Přežila jsem dvanáct divadelních ředitelů
Ivana Blahutová hovoří s Miroslavou Jandekovou-Lokšovou
- "všichni jsou už 'tam nahoře', a já jsem tu pořád," říká Miroslava Jandeková-Lokšová, emeritní členka činohry Národního divadla v Brně a emeritní docentka JAMU, která se 6. září dožila 85 let.
Docentku Miroslavu Jandekovou-Lokšovou jsem měla čest poznat v čase jejího mnohaletého působení v brněnském Výboru národní kultury. S jejím jménem je spojeno velmi úspěšné období v činnosti dotyčné organizace, jejíž hereckou a organizační oporou byla od jejího založení v r. 1994 až do konce r. 2005, kdy se ze zdravotních důvodů vzdala veřejného účinkování. Při příležitosti významného životního jubilea jsem této vynikající umělkyni, divadelní pedagožce a obdivuhodné ženě položila několik otázek.
Ivana Blahutová: Předpokládám, že vaše rodné Blansko coby provinční městečko asi nebylo tím nejpříznivějším místem pro volbu herecké životní dráhy?
Miroslava Jandeková-Lokšová: Právě naopak! Moje maminka se totiž v Blansku vášnivě věnovala ochotnickému divadlu, takže už jako holčička jsem vystupovala na jevišti v dětských rolích, dokonce i v chlapeckých. Například jsem hrála mladého Vojnara, synka Jiráskovy Vojnarky, kterou tenkrát představovala maminka. Kvůli úloze mladého Vojnara mi sundala zlaté náušnice, jež jsem dostala od babičky ke křtu. Když mi je pak po čase chtěla znovu nasadit, ukázalo se, že dírky v uších zatím zarostly. Celý život jsem proto nosila jen klipsy. A ještě jedna nepříjemná věc z oné rané doby: protivný pach sádla, kterým jsem se musela odličovat. Kolikrát jsem si na to vzpomněla, když jsem se později v divadle odličovala nádherně voňavým kakaovým máslem nebo vazelínou. Avšak zpátky k mým hereckým počátkům. Tatínek chtěl, abych byla učitelkou vaření, naštěstí maminka prosadila konzervatoř. A tu jsem také v Brně, kam jsme se přestěhovali, absolvovala.
Studium jste ukončila za války v r. 1942. České divadlo mělo tenkrát silně omezené možnosti, české scény byly zavírány, česká kultura likvidována. Jaký byl za těchto těžkých podmínek váš profesionální herecký start?
Na profesionálních scénách jsem naštěstí vystupovala už jako posluchačka dramatického oddělení. Často jsem hostovala v tehdejším Zemském divadle i jinde, např. jako Esterka Gibbsonová v komedii T. Wildera Naše městečko, jako Dorotka v Tylově Strakonickém dudákovi a v dalších rolí. V sále Nového domova uváděla konzervatoř představení jednotlivých ročníků, mimo jiné rovněž drama G. d'Annunzia Gioconda v režii Zdeňky Gräfové. Kritik J. B. Svrček tehdy napsal: "Miroslava Jandeková podala po nedávné Ifigenii nový důkaz o svém hlubokém hereckém umění... Dala Silvii všechnu citovou vroucnost a cudnost ženy, bojující statečně za svou lásku a nesoucí hrdinně svou prohru. V Jandekové roste inteligentní herečka, která měkce a čistě moduluje, bezpečně ovládá hlasové rejstříky a je schopná procítit a vyjádřit nejsilnější duševní stavy moderní ženy."
Hned po absolutoriu konzervatoře jsem na pozvání ředitele Oldřicha Lukeše nastoupila do Moravského lidového divadla. Jeho ansámbl tvořili členové činohry Zemského divadla v Brně, které bylo nacistickými úřady zavřeno. Jezdili jsme hrát po moravském venkově. Po roce bylo povoleno České lidové divadlo, avšak také pouze jeden rok, potom byli všichni zaměstnanci nasazeni na nucené práce do brněnské Zbrojovky. Tam nás přijali s mimořádným porozuměním. První den jsme s kolegyní Marií Pavlíkovou nastoupily do dílny k soustruhu, od kterého lítaly na všechny strany kovové špony; bály jsme se ke stroji přiblížit, takže jsme celou noc strávily vsedě na bedně a dělnice to odpracovaly za nás. Zbrojovka byla za války terčem nočních leteckých náletů. Za houkání sirén jsme utíkávali přes celou továrnu až dozadu do krytu.
Po osvobození v r. 1945 jsme zahajovali otevření Národního divadla v Brně představením Vrchlického veselohry Noc na Karlštejně. Můj manžel, za kterého jsem se v r. 1943 provdala, hrál Karla IV. a já Alenu. Šermovat jsem uměla, protože už na střední škole jsem vybojovala v turnaji škol 1. cenu v kategorii dívky-končíř, tudíž mi role nedělala potíže.
A pak jste patrně vystřídala řadu kamenných divadel - usuzuji tak alespoň z vašeho konstatování, že jste "přežila dvanáct divadelních ředitelů"?
Kdepak, žádné střídání. Divadlu jsem sloužila celkem 41 let, avšak stále jednomu. Jednomu jedinému, pouze jeho názvy se střídaly. Vzpomínám hlavně na spolupráci s významnými režiséry, jako byl Aleš Podhorský, Karel Novák, Ewald Schorm, Milan Pásek, Miloš Hynšt, Branko Gavella, Miroslav Horníček, Zdeněk Kaloč - každý z nich uplatňoval k hercům jiný tvůrčí přístup. A těch ředitelů bylo opravdu dvanáct, jména mnohdy velmi významná: Oldřich Lukeš, Antonín Fencl, František Klika, E. F. Burian (působil v Brně jen krátce v r. 1945), Oto Zítek, Aleš Podhorský, Zdeněk Míka, Miroslav Zejda, Josef Burjanek, Miroslav Barvík, Karel Šeda, Jiří Majer.
Na činoherní scéně Národního divadla Brno jste působila až do r. 1983 a za tu dobu jste vystoupila v nesčetných úlohách. Publikace JUBILANTI činohry Národního divadla Brno 2008, kterou napsala a sestavila Eva Šlapanská, o vás mj. uvádí:
"V šedesátých letech začala jako umělecky vyzrálá herečka hrát nejrůznější charakterové typy ženských postav, mnohdy s komediálním zaměřením. Skvěle ztvárnila hubatou Markoltku ve hře R. Brandstaettera Markoltovo šprýmování, Polju v Majakovského Horké lázni, Ulitu v Ostrovského dramatu Les nebo Bábu v Hrubínově Oldřichovi a Boženě. Sedmdesátá léta představují pro M. Jandekovou vrchol tvůrčích sil" (paní Pernellová v Moliérově Tartuffovi, Klásková v Jiráskově Lucerně, Mirka v Horníčkově Dámské volence, paní Jordánová v Moliérově Měšťáku šlechticem, M. I. Uljanovová v Modrých koních na rudé trávě M. Šatrova, a zejména pak titulní postava v Morálce paní Dulské G. Zapolské). - Na kterou ze svých úloh vzpomínáte nejraději?
Zážitkem pro srdce bylo například naše hostování v Národním divadle v Praze. Bylo to představení pro vládu - Gorkého Matka - a já hrála revolucionářku Žofii. V hledišti byl přítomen i prezident Ludvík Svoboda.
Nebudu uvádět výčet svých rolí, všechny jsem je milovala, ty velké i ty malé - od Hermie v Shakespearově Snu noci svatojánské, kde mi partnerem byl tehdy mladičký Jiří Sequens, až po paní Dulskou v tragikomedii Gabriely Zapolské Morálka paní Dulské. Za každou z nich jsem vděčna, protože herec bez role, to je jako ryba bez vody!
V titulní úloze Morálky paní Dulské jste podala dle svědectví diváků i kritiků excelentní výkon. Tehdy, v 70. letech minulého století, však publikum vzhledem k jiným sociálním podmínkách vnímalo tento kus asi spíše jako historickou záležitost. A pokrytecké předsudky vůči tzv. svobodným matkám byly rovněž minulostí. Nedávno po delší pauze uvedla Česká televize klasickou filmovou verzi Morálky paní Dulské v režii J. Krejčíka a se Z. Baldovou v hlavní roli. Nezdá se vám, že dotyčné drama je nyní znovu aktuální?
Bohužel. S tím, jak se vrátily společenské přehrady, vrátilo se i původní poselství hry, i když naštěstí již bez dobově překonaného "cejchování" tzv. nemanželských dětí. Nicméně sociální postavení matek-samoživitelek je dnes opět složitější, než tomu bylo např. v minulém režimu. Převážně kvůli nutnosti ekonomického zajištění ženy odkládají mateřství a omezují počet potomků. Společnost se opět silně polarizovala na bohaté a chudé, na mocné - s pokleslou morálkou, a bezmocné, jimž existenční tlak mnohdy nedovolí zachovat si alespoň vlastní hrdost. Jinak musím potvrdit, že úloha paní Dulské patřila k mým nejoblíbenějším. Brněnská televize dokonce k mým 50. narozeninám tenkrát natočila samostatný medailon s ukázkami právě z této hry.
Také televize vám nabídla některé herecké příležitosti -
Většinou se jednalo o přenosy našich divadelních inscenací, jako např. Nasredin, Zmoudření Dona Quijota, Gazdina roba, Ostrovského Les, Trójanky, pohádka Dlouhý, Široký a Bystrozraký. A hra Skandál v Březůvce - Maryča, hlavní role, mi přinesla cenu Literárního fondu. Natáčela jsem také v Ostravě televizní film NSR a bratislavské Koliby Modrá hodina, ve které jsem dokonce coby Frau Marbach mluvila německy.
Jaká byla vaše spolupráce s filmem a rozhlasem?
Ve filmu jsem neměla štěstí, netočila jsem žádný. Jen jednou jsem byla pozvána na Barrandov - ještě coby začínající herečka. Zkoušeli mě na roli Stázy v Šrámkově Létě. Samozřejmě mi bylo jasné, že role je už obsazená, jak tomu při těchto příležitostech většinou bývá. Ale chtěla jsem poznat, jak takové filmové zkoušky vypadají, a tak jsem se tam vypravila. Zvlášť když na roli Skalníka byl vybrán Rudolf Hrušínský, tehdy také ještě jinoch. Ve vlásenkárně mi připletli hezké copánky, nalíčili mě, oblékli do kostýmu a já se snažila hrát co nejlépe a slibovala jsem coby Stázka Janovi, "že mu tam v lukách krásně vzdychnu". Roli jsem však nedostala a ze vzdychání nebylo nic. Škoda. S Hrušínským by se to bylo krásně vzdychalo. Byla jsem si nicméně vědoma faktu, že nejsem fotogenická. A tím moje filmová kariéra skončila.
Více jsem se uplatnila v brněnském rozhlase, který mne využíval ještě při studiu na konzervatoři, kdy jsem účinkovala v mnoha rozhlasových hrách, tenkrát hojně vysílaných. Spolupráce s režiséry, jako byl Josef Svátek a Dr. Zdeněk Dopita, je nezapomenutelná. Vzpomínám na působivou hru R. Billingera Gabriela Dambronová, titulní role byla mimořádně zajímavá, skýtala hodně hereckých šancí, zvratů, které bylo lze vyjádřit jen slovy. Kritik Krok pak napsal: "Největším úspěchem režiséra Dr. Z. Dopity... byl svou propracovaností opravdový údiv vzbuzující výkon mladičké Jandekové v roli Gabriely... Její výkon, soustředěný rozhlasově do kvalit hlasu, zůstane v trvalé, vděčné paměti posluchačů." Bohatá rozhlasová praxe v recitačních pásmech dala také základ mému pozdějšímu pedagogickému působení v oblasti mluvního projevu.
Vaše herecké mistrovství a dokonalost hlasového přednesu jsme jako diváci oceňovali i v akusticky méně příhodných podmínkách při vašem vystupování v pořadech brněnského VNK. Precizní jevištní mluva patřila vždy k vašim nejsilnějším zbraním a do tohoto náročného umění jste záhy sama zasvěcovala další a další adepty herectví.
Ano, bylo mi 29 let, měla jsem za sebou 10 roků divadelního působení, když si mne zavolal režisér Milan Pásek, tehdejší vedoucí herecké katedry JAMU. Sdělil mi, že chce zavést do výuky jevištní mluvu, protože není spokojen s existujícím stavem. Protože mne znal ještě z konzervatoře, kde naši pedagogové prof. Zdeňka Gräfová a prof. Rudolf Walter tento obor upřednostňovali, a znal i moje výsledky z divadla a rozhlasu, nabídl mi, abych jevištní mluvu na JAMU vyučovala. Zprvu jsem si myslela, že si dělá legraci, poněvadž mí žáci by byli jen o málo mladší než já. Nakonec mne ale přemluvil a pedagogická činnosti mi přirostla k srdci. Doplňovala i ty chvíle, kdy zrovna v divadle nebyla role, a já se mohla plně věnovat tvůrčí činnosti na škole. Začátky byly těžké, teoretické zázemí pro obor malé, nicméně posléze jsme to s kolektivem herců, kteří do školy nastoupili z praxe, zvládli. Při zahraničních zájezdech jsem se pídila po materiálech ze SSSR, USA, Německa... Vytvářeli jsme vlastní osnovy tohoto nové předmětu, spolupracovali jsme úzce s DAMU a VŠMU. Myslím, že naši absolventi - G. Vránová, V. Galatíková, J. Somr, B. Navrátil, L. Lakomý a jiní nám v tomto směru dělali a dělají čest. Uspěli jsme také na mezinárodním fóru - zmíním alespoň naši zdárnou účast na mezinárodním semináři v Belgii, zájezdy našich žáků s představeními do Francie, pravidelnou spolupráci s Rigou a Leningradem... Na JAMU jsem začínala jako asistentka. V r. 1980 jsem byla jmenována docentkou. Při předávání dekretu se jmenováním "docentka pro umělecký přednes" se tehdejší ministr školství ke mně naklonil a zašeptal mi do ucha: "Teď budu mít trému před vámi mluvit."
Když to spočítám, na JAMU jsem působila 38 let, z toho devět let ve funkci vedoucí katedry syntetických divadelních žánrů, a pedagogickou práci jsem zde ukončila v r. 1990 odchodem do důchodu. Kromě toho jsem vyučovala 17 let rovněž na konzervatoři, z toho pět let jako vedoucí dramatického oddělení. I tam jsme vychovali mnoho výborných herců, např. L. Šafránkovou, D. Veškrnovou, L. Kozderkovou, M. Kolářovou, L. Koláře... A aby toho nebylo málo, dva roky jsem vyučovala i na LŠU - v rodném Blansku a v Brně.
Často si herci - dnes na televizních obrazovkách nezřídka ve funkcích "bavičů" - hromadně (povinně?) stěžují, jak za minulého, tzv. totalitního, režimu nemohli vyjíždět do zahraničí a kolikrát jim prý bylo zabráněno udělat v zahraničí kariéru. Mimochodem, za posledních takřka dvacet let "demokracie" vím asi o tak dvou či třech českých hercích, kteří se v zahraničí výrazněji prosadili ve filmové branži. A pokud jsem si všimla, jediné, kdo v oblasti showbyznysu slaví úspěchy mimo vlast, jsou lepé modelky českého původu. A výborní čeští filmoví kaskadéři. Jaké zkušenosti s "divadelním" cestováním jste měla vy?
Naše divadlo hostovalo v zahraničí v rámci různých družebních styků, jež byly vázány na družby města Brna. Hráli jsme často v Poznani a v Lipsku. Z Lipska jsem si odnesla hezký zážitek: na tamním veletrhu v československé expozici tehdy visela moje velká fotografie, na níž jsem byla zachycena coby Lesana z Tylova Strakonického dudáka, kterého jsme právě v Lipsku uváděli. Jinak jsme jezdívali pravidelně hrávat pro krajany do Vídně a s naším ansámblem jsme se zúčastnili také např. divadelního festivalu ve finském městě Tampere. A o zahraničních výjezdech našich studentů JAMU jsem se již zmínila.
Jednou jsem však do ciziny vycestovala úplně nedobrovolně. Přesně před třiceti lety. Vracela jsem se letadlem do Brna z Prahy, kam jsem každý měsíc létávala na schůze Svazu českých dramatických umělců nebo na komisi ministerstva školství. Hned u dveří v Ruzyni před nástupem do letounu mne zaujal muž v kostkovaném saku s manažerskou aktovkou v jedné ruce a s dítětem v peřince v druhé ruce. V duchu jsem si řekla: Jaký to vzorný otec! Let probíhal normálně, ale asi v jeho polovině se stroj začal nějak houpat. Myslela jsem, že jsme se ocitli v bouřce někde nad Vysočinou. Četla jsem si časopis, a když se mi cesta zdála nějak dlouhá, zeptala jsem se procházejícího stevarda, co se děje. Odpověděl mi s klidem Angličana: "Hned TAM budeme!" Konečně jsme dorazili do cíle a z kabiny se ozval hlas kapitána: "Prosím, zachovejte klid, přistáli jsme ve Frankfurtu nad Mohanem, nepropadejte panice, vystupte prosím!" Nyní nastal nejnepříjemnější okamžik, protože z obou stran schůdků, kterými jsem scházeli, stáli vojáci s puškami. Odvedli nás do letištní haly, pohostili jídlem, mohli jsme si zatelefonovat domů. Zavolala jsem okamžitě kolegovi z divadla, protože druhý den jsem měla představení. Celou noc nás vyslýchali, každého jednotlivě, ptali se, zda tam nechceme zůstat. Ráno pro nás přiletěl nový letoun z Prahy, jelikož ten náš zadrželi kvůli prohlídce. Ukázalo se, že ve Frankfurtu zůstala rodina únosců - našel se u nich v peřince dítěte semtex. Všichni ostatní se vrátili domů. V Praze nás vítalo osazenstvo letiště s ředitelem, čekalo nás další pohoštění; a pak už zvláštním letadlem hurá do Brna, představení bylo zachráněno. Když jsem potom kráčela ulicí, kde bydlím, potkala jsem naši paní listonošku a ta mi rozčileně hlásila: "Paní Jandeková, víte, že zase unesli letadlo?" S klidem Angličana jsem jí odvětila: "Vím, já jsem v něm byla." A za týden jsem letěla do Prahy znova. Inu, komu není rady...
Herecká, pedagogická a společenská činnost, to vše vám muselo zabrat veškerý váš čas. Jak se vám dařilo sladit práci s rodinou?
V posledním roce studia na konzervatoři při účinkování v divadle a při hostování v Blansku jsem se sblížila s hercem činohry Jaroslavem Lokšou, jenž často hostoval u ochotníků. Po ročním angažmá v divadle jsem se za něj provdala, a to skoro tajně. V divadle jsme sňatek radši oznámili až za tři dny a zpráva vzbudila značný rozruch. Bylo mi totiž dvacet let a mému manželovi o 30 roků více, všichni proto našemu svazku předpovídali krátké trvání.
Veselka se konala v čase války a vzhledem k nedostatku benzínu nebyla k dispozici auta. Nakonec vše vyhlíželo úžasně romanticky: nevěsta v dlouhých bílých šatech se závojem a družičkami se vezly v kočárech s koníky. No vidíte, a navzdory všem varovným proroctvím jsme spolu vydrželi celých 33 let! Když jsem těžce nemocného manžela po operaci brala do domácího ošetřování, radil mi pan primář, ať to nedělám, že to bude při mé práci velice náročné. O manžela jsem se starala až do jeho konce, skonal doma, v mém náručí, a já pak už zůstala sama.
Nedávno jste poznamenala, že v podstatě vaší poslední rolí byla úloha Alter ega v mém knižním dramatu Román, v němž jsem se pokusila zachytit složitý vztah Olgy Scheinpflugové a Karla Čapka. Díky vašemu mimořádně cílevědomému, ba až urputnému úsilí bylo drama pro tři osoby inscenováno v prosinci 2005 jako pořad brněnského VNK. Nedá mi to, abych se vás nezeptala, zda se Alter ego nemýlí, když tvrdí: "K čertu s láskou, pouze na díle záleží. Na tvoření, na literatuře, na tyátru."
Tvořivá práce přináší nejvyšší naplnění smyslu života. Láska, kvalitní partnerský vztah, rodina, to vše ke spokojenému, hodnotnému lidskému životu přirozeně patří. Podtrhuji slovo "přirozeně". Nicméně skutečně tvůrčímu člověku - ať to třeba někomu zní jakkoliv sobecky či podivínsky, zejména od ženy - jenom láska, partner a rodina k dosažení seberealizace nestačí. K pocitu štěstí jsem potřebovala vždy v prvé řadě svou práci - divadelní i pedagogickou. Ani po odchodu do důchodu jsem nezahálela. Věnovala jsem veškeré síly Výboru národní kultury v Brně. Ve vynikajícím tvůrčím kolektivu v čele s předsedou PhDr. Štěpánem Vlašínem jsme se navzájem doplňovali a vytvářeli poučné i zábavné programy, které nacházely značný ohlas u publika. Nerada jsem se s tímto účinkováním loučila, leč vzhledem k mým zdravotním potížím už to bylo nutné. Jak se říká: V nejlepším přestat!
Když jsem nedávno u nás v Brně projížděla tramvají kolem Mahenova divadla, oslovily mne dvě naproti sedící ženy: "Promiňte, ale nejste paní Jandeková? Často jsme sem na vaše krásné herecké výkony chodily." A to je pro herečku ta největší odměna, která zahřeje u srdce!
Miroslava Jandeková-Lokšová, narozena 6. 9. 1923 v Blansku-Klepáčově, činoherní herečka, členka Českého lidového divadla v Brně v l. 1943-1944, Národního, Zemského a Státního divadla v Brně v l. 1945-1952 a 1954-1983. Divadelní pedagožka, docentka na JAMU v Brně. Přední členka brněnského VNK.
Autor: Ivana Blahutová, Miroslava Jandeková-Lokšová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |