Jak už na to před časem upozornila v Obrysu-Kmeni glosa Končeša má svátek, také KORESPONDENCE II (Akropolis, 2007, edici připravil Ladislav Matějka) Jiřího Voskovce & Jana Wericha má podobně bídnou úroveň jako první svazek dopisového souboru. Smutné je, že devótní kritika výslovně "posté opakuje", že povážlivé kazy na kráse ediční práce "nejdou na konto obrovské mravenčí ediční práce profesora Ladislava Matějky, ale těch, kteří se znalostí domácího kontextu jeho práci kontrolovat měli a neučinili tak..." (Vladimír Just, Divadelní revue 2/2008).
Pokusy svalovat všecku odpovědnost a vinu na (skutečně velice málo kvalifikovanou a málo odpovědnou) pražskou redakci dojímají až k slzám, protože i druhý svazek na řadě míst ukazuje, že profesor Matějka buď mnoho těžkých chyb ve čtení a přepisu zřejmě udělal sám, anebo je udělali pisatelé a editor si jich nepovšiml nebo nerozpoznal, že jsou to chyby.
Dá se to prokázat na patálii s dopisem, v němž Voskovec píše, že "končeša" - on sám - má narozeniny, ale dopis není správně datován 19/6, ale o devět dní dřív, 10/6. Číslovka 10 místo 19 je zřejmý omyl a editor (pokud chybné datum napsal Voskovec) měl písařský lapsus přinejmenším zaznamenat, anebo (pokud se ho dopustil sám při opisování v knihovně nebo pak přepisu pro tisk) chybu prostě odhalit a opravit. Pražská redakce zanedbala jen povinnost poprosit editora, aby znovu nahlédl do rukopisu, k němuž sama nemá přístup, a ediční problém zlikvidoval.
Ještě průkaznější lví podíl viny čechoamerického editora na zpotvořené edici je případ Calábek. Vladimír Just v citované recenzi píše, že "zjevné omyly autorů dopisů (na stránce 309: '...a připíše tam jméno pana Cerlábka. Cerlábek, to je jméno, co...') upřesněny vysvětlující poznámkou, že jde o dramaturga Calábka, nejsou." Ve skutečnosti žádné upřesňující poznámky nebylo třeba, stačilo jen dopis paní Werichové umět přečíst a pořádně přepsat. Zdena Werichová zřejmě vůbec nenapsala Cerlábek, ale zcela správně Calábek a jméno zkomolil pan editor. Dokazuje to Voskovcův dopis (na s. 312), kde se čte: "Stran pana Cancálka či Calábka ze Zlaté kaple..." Voskovec na rozdíl od editora přečetl jméno v dopise z Prahy (aniž je musel znát odjinud) přesně.
Jiří Ornest pana Justa upozornil, že u výrazu "fellow-spot", který pan Matějka bez ohledu na kontext "překládá" pod čarou jako "společný výstup", jde pravděpodobně o "follow-spot", reflektor, v branži zvaný boďák. A pana Justa just a just nenapadne, že to slovo editor buď špatně opsal, anebo nepochopil, že jde jen o běžný neopravený překlep, když k němu smolil krkolomnou vysvětlivku.
Neštěstí je v tom, že kromě pana Matějky "s takovou péčí" vylovivšího "vzácnou knihu z bostonského archivu" (řečeno s Vladimírem Justem), nemá k rukopisům v onom archivu nikdo přístup, a tak se můžeme jen domýšlet, kolik dalších špatných čtení (bez náhledu do originálu) zůstane neodhaleno, dokud povedený nekvalifikovaný editor bude mít monopol na bádání v literární pozůstalosti Jiřího Voskovce v bostonském archivu.
K interpretaci osobností V+W přináší Korespondence II množství protichůdných výroků, které bude rozumné probrat až po vydání závěrečného svazku. Už zde však nelze zamlčet, že Voskovcova velebená čeština již koncem 60. let chátrala, jak dokládá obrat v dopise z 23/9 1968: "...budu se soustředit na Tebe."
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |