našich dokumentů vpadá v letošní jubilejní povyk, laděný v známé prsní tóny, disharmonicky. Úmyslně, ne však zlomyslně. Dokumenty samy mluví, ušetřujíce nám poznámek. V mosaiku ostudných kulturních afér, jež jenom na chvíli rozčeřily líné vody myšlení tzv. kulturní veřejnosti (a jež v hlavních obrysech ve sborníku všechny zachyceny), vsazeny tu a tam drobnými kaménky i zdánlivé maličkosti: právě ony detaily dokreslují obraz té kulturní bídy v jubilejním roce Republiky. (A není snad třeba blíže vysvětlovat, proč tyto dokumenty čerpány převážně z tiskových pramenů tzv. »levice«: tzv. »pravice«, vpravdě reakce, k řádění reakce ovšem - buď zálibně mlčí, nebo zjevně mu tleská.)
Vydáváme svůj sborník jako soukromý tisk pro nečetný kruh přátel pokroku a - pravých přátel Republiky: na paměť i poučení, jaký byl skutečný stav kultury v ČSR na konci jejího prvého decenia. Věříme, že náš »Pláč« bude jim po letech už jen zcela nečasovým - časovým dokumentem. Věříme v pokrok, kulturu, demokracii - pro příští desetiletí Republiky. Pravda se proti násilí nebrání a lež se násilím neubrání; konfiskujte si vy pravdu, potlačujte si ji, ničte si ji - : pravda nakonec sama, bez vás, i proti vám, uspořádá svá nová, bezpečná vydání.
V září 1928.
Farizejství doby neznalo mezí. Pořadatel svazek opatřil dvěma motty:
Tisku je třeba svobody, svobody a zase svobody!
Ministr Dr. Beneš
O tiskové censuře nemůže býti u nás řeči:
Ministr Dr. Dérer
A skutečnost? Kdo by snad nevěřil, toho přesvědčí malá čítanka zcenzurovaných pasáží:
KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ
Oj! Raduj se, katolická chaso,
máme boží krev a boží maso.
Ještě boží střeva - potom na letnice
bude dělat papež boží jitrnice.
J. S. MACHAR (o Janu Nepomuckém)
Ten jazyk svěžím zůstává,
je dobře zachovaný
(neb jej vždy přesně dodává
kýs řezník z Malé Strany),
a v máji bodrý český lid
jde zázraku se poklonit
a s modlitbami, písněmi
tam bijí čely o zemi,
vlá kadidlo, hlas varhan zní
a na dlažbě se chrámu chví
ty bědné české duše...
J. W. GOETHE
(4. 4. 1928 v pražském Národním divadle v představení Fausta vyškrtnuto z překladu O. Fischera; za Rakouska propuštěno bez závady):
Já přímo okouzlena jsem
rytířem s koňským ocasem.
Když díry bát se neráčí,
ať notný špunt tam zatlačí.
K. M. ČAPEK-CHOD
Divadelní censura zakázala ve hře Básníkova nevěsta kněžský úbor představiteli úlohy dra Freunda, typu podivínského, v němž, patrně pod vlivem klerikálů, viděla urážku církve.
Literární noviny, 5. 1. 1928
FRÁŇA ŠRÁMEK
Vlakem z Hostivaře do Vršovic jeli čtyři mladíci, kteří si zpívali Šrámkovu vojenskou píseň: Píšou mi psaní, vojenští páni... Byvše upozorněni jedním pasažérem, že - »To je písnička, za kterou byste mohli dostat třeba tři měsíce« - nepřestali, nýbrž zpívali dál. Ve Vršovicích při vystupování byli na poukaz onoho cestujícího zjištěni, odvedeni na policejní komisařství a po zjištění jmen propuštěni.
Rudé právo, 13. 3. 1928
KAREL MARX
Dne 3. 7. 1928 byl Marxův Kapitál, ač legálně vydán v Ústředním dělnickém knihkupectví a nakladatelství, zabaven policií v soukromém bytě soukromé osobě.
Rudé právo, 3. 7. 1928
IVAN OLBRACHT a spol.
Z českého písemnictví, kromě povídek M. Majerové, H. Malířové, I. Olbrachta a j. autorů, hlásících se politicky k straně komunistické, a tisknoucích své práce hlavně v Rudém právu a j. časopisech strany (ty konfiskovány ovšem tak pravidelně, že např. Rudé právo mohlo již 6. 5. v roce jubilejním oslavit svou tisící konfiskaci!), zabaveny zejména knihy:
JAROSLAV SEIFERT: Město v slzách,
Čínské povídky o milování s duchy,
OCTAVE MIRBEAU: Zahrada muk ,
Červená lucerna (závadnou shledala censura povídku Ivana Suka Vražda v saloně) atd.
Jak Matěj Poctivý v ČSR o svou poctivost přišel
»Matěj Poctivý«
Výnos policejního ředitelství v Praze, č. 83 d.
Povoluji k provozování na jevišti Českého zemského a Národního divadla v Praze s vynecháním slov: »daně, poplatky«, jež v souhlasu s ředitelstvím divadla na str. 26 byla škrtnuta.
V Praze, 21. února 1922
Za policejního presidenta:
Martinek
Matěj Poctivý. Fantastická lidová veselohra o 3 dějstvích. Napsali Arnošt Dvořák a Ladislav Klíma. Str. 26:
...Lhostejno, komu se krade: krade-li se přírodě, říká se tomu práce, krade-li se lidem, říká se tomu zpravidla spekulace, obchod, geniální podnik, konfiskace, daně, poplatky, pokuty, vyvlastnění, anexe, válečná kořist - a jen velmi zřídka prostě - krádež...
Nechtějí ani Mesiáše - v ČSR...
JINDŘICH SOUMAGNE: Příští Mesiáš (dramatický pamflet, 1925)
Ukázky několika »závadných« míst:
... a nenapije se skotské whisky a nebude tisknout ženské prsy...
... Kráčejte kolem mne, věrní moji a kdo má nejhezčí hlas, ať zanotí křesťanskou hymnu...
Filmy v ČSR zakázané
V poslední době byla to opět filmová produkce, kam zasáhla censura svou nešetrnou rukou, zakazujíc známého vojáka ŠVEJKA v těch pasážích, kde jedná se o ožralého feldkuráta (!). Zákaz ruského filmu JEHO POSLEDNÍ VÝZVA a ŽALÁŘE A PEVNOSTI již proto tak nepřekvapil, poněvadž je znám strach našich vládnoucích kruhů ze všeho, co pochází z Ruska. V posledních dnech byl sveden vášnivý boj o nejnovější ruský film KŇAZ POTĚMKIN, který byl censuře dvakráte předveden, nežli zvítězilo umění nad copařstvím. (Ovšem - po bolestných škrtech.)
Hauptmannovi TKALCI, kteří byli zfilmováni, rovněž nedostali se na plátno v původním svém provedení, neboť část filmu, kde prý uráženi byli zástupci pruské (!) armády, musila býti vyňata.
Z posledních ruských filmů, jež byly přivezeny do ČSR, nadšeně uvítaný filmovými odborníky a filmovou censurou pro obvod ČSR zakázaný, je též film Gorkého MATKA.
Páter Šrámek nahé odívá
Ministr zdravotnictví Šrámek dal odstraniti »neobléknuté sochy« z průčelí Státního zdravotního ústavu v Praze.
prosinec 1925
Co nebylo možno - za Rakouska
Krajský soud v těchto dnech osvobodil římsko-katolického kněze v Krčicích P. Frant. Karasa, jenž byl žalován pro přečin církve státem uznané...
Za vyučování náboženství v obecné škole v Krčicích ve dnech 22. a 29. května vykládal dětem (!), že kněz církve československé, když zvedá kalich a on, P Karas, papuči, že je to totéž, že ku přijímání v církvi československé může jít i prase, když se nažere, mše československá že je komedie a kdo je jí účasten, že je komediant.
Státní zástupce se odvolal, ale Nejvyšší soud v brně osvobozující rozsudek - potvrdil.
4. 2. 1924
Učitelka odsouzena
Loni 10. října byla odsouzena krajským soudem v Uherském Hradišti 20letá učitelka Hedvika Kovaříková z Kunovic na 14 dní do vězení podmínečně na základě žaloby pro zločin rušení náboženství a přečin urážky římsko-katolické církve. Zločinu dopustila se tím, že žákům čtvrté třídy obecné školy ve Lhotě Ostrožské četla epigramy Karla Havlíčka Borovského a Křest sv. Vladimíra.
Po přečtení knihy ptal se jeden hoch učitelky, věří-li v zázraky. Učitelka mu upřímně odpověděla, že nevěří, poněvadž nemohl by se Kristus dívati na dnešní bídu a že by sestoupil s nebes, aby opět nasytil tisíce chudých a hladových pěti chleby a dvěma rybami. Hoši doma vyprávěli, co jim učitelka četla a vykládala a občané Lhoty Ostrožské ji udali.
Protože pět chlapců bylo pohoršeno četbou Havlíčkových epigramů, byla učitelka zažalována pro zlehčování zařízení církve římsko-katolické, zejména řádu jesuitského (v epigramu o velrybě a proroku Jonášovi), pozdvihování (v epigramu o božím těle), nauky o svatých (v epigramu o jazyku Jana Nepomuckého)...
Obžalovaná namítala, že epigramy Havlíčkovy nejsou zabaveny, že v nich za republiky nebyl shledán nikdy trestný čin, že některé z nich byly pojaty do školních učebnic a proto nemohla tušiti, že předčítáním veršů, obecně považovaných za nezávadné, dopouští se trestného skutku.
Nejvyšší soud v Brně... vzal za prokázáno, že epigramy Havlíčkovy porušují úctu k církvi katolické a jejím nařízením. Obviněná byla si toho nutně vědoma, protože ji matka vychovávala po katolicku a nikterak ji neomlouvá, že nevystoupila dosud z církve, aby nezpůsobila žalu své staré matce...Nejvyšší soud rozhodl, že původní rozsudek je správný.
Tento rozsudek vynesl 5. dubna 1924 republikánský Nejvyšší soud v Brně za ministrování klerikálního příslušníka dra Dolanského, který jest ministrem spravedlnosti.
České Slovo, 6. 3. 1924
Mistr Jan Hus - kacířem v ČSR
Jak hluboko kleslo sebevědomí národní za deset let, nejlépe dokumentuje smutná skutečnost, že o desátém výročí svobody nejenom že vláda a jednotlivé její resorty nezúčastní se oslav Husových oficielně, nýbrž činí se ještě nátlak, jak sdělují Kostnické jiskry, aby oslavy Husovy byly co nejmenší a aby úplně zapadly. Účast vojenských útvarů na oslavách Husových byla zvláštním výnosem M. N. O. zakázána.
červenec 1928
Co však je páterům v ČSR dovoleno
Nejen Machar, ale i Neruda, Havlíček, Němcová, Jirásek - jsou otravou pro naši mládež, jež má mít zcela jinou duševní potravu. Bude třeba zase jednou důkladné revise školních knihoven, ať se to komu líbí nebo nelíbí...
Pražský večerník, listopad 1925
Zbořte Národní hampejz! (tj. Národní divadlo)
Propagační leták České ligy akademické, 2/1928
Chelčický. Kromě popletených knížek sepsal i několik ročníků časopisu pro české bratry. Vyvracíme mu v ksicht.
Propagační leták České ligy akademické, 2/1928
Jsme hrdi na inkvisici. My se za inkvisici nestydíme.
Propagační leták České ligy akademické, 2/1928
Nechť znovu vzplane sláva hranic!
Lidovecký Pražský večerník v předvečer Husova svátku 1928
Koniáš znovu živý...
Městská rada v Žatci povolila Svazu mládeže, aby na veřejném místě dne 27. června, v den péče o mládež, spálil knihy, jež pro škodlivost nebo literární bezcennost byly učiteli ve školách zabaveny nebo mládeži na výzvu spolku dobrovolně ke zničení vydány. Tak se taky i »slavnostně« stalo, jako se dělo ve středověku.
Naše Kniha, 15. 7. 1925
Pozoruhodnou knihu uzavírají tři »hlasové svědomí burcující«
Zklerikalisované úřady
ANTONÍN UHLÍŘ
Naše politické a školské úřady i naše soudnictví jsou nejednou prostě poslušným nástrojem této protistátní, nekulturní a troufalé zvůle klerikální. Řekne-li učitel, že »svatý Jan Nepomucký byl jesuity nastrčen, aby lid český zapomněl památky Mistra Jana Husi«, nejvyšší soudní instance potvrdí, že jest to trestná urážka náboženství. V jedné zemské školní radě pánové zcela ostentativně zakazují oslavy Husovy. Mnohé vysoké politické úřady pouštějí se do vyšetřování učitelů, kteří byli anonymně denuncováni v klerikálních listech za řeči o Žižkovi, citované podle historických pramenů. Učitelové dostávají pokárání za to, že - dbající malého školského zákona - dotazují se rodičů, zda dítě chtějí posílat do náboženství čili nic. (Výkřik: Nejvyšší soud je dnes filiálkou klerikalismu!)
Nemám v úmyslu vyličovat trapné konce, ve kterých se octla právní bezpečnost našeho učitelstva; souvisí to nejen s rostoucí mocí klerikalismu, s mocí větší, než jakou měla klerikální politika za monarchie, souvisí to i s naprostou neschopností a bezpáteřnatostí nejvyšší správy školské, která za šest let (už deset let! pozn. vyd.) přivedla školství nikoli k vnitřnímu rozkvětu, nýbrž k hlubokému úpadku. Mně šlo víc o to, abych upozornil na neslýchaný stav kulturní politiky v tomto státě a abych vám položil otázku, chcete-li být jen němými svědky této tragedie.«
Z řeči poslance Dr. Antonína Uhlíře, otištěné ve Večerním Českém Slově 10. 12. 1924
Proti reakci v ČSR
ANTAL STAŠEK
Zmocnili se jí (republiky) živlové a strany, jimž jejich vlastní prospěch (nechci říci žlab) je přednější než prospěch veškeré státní společnosti. Nehledě k osobnímu, jako hlíza se rozmáhajícímu kořistnictví, o němž se nechci šířit, je přední příčinou těchto poměrů, že u nás stejně jako v zemích jiných roste do výše a zmahá se soudržnost jednotlivých, hospodářskými zájmy pevně stmelených tříd a spojené s tím vědomí i cítění třídní, ba i církevní - a to na újmu státního celku.
Volání po »stabilisaci« ve smyslu držitelů moci a vlády je volání k Vesně, aby neprchala a nepokročila k létu; je volání k létu, aby setrvalo a nezmizelo v podzimu. Dějinstvo lidské nestojí, jako nestojí čas. Žádná lidská síla nezabrání, aby se sociální zápasy nevyvíjely dále. Vývoj, pohyb, ruch! Kam spěje v Evropě, kam u nás? Slyšeli jsme náhled, vyslovený jedním z nejpovolanějších mužů, že vývoj ten má sklon nalevo. I já jsem přesvědčen, že budoucnost bude taková. Ale přítomnost je jiná, a to zvláště v naší republice. Zelená internacionála, černá internacionála, kapitalistické trusty a kartely, velký průmysl, banky a všechny ostatní živly, mající ve svém držení hospodářskou a politickou moc, rejdují všemi silami, všemi prostředky napravo - a to se značným zdarem a úspěchem. Rakouské tradice vstávají z hrobů; neumřely; byly jen za živa pochovány.
Bylo správně řečeno, že valná část našich národních, sociálních a jiných vymožeností, kterých jsme svou revolucí dobyli, je ohrožována. Pohleďme na ty byrokratické útoky proti svobodě tisku, proti svobodě shromažďovací a spolčovací, proti svobodě volných veřejných projevů; pohleďme na zamýšlené útoky proti školství, proti sociálnímu pojištění a na všechny jiné útoky, které byly a jsou podnikány proti právům, samou naší republikánskou ústavou zaručeným! Útoky ty dějí a připravují se pod lichou a pokryteckou záminkou řečené »stabilisace«, t. j. udržení jednotlivých lidí a celých tříd při nadvládě, které se zmocnili. A při těch zpátečnických snahách věje k nám kromě toho i ošklivý vítr ze západu, a to zvláště z »perfidního Albionu«!
Jest svrchovaný čas, aby se živlové, kteří jsou v oposici proti takové reakci, tyjící a živící se rakouskými tradicemi, seskupili a semkli v jediný pevný šik, jenž by nejen stál na stráži a hájil dosavadních vymožeností, ale dobýval i dalších.
Národní Osvobození, 1. 7. 1928
(Rudé právo 4. 7. 1928 otisklo k tomuto mužnému projevu Nestora českých spisovatelů poznámku, v níž autora jejího charakterisuje: 85letý stařec s bystrým a statečným rozhledem a s odvahou, kterou abyste hledali s lucernou u jiných spisovatelů, až na několik málo, které byste spočítali na prstech...« - V souhlas zaznamenáváme. Pozn. vyd.)
O reakci v ČSR
JAN VRBA
Nevím, v jakém vztahu ke vzniku státu, t. j. republiky budou svatováclavské dny orelstva v Praze příštího roku: domnívám se však, že naprosto v žádném. Není přece ještě tak vzdálena doba válečného utrpení, abychom již zapomněli, jak se chovaly kruhy, které dnes representuje orelstvo. Věrnost k císaři pánu jim byla základem všeho, ti, kteří na frontách přeběhli, aby na druhé straně bojovali za svobodu národa, byli jim křivopřísežníky a zrádci - modlili se za zdar rakouských zbraní, a tedy si přáli, aby jimi byli poníženi a krvavě potlačeni ti, kteří proti nim hájili myšlenku osvobození národa; bylo jimi odsuzováno i dílo Masarykovo jako velezrádné...
A nyní pojednou v desátém roce trvání republiky vidíme naprosto nezvyklou starost ministerské rady o orelské dny svatováclavské. Děje se tak měsíc před oslavami Husovými, které by právě v desátém roce republiky zasluhovaly kromobyčejné pozornosti ministerské rady, neboť je-li v naší historii postava, která má vnitřní vztah k svobodě, jejímž dílem byla vyvolána první revoluce a první demokratické zřízení, pak to není svatý Václav, nýbrž Hus, jehož duch hovoří i z devisy republiky: Pravda vítězí!
Ale, bohužel, o těchto oslavách ministerská rada mlčí jako zařezaná. Raději se stará s otcovskou něžností rok předem o svatováclavské dny orelstva.
A tak nelze než vrtěti hlavou nad tím, proč tolik přízně pro ty, kteří pro vybudování státu našeho ani prstem nehnuli - a proč tolik reservované opatrnosti a skoro přísnosti k těm, kteří desítky let vychovávali celý náš národ v myšlence odboje proti monarchii a v touze po samostatnosti, jak činilo sokolstvo - i proti těm, kteří za svobodu a samostatnost nasazovali životy a prolévali krev.
Jsou jistě podivné cesty Páně, ale zdá se mi, že mnohem podivnější cesty rozhodování ministerské rady v desátém roce republiky.
Národní Osvobození, 24. 6. 1928
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |