Politika je když... Nástrahy a spekulace, podvody a kalkulace, nařčení a machinace - zkrátka - jen špinavá práce. Řekněte ale po pravdě, co si z toho má obyčejný člověk vybrat? A stále dokola je opakováno: Já ne, to on! On ne, to tamten! Tamten ne, to tenhleten! Takové hory špíny, jaké se kupí na naší politické scéně, se hned tak někde nevidí. A naši politici se v tom kališti bahna rochní a funí a přizvukují si a přitakávají a jejich zmatlané kabátce jim vůbec, ale vůbec nevadí. Naopak s nimi mávají veřejnosti bujaře před nosy. Všichni tvrdí, jak jsou poctiví a neomylní. Tak kde jsou pro pána krále viníci? Kde jsou ti, kteří tahají za pověstné nitky v pozadí? Nechce se mi jmenovat jednoho nebo druhého. Celá vláda mi splývá v jedno velké negativum. Já říkám: Motyčku do ručiček a do řepy! Trošku propotit tričko na zdravém povětří a okusit prachobyčejnou práci. Stydno by bylo většině z nás a kanálem by vedly naše cesty při takovém chování. Ne tak se cítí naše vládní korouhvičky, těm je mínění většiny lidí šumafuk. Spíš si z nás vědomě utahují, mají nás za národ věčně s něčím nespokojený a na všechno láteřící. Ono když se vaří v papiňáku, také to z počátku jen posykuje, pobublává a když se hrnec dostatečně nasytí párou, začne pěkně halasit a stane se, že i vybuchne. A když kdysi dávno překypěl politický hrnec v Rusku, proč by jednou zase nemohl překypět v Americe.
   Kdejaká zemička cvičí svoji armádu a zbrojí. Naše země nezůstává samosebou pozadu. Pořizuje se stále novější vojenská technika. Ne však pro obranu naší vlasti, ale ve valné míře pro zahraniční mise. Dobrovolnost účasti v misích se mění v povinnost. Když neuposlechneš rozkazu, tak už si pískej na odchodnou. Časem je možné, že za to půjdeš, lidově řečeno, sedět. Za neuposlechnutí rozkazu bývaly přece v armádě tvrdé tresty. Jsou však mezi účastníky misí i tací, kteří i přes získaný hendikep z bojů v Afghánistánu (voják jenž přišel o ruku a nohu) nad ztrátou svých končetin mávnou a hrdě prohlašují, že se do míst bojů chtějí vrátit. Pravda, byli oceněni medailemi, speciálně uvedený voják medailí Přemysla Otakara II. To oslní. Jakou filozofii zastává tento mladý člověk, jaký má svůj názor na světový vývoj, jakou budoucnost přeje světu? Asi válčení, zbrojení, nebo alespoň studenou válku.
   Král zemřel, ať žije král! Letní olympijské hry skončily. Navzdory mnoha sýčkům se vydařily tak, že svět nemohl udělat nic jiného, než chválit a chválit. Myslím, že organizátoři a celá Čína museli být spokojeni, když bylo prohlášeno, že za celou historii konání OH byly tyto nejlepší. Štafeta se přesouvá do deštivé a chladné Anglie. Jakpak bude asi svět kvitovat za čtyři roky tuto skutečnost? Co „vyhrábnou“ média na Angličany? Jaké pikantnosti, nectnosti, nepřístojnosti, aby také jim trošku OH opepřily? Překlenuli jsme se ošemetné datum 21. srpna 1968 po 40 letech a zkonstatovali, že fenomén přátelství na věčné časy a nikdy jinak se uvelebil na druhé polokouli. Ve znaku již nemá srp s kladivem na rudém poli, ale pole pruhované s množstvím malých hvězdiček. Že těch 100 obětí okolo osmašedesátého roku je sice smutná statistika, ale zdaleka se nemůže rovnat výsledkům humanitárních misí amerických bratrů do bývalé Jugoslávie, Iráku, Afghánistánu atd.
   Navzdory protestům bylo již uzákoněno, že odchody do důchodu se uskuteční v 65 letech věku. Už je to černé na bílém a národ zase svorně a pokorně mlčí. Nově a s humbukem budované fabriky za přispění zahraničních investorů v naší zemi se začínají tiše plížit směrem na východ. A tak je naděje, že pomoc při řešení zaměstnanosti vezme zase za své, že zůstanou prázdné výrobní haly, ve kterých se bude prohánět meluzína a likvidátoři kovů a odpadu všeho druhu.
   Nezdá se vám, že nehody na železnici se rojí jak houby po dešti? Že se bude člověk málem bát sednout do rychlíku z A do B, aby bezpečně dojel? Dříve se často přetřásalo zpožďování vlaků. Co je to oproti starosti, zda dojedu živá?
   1. září se konalo slavnostní zahájení školního roku. Pan prezident zabodl naslepo prst do mapy a jel, aby oblažil školáčky svou přítomností. V jiné škole se reportér ČR II snažil vylovit z názorů školáčků trochu slavnostní atmosféru a pozitivní náladu. Otázka: Tak co prázdniny, jaké byly? Odpověď (trochu otrávená): Já nevím. Otázka: Těšíš se do školy? Odpověď: Ne. Dál se neptal, následovala písnička. Večer na ČT 1 četli jako vždy komentář k cestovatelskému pořadu pánové Donutil a Bartoška. Tentokrát o Mongolsku, o poušti Gobi. Učinila jsem zajímavý objev. Když pánové komentují z jiných oblastí nežli ze zemí bývalého komunistického tábora, natož stávajícího, je čten text bez ironie, štiplavých poznámek a hozené špíny. Z úst komentátorů jsem se tentokrát dozvěděla, že Lenin byl masový vrah. Jak jsem slyšela, tak uvádím.
   Zajímavá debata s odborníkem na dané téma se odvíjela také v pořadu ČR II. o tom, jak se zachovat v případě jaderného napadení. Byla oprášena potřeba obnovit školení obyvatelstva (co vtipů se na školení CO poslední roky snášelo a hle, zjistilo se, že je nutné sáhnout do osvědčených věcí z minulosti). To, že v objektech bývalých krytů jsou v současnosti bary, herny, kasina, není překážkou. Důležité je vlézt za betonovou zeď a lehnout si nohama směrem k výbuchu. Je vám to jasné?
   Také se zoufale snažíte vyznat v tom nepřetržitém toku černých informací, kdo kdy koho zabil, co se chystá nového ve zdravotnictví, co bude ještě zprivatizováno, kdo chce co vytěžit z omylů druhých, kdo koho okradl, okrádá a okrade?
   Z Vysočiny vás zdraví

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]