Život šel i po nešťastném září dál, dokonce někteří usuzovali, že bude lépe, když budem pěkně Češi a Slováci mezi sebou, je dlužno dodat, že Polsko po německém vzoru zabralo území osídlené Poláky a Maďarsko kraj, kde byli ve většině Maďaři. Je mi úzko, když vzpomínám, vždyť právě teď, když píšu tyto řádky, skončila nevyhlášená válka proti Jugoslávii, jejíž území chtějí připojit k Albánii kosovští Albánci, kteří jsou tu ve většině.
   Vojenská technika už je na takové výši, že stačí pár bombardérů, aby se prosadilo jak právo, tak bezpráví. A jako tenkrát cítím ve vzduchu další světovou válku a snažím se sama sobě namluvit, že k ní nedojde. Snad k ní nedojde aspoň za mého života.
   Tehdy, v roce 1938, se nedělaly zkoušky na vysoké školy, stačilo se po maturitě jen zapsat. Franta šel na vysokou ekonomickou, já na češtinu a francouzštinu na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity.
   Bylo nás v posluchárně hodně, asi sto osmdesát. Někteří seděli v lavicích, někteří na schodech, opozdilci stáli. Profesor Weingart (znalci češtiny měli u nás často německá jména) ironickým pohledem přeměřil vědychtivou mládež a jeho slova mě těžce urazila. Nabádal nás, abychom uvážili, chceme-li opravdu studovat český jazyk.
   „Zvlášť vy, slečny kolegyně, se nad sebou zamyslete, třeba byste čas a peníze vynaložené na studium mohly použít na výbavu do manželství.“
   Po tomto úvodu začal hned vykládat, temperamentně, se zaujetím. Strhl mě, úvodní slova jsem mu odpustila. A psal, latinkou, cyrilicí, řeckou alfabetou. Někdo se ozval, že jsme se řečtinu neučili, otočil se od tabule, zúžil oči a řekl: „To je vaše věc, a ne moje.“
   Správně, jsme přece na vysoké škole.
   Byla jsem vášnivá čtenářka, ale nerada jsem se učila literaturu, nerada jsem memorovala data. Probírali jsme autory jako panovníky, kteří nastupují jeden za druhým, jenže literatura je celý komplex, jako je třeba les. Nejde tu o jednotlivé stromy, ale o půdu, vzduch, opadané listí, rostlinstvo, podhoubí, atmosféru.
   Víc než přednášky o literatuře mě přitahovalo mystérium jazyků, jejich příbuznost, jejich vývoj, jejich vzájemné prolínání.
   Litovala jsem, že profesor na starou francouzštinu byl dost podivínský, kupodivu neměl rád Francii a zvláště Paříž, kde byl ve svých studentských letech. Popotahoval se za plnovous a vyprávěl, že tam nejezdí auta, ale kočáry, že tam tečou splašky u chodníků, a my z něho měli legraci, i když svému předmětu rozuměl. Jen se k němu málo dostal, přicházel o akademickou čtvrthodinku později a pak se četla prezence, kartičky přítomných se stavěly do krabice rovně a nepřítomných napříč, důvěryhodný student vždycky po skončení dal všechny lístky stejně. A pan profesor si opět dopřál akademickou čtvrt k odchodu, zřejmě jsme ho nudili. Ale mne jeho předmět uchvátil, a tak jsem mu jeho slabosti promíjela. Ale byl jediný, kdo na fakultě přivítal vpád nacistů, tehdy jsme ho vyštvali z posluchárny pískotem a dupotem. Snad už to měl v hlavě důkladně popletené, bůhví.
   Zaujal mě i profesor Albert Pražák, byl to výborný učitel a neobyčejně pilný a pečlivý vědec, nebyl to kritický duch jako třeba Arne Novák nebo oslňující F. X. Šalda, ale pro utřídění faktů vykonal opravdu mnoho.
   V květnu 1945 byl předsedou České národní rady, a později mu bylo vytýkáno, že rada uzavřela příměří s nacisty a jednala s Vlasovovou armádou, ale v klidu a míru se dobře kritizuje, co se mělo a co se nemělo dělat.
   Rozhodnout o zničení historické Prahy na samém konci války by se odhodlal jen fanatik nebo dobrodruh.
   Profesor Pražák byl jediný člověk, který mi poslal pár hezkých slov, když mi vyšla v roce 1946 první knížka a kritici se na mne vrhli, jako bych se dopustila hrdelního zločinu. O pár let později jsem se s ním setkala na Dobříši, psychicky už byl na tom velmi špatně, nepamatoval si, koho zná a koho ne. Kdykoli zachytil při obědě nebo při odpočinku něčí pohled, vstal a uctivě pozdravil, byli jsme z toho tak nešťastní, že jsme se mu na hony vyhýbali. A on by nás byl třeba potřeboval.
   Byla jsem tehdy velmi mladá a nemohla jsem pochopit, že stáří může být tak kruté, a zdálo se mi děsivé, že by se mi mohl někdy svět stát zcela nečitelným.
   Trochu k smíchu nám byl profesor Hýsek, přednášel o neznámých autorech, kteří zanikli v literárním moři. Vydal je v knížce Zborcený harfy tón. Byla to práce jistě záslužná, leč nudná. Ještě dnes mi zní v uších, jak je to krásné, studenti, chaloupky naše buďtež požehnány, všimněte si, jak je to časové. My z jeho chaloupek měli psinu, ale brečeli jsme, když pouliční zpěvák zazpíval: Chaloupky pod horami, co se to stalo s vámi, byly jste takové hezké, vy naše chaloupky české...
   Totéž není vždy totéž, záleží na osvětlení. A na roční době. Proč najednou v karlínském divadle diváci v devadesátých letech vzlykají, když na jevišti zazní „ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká...“?
   Co cítí shromáždění? Vzpomínku na minulost nebo strach z budoucnosti?
   My ho tehdy v okleštěné republice cítili, sedal na nás jako prach. Jen jsme se pokoušeli žít dál.
   Párkrát jsem šla i na přednášku Zdeňka Nejedlého, ale zabýval se tehdy hudbou a to mě příliš nepřitahovalo.
   Zato jsem milovala profesora Šmilauera, odhaloval mystérium jazyka nejen nám, ale sám sobě, cítila jsem, jak ho látka unáší, jak je jí prostoupen. Byl vtipný a maličko zákeřný, nechal nepřipraveného studentíka vykládat hrůzné blbosti a pokyvoval souhlasně hlavou, až ukončil trapné přestavení a poslal „pana kolegu“ nebo „slečnu kolegyni“ s nedostatečnou do lavice. Těšila jsem se na jeho semináře a mám dojem, že nějak vycítil můj zájem o předmět a povšiml si mne, ačkoli jsem byla spíše nenápadná. Bylo jen málo lidí, kterých jsem si tak vážila. Jak jsem toužila jít životem v jeho stopách, bohužel osud mi to odepřel.
   Mihla jsem se i na přednáškách Václava Černého, tehdy to byl mladík, pohledný a arogantní s břitkým odsudkem kohokoli. Všechno věděl, všechno znal, být soudcem, poslal by všechny obžalované na galeje. Pustil se do mých básníků, to jsem mu nemohla odpustit. Asi nikdy nepocítil tak jako já chuť a vůni slov, nevnímal je sluchem, hmatem, nevnímal je s láskou, cupoval je rozumem na cancourky. Dát mu tak do pracek motýla!
   Profesor Mukařovský byl osobnost, ale své přednášky četl jednotvárným hlasem, krásně to uspávalo. Začala jsem ho uznávat, až když jsem měla před sebou jeho psané slovo.
   Studovala jsem, doba se uklidnila, zdánlivě se nic nedělo. Franta šel na Vysokou školu ekonomickou, scházeli jsme se každý den jako dřív. Tušili jsme, věděli jsme, že se naše idyla co nevidět skončí, jen jsme si to nechtěli připustit.
   Na fakultě jsem měla známé z Mladé kultury i spolužačky, ale bůhví proč jsem se spřátelila s Mařenkou, venkovskou dívkou se zapletenými copy, a ve volných chvílích mezi přednáškami jsem s ní chodila po Praze. Učila mě ji vnímat z jiného pohledu, znala všechny pověsti a legendy, které byly napsány. Kdykoli jdu po Karlově mostě, vzpomenu si, jak mi převyprávěla příběh z Pražských pověstí Františka Langra o domě na Kampě, kde jsou umístěny dva válečky ze starého mandlu. Mařenka byla z osmi dětí a dvě sestry už v Praze studovaly, pronajaly si malý byteček a jídlo si vozily z hospodářství, chléb, tvaroh, sádlo a mléko v placatých gumových lahvích, které se přikládají na břicho. Pily je nejdřív sladké a po zbytek týdne kyselé. Imponovala mi ta touha po vzdělání a fascinovalo mě líčení velké rodiny u stolu. Mařenka se z mého života vytratila, nikdy jsem už o ní neslyšela, jen na Karlově mostě se mi vždy pohled stočí na válečky, opředené legendou.
   Na fakultě jsem se setkala i se svou dávnou přítelkyní Zorkou. Studovala latinu, překvapilo mě to, nějak se to k ní nehodilo. Hravě jsme přeskočily čtyři roky a bavily se jako dřív. Ale když jsme se loučily, zeptala se Zorka, kdy se sejdeme, a já odpověděla, že to necháme náhodě. Má slova se jí dotkla, cítila jsem to.
   Za první republiky kvetl na univerzitách spolkový život, dost studentů právě „pro spolky“ nedostudovalo. Na filozofické fakultě byla tradičně v převaze levice, na právech a zejména na medicíně pravice. Technika bývala méně politická, odpovídalo to zaměření studentů na exaktní vědy. V druhé republice pochopitelně akcie pravice stoupaly.
   Krátká existence druhé republiky, necelého půl roku, byla velmi podivná. V Praze jsme nepociťovali okleštění země tak silně jako v pásmu, kde lidé ztratili své domovy či se museli rozhodnout pro rodnou chalupu, nebo pro národnost. Souzněl v nás silný pocit ponížení s úlevou, že byla zažehnána válka. Chovali jsme se jako člověk, který ví, že má smrtelnou chorobu, ale namlouvá si, že se lékař spletl v diagnóze.
   Jednoho dne vtrhli do naší auly studenti z právnické fakulty a rozbili sochu T. G. Masaryka. Připadalo nám to jako svatokrádež, pro naši generaci, aspoň pro její většinu, byl Masaryk posvátný. Měli jsme tehdy právě seminář se slovenskou lektorkou, a když někdo volal po vyšetření a potrestání viníků, jen se smutně pousmála naší naivitě.
   Povzdechla si: „Trestat budou spíš oni nás.“
   Ale ještě jsme se pokoušeli věřit, že i okleštěná republika si může zachovat svou, byť podmíněnou demokracii.
   Franta vznesl hned veřejnou stížnost na Vysoké obchodní, vyzval studenty, aby odsoudili barbarský čin právníků.
   Ozvaly se výkřiky: „Židi ven! Židi ven!“
   Řev ho umlčel stejně jako v roce 1912 profesora Masaryka, který se postavil za žida Hilsnera, obviněného z rituální vraždy.
   Mládí má vždycky pravdu biologickou, ale zřídka absolutní.
   Franta se nakonec vzdal slova a postavil se do davu, píchali ho špendlíky do zadní části, dokud neodešel.
   Vyprávěl mi to sice s humorem, smáli jsme se, ale objímali jsme se jako tonoucí, zachraňovali jsme jeden druhého a zároveň jeden druhého stahovali pod vodu.
   Tehdy přišla Hanička s úžasnými prospekty Nového Zélandu, měli tam zájem o přistěhovalce. Vzali jsme to vážně a začali se zajímat. Maminka usoudila, že se tam nejspíš uživím jako švadlena, nebylo snad řemeslo, v němž bych byla tak dokonale levá. Ale zatím jsem úspěšně studovala češtinu a francouzštinu a ve volných chvílích se naučila šít na staré singrovce. Dělalo mi značné potíže zároveň šlapat a držet nit, ušít rovně tři centimetry byl nadlidský výkon. Franta byl úspěšnější, zaučoval se na jatkách čistit střeva, což bylo perspektivnější. Ale pro člověka, který se každý den myl od hlavy k patě i s vlasy, to bylo velké sebezapření. Štítil se sáhnout na nejmenší špínu, a teď se hrabal v plných střevech. Dělal si legraci, že studuje na hovnodrapa, teprve později jsem si uvědomila, že jeho optimismus byl hraný, jinak by takovou práci nepodstoupil.
   Hanička s Rudýnkem se rozhodli odjet jako manželé a vzali se na Staroměstské radnici. Haničce bylo sedmnáct, Rudýnkovi devatenáct, tehdy byla plnoletost až v jednadvaceti, a tak stál u každého snoubence otec. Působilo to komicky, tak veselou svatbu jsem v životě neviděla. Nevěsta se smála, že sotva vyprskla své ano, svatební hosté se nemohli smíchy udržet a oddávající měl co dělat. Když obřad skončil, požádal Haniččin táta druhého otce, aby je nenechal spolu spát, že jsou příliš mladí, a ten ho ujistil, že budou každý v jiném pokoji.
   „Oni to fakt myslí vážně,“ smála se Hanička a já přemýšlela, jak Rudýnkova rodina uhlídá tenhle temperament, který vletí do jejich zšeřelého a smutného bytu jako dělová koule. Hanička měla kromě Nového Zélandu ještě další želízko v ohni, strýčka v Americe, kterého požádala, aby jí opatřil povolení k přestěhování.
   V tom roce jsme zažili ještě jeden veselý a nezkalený den. Mirko, jemuž jsme pomohli v Paříži, nás pozval na neděli do Odolena Vody na zajíce. Jeho otec byl správcem velkostatku a právě přesunuli ze Slovenska roční hříbata.
   Začínal listopad, bylo slunečno a po zežloutlé trávě pobíhali nádherní ročkové, už velcí, ale ještě hraví a tak bezstarostní, tak dokonale bezstarostní. Byli tmaví a honili se s rozevlátými hřívami a ocasy v kontrastu s bílými oblaky, unášenými větrem na modři nebe. Dosud vidím ten pohyblivý obraz, lesknoucí se čerň a hněď, zrezivělá tráva, stromy svlékající poslední barevné listy a to neklidné nebe. Ta krajina s koňmi vydechovala mír a stádo hříbat naději. Držela jsem se plotu a chtěla tu zůstat navždycky jako tichý pozorovatel krásy.
   Rodina byla milá, pohodová, bylo tu bezpečí domova. Mirkův otec byl drobný a inteligentní, oba potomci byli po něm. Mirkově sestře bylo šestnáct, ale vypadala jako dítě. Neprozřetelně jsem se před Mirkem zmínila, že zvěřinu nejím, a paní pro mne usmažila řízek s brusinkami, jídlo bylo ukrutně dobré a na zahrádce znovu vykvetly fialky a měsíční jahody měly světločervené a nakyslé plody. A já si představovala, že jednou budu mít takovou zahrádku, kde i v listopadu kvetou fialky a jahody nesou plody a že budu mít psa Lumpíka, který si povídá s pánem. Mirkův otec mě okouzlil, jak se vyptával Lumpíka, co dělal, kde byl a co mu říkali pejskové, a Lumpík odpovídal nejrůznějšími zvuky.
   Zadívala jsem se na obraz české krajiny, visel na zdi proti oknu, a to se v něm odráželo.
   „Ano, je to Panuška, mám ten obraz moc rád. Já vím, že by neměl být zasklený, ale když je mi ho líto...“
   Líto, bylo mu líto obrazu. Bůhvíkde skončil. Celá rodina šla do transportu v prvním sledu, snad dokonce ještě dřív, na udání, že poslouchají cizí rozhlas. Zůstal jen Lumpík. Svědomitě chodil naproti ke každému autobusu, až ho nakonec někdo na silnici přejel. Z rodiny se zachránila jen Hanička, křehká a drobná jako dítě přežila všechny útrapy koncentráku.

   Ukázka ze vzpomínkové knihy Divný čas, divná láska, navazující na prózu Náš malý, maličký svět, která vyšla v nakladatelství BVD.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]