K ideovému klimatu druhé republiky
Mravní hodnoty trvají, zůstávají věčnými, i když jsou dočasně popírány, zavaleny násilím, brány násilníky i slabochy v pochybnost.
Josef Čapek: Psáno do mraků
Mnichovské rozuzlení evropské a československé krize v roce 1938 vyvolalo v našem národě šok. Zhroutila se celá zahraniční i vnitropolitická koncepce první republiky, na které byla dvacet let budována. Teprve postupně si začínali lidé také uvědomovat, že v Mnichově nebyl zachráněn mír, ale že tomu bylo právě naopak.
Útoky proti demokracii a narůstání totalitarismu po Mnichovu nebyly jen výsledkem cizího nátlaku, jak bývá někdy mylně vykládáno. Měly bohužel i své dlouhodobější domácí kořeny, vyrůstaly zejména z nedůsledné obrany a správy země. V atmosféře zklamání, deprese i krize národního sebevědomí, v sociálních obavách o život v hospodářsky podlomeném okleštěném státě se lidé zamýšleli nad příčinami mnichovské katastrofy. Silně pociťovali také všechny problémy, především sociální, které první republika nedokázala za dvacet let své existence uspokojivě řešit. V těchto podmínkách nalézala pravice, usilující o nové, nedemokratické autoritativní poměry, vhodnou půdu k frontálnímu útoku proti předmnichovské republice.
Hradčany, vbité do modra,
tak vysoké jak nikdy!
A v očích stud, stud za ty, kdo nás svlékli
a z našich žalů slátali si mír.
Josef Hora: 1938
První republika na pranýři
Ještě nesjednocení čeští fašisté a další příslušníci militantní nacionální pravice, k níž patřili i mnozí z dosud vládnoucí agrární strany, dále stoupenci integrálního katolicismu i další, kteří se cítili dříve zneuznáni, paušálně kritizovali všechny stránky hospodářského a politického života předmnichovské republiky. Jednou z jejich vcelku účinných metod byla skandalizace a demagogické zobecňování jednotlivých nedostatků a ostouzení osobností. Jejich útoky samozřejmě však nesměřovaly proti podstatě kapitalismu.
Naši historii ukazovali jako nepřetržitý řetěz chyb. Základní omyl podle nich spočíval již ve vzniku samostatného Československa. O přehodnocení Masarykova pojetí české otázky usilovali mnozí historici a literáti jako Z. Kalista, J. Matoušek, J. Durych, A. Novák a R. Medek. Kalista např. s odkazem na Masarykův a Pekařův spor o smyslu českých dějin tvrdil, že Mnichov prý potvrdil oprávněnost Pekařovy prorakouské orientace za 1. světové války.
Generál Rudolf Medek, ředitel Památníku osvobození, který dříve každoročně okázale oslavoval T. G. Masaryka na shromážděních pražské posádky a dnes je tolik vyzdvihovaným „demokratem“, došel za nových poměrů k objevnému závěru: „Hleděli jsme zkazit všecko, co se zkazit dalo.“
Katolická církev, která se stala jedním z nosných pilířů nového státu, viděla příčinu mnichovské tragédie v českém kacířství a bezbožnosti. Podle Durycha byl Mnichov „spravedlivý a nad to nesmírně milosrdný trest Boží.“ Katolická publicistika pokládala dvacetileté trvání první republiky dokonce za „nejsmutnější kapitolu českých dějin“. Předmnichovský režim odsoudil také její nejvyšší představitel, pražský arcibiskup kardinál K. Kašpar. Např. pastýřským listem byli věřící 16. 10. 1938 v kostelech varováni před působením v duchu metod minulosti, které „uvalily na náš národ tolik běd“ apod.
Skupiny katolických fašizujících a fašistických intelektuálů, např. J. Scheinost, L. Švejcar, J. Durych, J. Zahradníček, V. Renč, J. Kostohryz, J. Deml, J. Čep ad. programově usilovaly o zničení parlamentní demokracie. Jejich tradiční reakčnost a naprostou netoleranci lze doložit např. slovy J. Durycha již z r. 1925: „Jen a jen katolictví má... právo, jen katolictví musí vládnouti, poroučeti, určovati, vésti, mluviti a tvořiti a všecko ostatní musí býti velmi uctivě a pokorně zticha.“ Ten také nejostřeji zaútočil na T. G. Masaryka a označil jeho filozofii za „diletantní, nedoucký... padělek mravnosti, kultury a umění“. Durych pak požadoval rychlý celostátní zákaz Masarykovy „zednářské, protikatolické“ filozofie a její direktivní nahrazení vírou v Boha a národovectvím.
Integrální katolíci odmítali nejen předmnichovské poměry, ale samotný republikánský systém. Tvrdili, že je cizorodý a nevhodný pro český národ a hlásili se k monarchismu. Konzervativní a fašistická pravice volala po radikální změně vztahu ke staré české šlechtě. V Mnichově jsme prý byli podle Durycha potrestáni, že jsme jí vzali její výsady a proto je třeba odstranit zákon z roku 1918 o zrušení šlechtictví. Šlechta prý není „degenerovaná“, ale uchovala si noblesu, kterou lze využít např. v zahraniční službě. Jako kdyby dnešní režim naslouchal těmto radám!
„Nepřítel“ Beneš
Mnichovský otřes přinesl také v národě velkou ztrátu autority i popularity předním politikům, zejména prezidentu Benešovi. K tomu ještě výrazně přispěla nenávistná protibenešovská propaganda konzervativního a fašistického tisku, v jejímž pozadí stáli hitlerovští ideologové. R. Medek označil dokonce Dr. Beneše jako veřejného nepřítele Československa č. 1. Pod heslem „odbenešit“ byli ze státních služeb odstraňováni jeho přívrženci.
Rozpoutanou protibenešovskou kampaň charakterizoval tehdy básník S. K. Neumann:
I zpustlý novinář, jenž větří konjunkturu
pro šéfa bulváru, tu všeho schopnou stvůru,
pln uspokojení si zapisuje věc
a přidá padlému tu a tam kopanec.
Beneš byl líčen v nejčernějších barvách jako charakterový deviant, mstivý intrikán, egoistický despota, omezený polovzdělanec, ba i jako hrabivý zločinec. Hrubé osobní útoky se nevyhnuly ani jeho ženě Haně, ani dětem T. G. Masaryka Janovi a Alici. Tehdejší ovzduší výstižně charakterizoval J. Čapek: „Vypadá to, že nejprudčeji se pohnula právě ta nejškaredější havěť.“
Agresivní, nepřátelská kampaň proti prezidentu Benešovi byla do té doby něčím zcela mimořádným. Ne tak již pro nás. Denně se setkáváme s propracovanými metodami záměrně šířených lží a to zdaleka ne jen v bulvárním tisku.
U mnoha význačných tzv. lidí bývalého režimu došlo po Mnichovu ke značnému posunu doprava a k odklonu od prezidenta Beneše. Tak tomu bylo také u přední novinářské opory první republiky a dnes velebeného vzoru české žurnalistiky Ferdinanda Peroutky. Jeho Přítomnost sice tehdy v mnohém kritizovala marasmus druhé republiky, ale celkově dospěla k podpoře nového autoritativního režimu i Beranovy vlády. Peroutka volal rovněž po vstřícném vztahu k Německu: „V loajálním styku s německou říší chceme pracovat pro další život svého národa na prostoru, který nám zůstal.“ Byl vysloveným odpůrcem pozvolna se formujícího odboje. Nechtěl také, aby se česká politika nadále kompromitovala styky s E. Benešem. Německo by se prý mohlo domnívat, že Česko-Slovensko chce pokračovat v jeho linii.
„Očista“ veřejného života
Negace a skandalizace předmnichovských poměrů byla provázena důslednou „očistou“ a existenčními postihy ve státní správě. Z obavy z vytvoření opozice a jejího vlivu zakročila vláda proti levicovým silám. Ne náhodou byla jako první zakázána činnost komunistů.
Velkou iniciativu v provádění „očisty“ sehrával režimní tisk, který s předstihem připravoval veřejnost na tato opatření. Vyzýval i přímo k udavačství. Citujme např. některé hlasy dnes jednostranně oslavovaných spisovatelů. J. Durych ve Večeru 1. 12. 1938 píše: „Nikdy už naše země nesmí býti hadí slují studených ďáblů... Není dosud uklizeno v našem domě a zřejmě i tajně se v něm ukazuje ještě příliš mnoho havěti, kterou je nutno vypuditi.“ J. Zahradníček se v Národní obnově 5. 11. 1938 zabývá „hanebným, ničemným a zhoubným“ působením spisovatelů a učitelů a kvituje s uspokojením, že za nového režimu „vyšlehly už koniášovské plameny, které je v době velmi dohledné všecky stráví“. Také J. Kostohryz v témže listu se 12. 10. ptá: „Tisíce děl volají po plameni. Dočkají se plamene?“
Při převýchově národa v duchu potřeb nacionálního autoritativního státu byla věnována mimořádná pozornost školství. J. Zahradníček např. tvrdil, že škola za první republiky byla řízena satanem a způsobila úžasnou „zchátralost“ mládeže. Pravicový tisk rozvinul kampaň za „odlevičáčtění škol“. Iniciátorem byl sám předseda agrární strany R. Beran, který psal např. již 21. 10. 1938 kardinálu Kašparovi: „Sdílím upřímně stanovisko Vaší eminence, že je nutno odstranit všechny chyby, které se za minulých dvacet let napáchaly. Musí se začít od školy. Všechny ty lži socialistické, co otravovaly duši naší mládeže, musí být odstraněny. Naléhám proto, aby se přikročilo k revizi učebnic...“ Zároveň se začaly provádět i prověrky učitelů. Nová škola měla být katolická, s povinným vyučováním náboženství, do učeben se navracely kříže.
Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali
František Halas: Zpěv úzkosti
Zápasy na kulturní frontě
Celkový pomnichovský rozvrat zasáhl nejhlouběji kulturní a školskou oblast. Představitelé pravice si uvědomovali, že české kultuře je vlastní idea svobody, humanity, solidarity i sociální spravedlnosti a v historii nikdy nehrála rozhodující úlohu panská ani lokajská kultura. Proto programově prosazovali odklon od humanistických a demokratických tradic. Jejich nositelé byli nyní zatracováni a skandalizováni..
Lidé, frustrovaní narůstajícím mnichovanstvím, očekávali od publicistů a umělců, kteří měli blízko k Hradu, že národu pomohou najít východisko a naději. Od velké části z nich se toho však nedočkali. Setkávali se často s odpověďmi, že jsme malí, musíme se přikrčit, ale i s otevřenou zradou. Morální pokleslost a dobový pragmatismus ideologů nových poměrů vyjadřovala okřídlená teze „Nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky“, publikovaná 4. 10. 1938 Janem Stránským v Lidových novinách. Duchovní marasmus narůstal nejen pod vnějším tlakem Německa, ale často především vlastní, domácí iniciativou. To bylo na charakteristice prostředí kultury zvláště politováníhodné.
Nově vytvořená střechová režimní instituce Národní kulturní rada byla programově i personálně úzce spjata s vládní Stranou národní jednoty. Koncepčně se zaměřila na rozpracování ideje opravdové české státnosti, která navazovala na dějinnou tradici svatováclavskou. Ta měla pomoci - utilitárně zneužita - najít dobrý poměr k německé říši.
Za další příklad plodného soužití Čechů s Němci se stavělo období baroka. Pravicová linie druhé republiky prosazovala „barokně katolickou“ tradici, která měla nahradit nyní jednoznačně odmítanou „husitsko reformační“ kulturní orientaci Československa. Militantní zastánci baroka probojovávali nesmiřitelně výrazné postavení katolicismu ve státě. Ne náhodou se objevily také pokusy o postavení nového Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, který lidé chápali jako symbol vítězství katolické víry a Habsburků v Čechách za protireformace. Ani tyto tendence nám nejsou bohužel v současnosti neznámé.
Národní kulturní rada měla zglajchšaltovat a totalitarizovat tehdejší český kulturní život a „vymýtit rozkladné směry“. Sdružili se v ní především konzervativně nacionalističtí a bojovně katolicky orientovaní kulturní činitelé a umělci v čele s J. Durychem a R. Medkem. Tato kulturně militantní pravice stála již v předmnichovské republice ve výrazné opozici vůči převažující levicové a demokratické kultuře, cítila se nedoceněna a přezírána. V nových poměrech viděla konečně možnost osobní satisfakce a kariéry, svoji velkou příležitost.
Národní kulturní rada se cílevědomě zaměřila na provádění čistek proti pokrokové kultuře a jejím představitelům. Literární kritik Bedřich Fučík publikoval seznam spisovatelů, kteří odpovídají programu NKR. Byli to zejména J. Deml, R. Medek, J. Durych, J. Knap, J. Čep, F. Křelina, J. Zahradníček, V. Renč, F. Kropáč, F. Lazecký, J. Dokulil, R. I. Malý, J. Vašica, J. V. Sedlák, A. Vyskočil aj. Tito „vyvolení“, ačkoliv dobře ovládali své literární řemeslo a hodně publikovali, nevytvořili však v této době žádná silná umělecká díla. Nepomohla jim jejich nenávist, přehnané ambice ani zatracení jejich odpůrců.
Citelný nedostatek uměleckých děl vyhovujících potřebám nových poměrů byl nahrazován návratem k „líbezné a sladké“ literatuře 19. století v konzervativním výkladu a masovým vydáváním tzv. levné lidové četby. Podle návodu V. Renče „Kulturu si dovedeme dělat sami“ byly přetrhávány kontakty se světovou literaturou, byla omezována překladatelská činnost. Pokleslý maločeský nacionalismus podněcoval xenofobní nálady, které se obracely proti všemu „nečeskému“, např. i proti německým antifašistům a židovským emigrantům. Zaznívala ostudná hesla typu „Pryč s Mannem, pryč se Zweigem“. „Časy výtržníků, násilníků, zištníků, časy hrubé síly a mravního úpadku, cynické i temnotné tyranie.“ Tak charakterizoval tyto pokleslé tendence Josef Čapek.
Zrůdných rozměrů nabyl ve druhé republice také v oblasti umění a kultury český antisemitismus. Označoval Židy za příčinu národní katastrofy. Vliv Židů měl být vyloučen ze všech kulturních odvětví. Odpudivou roli svým vyhroceným antisemitismem sehráli integrální katolíci. Např. básník Jakub Deml ztrácel přímo soudnost, když tvrdil, že „židovství nemusí být jen věcí krve, ale může být určeno vlastnostmi povahovými“ a označoval za Žida každého, koho politicky nesnášel.
Podle nacistického vzoru byly coby zvrácené umění odsouzeny např. surrealismus, kubismus, fauvismus, poetismus, díla V. Vančury, obrazy E. Filly ad. Bylo zakázáno Osvobozené divadlo V+W. Pod výměrem z 8. 11. 1938, kde se praví „Voskovec a Werich ve svých posledních hrách zvláště zdůrazňovali levé tendence... Celým svým souborem a směrem jsou orientováni až na hranice komunismu...“ je podepsán ministr propagandy Hugo Vavrečka, dědeček Václava Havla.
Viděl jsem slzy v očích žen
Viděl jsem pěstě zaťaté
Počkejte málo málo jen
však vy nás poznáte
František Halas: Zpěv úzkosti
Pokroková kultura nerezignuje
Ocitla se jenom v nesrovnatelně obtížnější politické a materiální situaci. Obec československých spisovatelů vyzvala po Mnichovu světové spisovatele a kulturní pracovníky k podpoře československé věci a přihlásila se k ideálům boje za spravedlnost a demokracii. Také apel Celému vzdělanému světu, vzešlý z aktivity Umělecké besedy, protestoval proti hanebnosti mnichovské zrady. Našli se ovšem hned spisovatelé, jako např. J. Zahradníček, který tyto manifesty odsoudil a obvinil Obec čs. spisovatelů z „šaškovského a perverzního evropanství“.
Zvláště světlou stránkou v této době „mravní zbabělosti, tuposti, otrlosti, cynismu, kompromisnictví, prospěchářství, bezcharakternosti“, řečeno slovy Josefa Čapka, jsou tehdy vytvořená velká, silná, přesvědčivá, burcující umělecká díla. Uveďme jen pro příklad sborníky poezie Československý podzim 1938 a Český podzim 1938 s básněmi Halase, Hory, Seiferta, Holana, Závady, Neumanna ad. Vladislav Vančura ve spolupráci s pokrokovými historiky píše tehdy Obrazy z dějin národa českého. Velkým povzbuzením se stávají některé inscenace E. F. Buriana v divadle D 38 a D 39 i v Národním divadle. Řada velkých uměleckých činů té doby tím zdaleka nekončí.
Také výtvarní umělci se snažili „upozornit na nepomíjející hodnoty, jimiž národ žije za všech okolností a z nichž čerpá hlavní posilu i do sebe těžší budoucnosti“ a pořádali hojně navštěvované výstavy, jako Náš voják v umění XIX. A XX. století, Česká tradice v 19. století, Český kraj aj. K vrcholům tehdejší tvorby náležely nesporně obrazové cykly Touha a Oheň Josefa Čapka, které pozvedaly národní sebevědomí. Jejich autor si však právě v této době poznamenává: „Všeliké poplachy. Přicházejí mne strašiti, že třeba i přijdu do koncentráku.“ Tušil, že se už tehdy připravuje jeho tragický osud.
Terčem nevybíravých útoků za své „nenárodní literární a dramatické dílo“ i za svou novinářskou a kulturně politickou činnost se stal jeden z největších českých spisovatelů Karel Čapek. Právě on dokázal snad nejvýstižněji charakterizovat pomnichovskou atmosféru svým přímo klasickým výrokem, uvedeným 4. 12. 1938 v Lidových novinách: „Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní: jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, neměl žádnou; člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.“ Jak aktuálně se znovu naplnila jeho slova po listopadu 1989!
Když v prosinci 1938 fyzicky i duševně utýraný Karel Čapek umírá, pokračovala nenávist jeho odpůrců až za hrob. Rudolf Medek označil Čapka za „levicového zednářského velekněze a agitátora GPU a Čeku českého veřejného života“ neurčitých kvalit. V. Renč přidělil v Národní obnově K. Čapkovi 3. místo v seznamu národních nepřátel. Byl zde dokonce ražen nový zesměšňující pojem - „čapkaření“ pro „spisování umrtvující lásku k vlasti a odvahu k hrdinné smrti“.
Druhá republika byla v našich dějinách přechodným, krátkým, necelého půl roku trvajícím obdobím, ve kterém se postupně formoval autoritativní nacionální stát s nárůstem fašizujících tendencí. Tehdy pomnichovské poměry vyústily zcela zákonitě v Protektorát.
Není vůbec náhodné, že dnešní krajní pravice se hlásí k režimu druhé republiky i jeho protagonistům a navazuje na něj. Kam povede v současných podmínkách takový vývoj dále, připustíme-li to?
Autor: HANA KRÁČMAROVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)