Chvála básnivosti

   Má pravdu Jorge Luis Borges, a dobře se to poslouchá, když říká: Umění se děje pokaždé, když čteme báseň. Každý ví, kde nalézt poezii. A když přijde, cítí člověk její dotyk. Poezie vyjadřuje krásno prostřednictvím dovedně skládaných slov.
   Nemá úplnou pravdu Jorge Luis Borges, a je na to třeba upozornit, když říká: Krásu básně cítíme ještě předtím, než vůbec začneme přemýšlet o jejím smyslu. Význam je cosi přidaného k verši.
   Uplatníme-li znalosti z kánonu druhových forem a začteme se kupříkladu do balady, je to smysl, co si nás podmaní, a jak spějeme k závěru, máme pocit, že na něm tvůrci záleželo ze všeho nejvíc.
   Dvě věci tu v krvi leží -
   mráz po těle hrůzou běží;
   dětská hlava bez tělíčka
   a tělíčko bez hlavy.
   Neslýchaný mord v Erbenově Vodníkovi je důsledkem nerespektování mravních norem, ať už lidských nebo zásvětních (... ale liché mysli ženské, obávám se tuze... sic pozemská tvoje láska s nezemskou se mine...).
   Dvaatřicet let po prvním vydání Kytice publikuje Jaroslav Vrchlický Selské balady (1885). Vedle národního sebeuvědomění je kladen důraz především na aspekt sociální, jak to stojí černé na bílém v básni Lorecký ze Lkouše.
   Pod nimi cos v krvi mokvá v hrůzné změti:
   šamonický zeman a s ním jeho děti.
   Selská rebelie připomenutá Vrchlickým už je zcela ve znamení lidského úradku, což dokazují vygradované motivy („Ano, dal mi syny“ - Lorecký zle křičí, /„vychovám je, na vás aby byli biči... Nebudem se dále na svého dřít kata,/ záhy posekáme ta tvá bičišťata.“)
   A do třetice balada; její tvůrce v duchu dekadentní manýry opovrhoval realitou jako inspirátorkou umění a preferoval sen, snění. Vyznával aristokratickou výlučnost...
   Já v jiném kruhu zoufalců
   dokola šlapal tu
   a říkal jsem si, jakou ten
   má splatit útratu,
   když za mnou někdo zašeptal:
   „Ten dostal kravatu.“
   K Wildeově Baladě o žaláři v Readingu lze přičíst několik poznámek prostřednictvím Jiřího Karáska ze Lvovic: Kdyby umělec jen reprodukoval to, co se blíží k němu, málo by to znamenalo. Byl by nástrojem, ale ne tvůrcem... V obvyklém musí umělec najít to, co překvapí jako zázrak, a co utkví navždy, poněvadž právě umění je k tomu, aby zmocněně a zhuštěně vyslovovalo, k čemu neměl život již dosti síly a odvahy, aby to uskutečnil.
   Když Jiří Wolker v jednom z dopisů K. Teigemu sděluje, že je mu bližší Erben než Apollinaire, neznamenalo to, že se zříká jeho vlivu. V baladách z pozůstalosti dokonce objevíme motivy s řetězci obrazů, které jako by z oka vypadly O. Wildemu. Wolker byl na svůj věk nesmírně vzdělaný, měl zkušenosti z versologie a věděl, kdy užít asydenton nebo epizeuxis. Rozhodující pro danou chvíli (počátek druhé dekády 20. stol.) však bylo naplnit program, v němž by se „dělník zaskvěl v celé své kráse“. I když praxe ukázala, že se poezie nenechá sevřít do mantinelů revolučnosti, tendenčnosti, kolektivismu a optimismu, šlo o platný pokus, který byl reaktivován ještě počátkem 30. let (kupř. jan noha. běžící pás. proletářská poezie. edyce slunce) a zopakován pod nálepkou Pracující do literatury v roce 1949. I přes úšklebky a dehonestaci současných revidentů českého písemnictví byly do Slovníku českých spisovatelů od roku 1945 zařazeny dvě básnířky, které prošly jmenovaným „školením “. Byly to Marie Dušková a Marie Kratochvílová. Jejich přímočarost vyjádření odpovídá dramatu přítomna a je v ostrém protikladu k cílenému básnění Kohoutů, Kunderů či Šiktanců. Padesátá léta zřejmě kladla vysoké mravní nároky na tvůrce, když se Janu Skácelovi povedlo proniknout do čítanek základní školy veršovanou Pohádkou o velikém samovaru a Oldřichu Mikuláškovi zbojnickou baladou Veliký chór. Milan Kundera dokonce vystřihl baladu o partyzánech s podivuhodnou personifikací na závěr (Smutnýma očima dívá se maceška / a jeho frajerka ptá se jí dodneška).
   Dobříšské semináře „tvůrčího psaní “ spolu s jiráskovskou akcí měly víc jak před půl stoletím za úkol naplnit heslo K lidu níž, s lidem výš.
   Dneska se s poezií v knižní podobě můžeme nejčastěji potkat na pultech Levných knih, kam doputovala za nezájmu čtenářů jako cosi bizarního, k nepotřebě. Její devalvovaná podoba zdobí četné hitparády a rozhlasové pořady písniček na přání, kde se objevují verše s koncovým rýmováním: mamičko, přáníčko, zdravíčko. Nezastupitelnou roli sehrává poezie v reklamě, ať už v televizní (Vanish, skvrn a špíny se zbavíš) nebo rozhlasové (Möbelix, neplatíš skoro nic). Vrchovatě je tak naplněno heslo žhavé současnosti: K lidu níž, v kapse tíž, ale toho se Jorge Luis Borges naštěstí nedožil...

Autor: blá


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)