Tak nazval ruský divadelní kritik Jevgenij Malikov svoji esej o velmi zdařilé obnovené premiéře baletu o francouzské revoluci, který byl v původní inscenaci poprvé inscenován v r. 1932. Choreograf Alexej Ratmanskij ji uvedl v moskevském Velkém divadle počátkem tohoto léta. Jak balet sám, tak i tento článek je v současném Rusku odrazem faktu, že Rusko stále více navazuje na tradice VŘSR, za což je trnem v oku západním takédemokraciím. Vybrali jsme podstatnou část Malikovových myšlenek zveřejněných v červenci 2008 v týdeníku Litěraturnaja gazeta.
Kdybychom hodnotili Velké divadlo v duchu módních lingvistických tendencí, zasluhovala by premiéra Plamenů Paříže ten nejvyšší stupeň nadšení - výraz Ratmanskij válí!...
O choreografiích Alexeje Ratmanského si nikdy neodpustím dobrá slova. Vůči Marii Alexandrovové nejsem již dlouho lhostejný. A to vlastně určilo můj pohled na balet.
Chvála bohu mě můj instinkt nezklamal. Plameny Paříže ani nebylo třeba zhlédnout. Stačilo pročíst si program představení, abys pochopil, co tě čeká.
Milované baleríny ve mně vzbudily nadšení. Avšak k analýze jejich tance přistoupíme později, až budeme hovořit o umění.
Nejdříve se zmíníme o politice.
Byla Velká francouzská revoluce krutá? A nebyl snad krutý svět v době extrémního úpadku vůči těm, kteří později dávali "koncert pro gilotinu se sborem" na Place de Gréve v Paříži?
Ruská revoluce byla neestetická? Ale kolik bylo krásy v zahnívající salónní společnosti v roce 1913? Ano, válka projevila hrdinství mas, ale na "svět" vliv neměla. Cožpak to bylo možno trpět?
A tak jsme to nestrpěli. Ani Francouzi, ani Rusové.
Fakt, že skladatel Boris Asafjev napsal hudbu a choreograf Vasilij Vajnonen vytvořil balet o Rusku a nikoli o Francii, je nesporný.
Symptomatické a sympatické je, že se ve 21. století, století věnovaném ruské revoluci, A. Ratmanskij obrátil k Plamenům, jejichž tanec bylo třeba vytvořit téměř nově - z Vajnonenovy choreografie zbyly pouze fragmenty. Je to hrdinský počin. Jeho estetický význam není o nic menší než význam sociální.
Ratmanskij připomněl banalitu: "lid" je pro "společnost" vždycky neznámý. A hlavně si nemyslete, že "masy" lze snadno demoralizovat milodary - "mužik" je nevděčný a sotva ocení gesto oligarchy, který zaplatil dokonce inscenaci Plamenů Paříže ve Velkém divadle!
Ostatně je třeba přejít od sociálních otázek k těm kulturním.
Dokonce ke Kultuře, protože Ratmanskij podivuhodně citlivě vyjádřil rozdíl mezi světy, které se střetly div ne ve fyzické anihilaci. Pocítil a vyjádřil to v charakterech svých postav. Přivedl na scénu dva taneční živly. V boji "tvorby mas" s "noble danse" v nejširším smyslu slova "tanec".
Herci učinili nemálo pro to, aby vyjádřili rozpor mezi stavy, onu trhlinu, skrze niž k nám vtrhla volnost, rovnost a bratrství, které nezrušily, nýbrž obohatily aristokratickou kulturu.
Jako kdyby byla zrozena pro roli svobodomyslné, ale bezděčné revolucionářky Jeanne, je Marija Alexandrova sama prudkost, sám život: To je ono - nejlepší odůvodnění revoluce tancem jedné z nejvýraznějších balerín!
V kontrastu s hrdinkou Alexandrové je postava, kterou ztvárnila Anna Antoničeva. V obraze herečky Mireille de Poitier je Antoničeva dokonalá. Co je důležité? Není třeba se domnívat, že Mireille de Poitier a Jeanne jsou antagonistky, jejichž střet přinese anihilaci obou. Která z nich přežije, je pochopitelné - dále to dotáhne Mireille. Je to druh homo příliš sapiens: již v druhé a třetí generaci jeho populace zcela požere plody revoluce. Spolu s revolucionáři.
Vášnivá Jeanne vítězí na metafyzické úrovni. S rámci evoluce jsou vzbouřenci odsouzeni k zániku, avšak jestliže je proti nám Biologie, přichází nám na pomoc Historie.
Moudrá Clio nenechá zmizet plemeno romantiků, což Ratmanskij velmi dobře chápe, když se obrací k předpokladům Velké francouzské revoluce.
Ratmanskij s námi současníky hovoří tehdy, když vykresluje výsledek lidových, procítěně demokratických hnutí, pro mnohé neslavný, ale do značné míry zákonitý. Ratmanskij je moudrý a vzdálený idealizaci naší společné (viz název) vlasti.
Éterická, skutečně sympatická Adeline, dcera markýze de Boregard, hrdinka Niny Kapcové, jejíž tanec míří k nehmotnosti, je bohužel odsouzena k smrti. Gilotina pro ni znamená světovou premiéru. Jeanne přijde na řadu později, ale nutně přijde. Na svém loži zemře pouze herečka.
Autoři baletu jsou drsní, nikoli však krutí. Milých aristokratů je nám samozřejmě líto. Ostatně, postavte na jejich místo současné "údělné padouchy" a vidíte, čím končí myšlenkový experiment?
Ano, korunovaných monarchů je málo a je třeba je chránit. Ale takové je už jejich povolání: mezi nimi je násilná smrt častější než náhlá mezi horníky.
Smrtelnost je ostatně jediný styčný bod mezi lidem a aristokracií v nejtemnějších a nejhloupějších obdobích dějin. Ve všem ostatním je mezi nimi propast.
Ratmanskij demonstruje tuto "stejnou vzdálenost" střetem tanečních proudů. Proti bujarému životu lidu stojí "vznešený tanec" - vykastrovaný, hodný jen degenerátů. Jejich nepatrného života. Za franky nebo za ruble.
Zbavený obsahu je takovýto tanec prázdnotou, křečemi někoho, kdo ztratil smysl života.
Představení musí být uznáno za zdařilé ve všech směrech. Jsem příliš mladý na to, abych znal Vajnonenovu verzi, ale jsem dost moudrý na to, abych chápal, že revoluční féerie v opojení vítězstvím má pachuť komerce, zatímco revoluční drama v podmínkách běsnění "žravé reakce" je téměř hrdinský čin.
Připravila STANISLAVA SAVICKÁ
Autor: STANISLAVA SAVICKÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |