Britský světově uznávaný prozaik Julian Barnes (1946) je českému čtenáři znám prostřednictvím trojice knih: Flaubertův papoušek, Historie světa v 10 1/2 kapitolách, Jak to vlastně bylo? Vedle originálních syžetů vynikl především jako formální experimentátor v duchu postmoderních postupů. A protože radikalismus postmoderny evidentně vyčichl, nabízí se reinterpretace, parafráze nebo travestie. Nevyčerpatelné se zdají možnosti retra, neboť minulost, organizovaná historiky ve světle přítomnosti, představuje sled torz a fragmentů. Je na romanopisci, zda se rozhodne dějiny doplnit nebo převyprávět...
   Julian Barnes se rozhodl pro oba způsoby; zapomenutou kauzu párského právníka George Edaljiho umocnil osobností stvořitele Sherlocka Holmese. Arthur Conan Doyle vstupuje do případu justičního omylu a lidské tragédi, třebaže o něm autor tvrdí, že se mu pouze připletl do cesty. Nicméně v názvu románu stojí na předním místě: ARTHUR A GEORGE (Euromedia Group k. s. - Odeon, 2007, přeložila Zora Wolfová, str. 473).
   Vedle Doylovy přesvědčivé logiky, lékařských znalostí a stohů dokumentárního materiálu evokuje autor ve svém nejnovějším románě první dekádu dvacátého století, přičemž stylisticky zvládá syntax a dokonce i interpunkci časů krále Edvarda VII. Sleduje své hrdiny od dětství a v závěrečné doslovnosti až do jejich smrti. V případě Arthura Conana Doyla jako součást příběhu, Edajliho skon jako fakticitní registr podobný tvrzení, že kromě jednoho dopisu jsou veškeré dokumenty autentické. Někde v půli knihy se životy hrdinů protnou; ale to už se čtenář obeznámil se žalostnou prací policie, s rasovou nenávistí a tendencí rychle najít a potrestat viníka za mrzačení zvířat.
   V postavě Georga Edajliho, muže odlišné pleti, se nabízí ideální obětní beránek. Tento pokorný, mírumilovný a na sebe přísný muž si odsedí polovinu trestu a pak zahajuje tažení za očistu svého jména. Od prvního vzájemného setkání je Arthur Conan Doyle přesvědčen o právníkově nevině. Aktivity policie, orgánů v trestním řízení, parlamentu a vězeňské služby mu vycházejí jako činnost amatérů: Někdy mám dojem, má milá Jean, že celou Anglii řídí naprostí amatéři.
   Jako nemůže v knize chybět Arthurovo celoživotní milostné dilema, prožívání dobové reality je neodmyslitelné bez okultismu a spiritismu. V románu je jim věnována zasloužená pozornost, v poznámce autora se dokonce uvádí, že Arthur se nadále zjevoval na seancích po celém světě ještě několik let, ale jeho rodina uznala jen zjevení na jedné ze soukromých seancí paní Osborne Leonardové v roce 1937, kde vyřkl varování, že v Anglii dojde „k velkým změnám“.
   Vyvážený dvojhlas románu je doplněn členitým doslovem Petra Matouška. Ten zasazuje Barnesův román nejen do kontextu současné britské prózy, ale připomíná i tematickou dokumentárnost Capoteho, Mailera, Malamuda a Leeové. Stranou zůstala kumulace omylů v justiční vraždy, jak se s nimi kupříkladu vypořádali E. L. Doctorow nebo R. P. Waren. Matoušek dále připomene hantýrku literárněvědných kateder a zmíní se o lásce, jež po svém obohatila život obou protagonistů: Oba jako by lásku neviděli, a přece je jim dopřána: jaký div, jaká milost, jaké štěstí, že pro samé oči neosleplo srdce!
   A na závěr jedno ruské přísloví, které může být klíčem k tomuto vysoce kvalitnímu románu: Lže jako očitý svědek!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]