Strůjci neomluvitelného historického zločinu, kterým bylo rozbití společného státu Čechů a Slováků r. 1992, přiřkli zbytkové České republice jako den státnosti den památky sv. Václava - 28. září. Státností míníme vědomí původu a smyslu státu, jeho osobitosti a jeho zaměřenosti. Právem se tedy ptáme, čím k založení naší státnosti uvedený světec přispěl. Pokusme se určit jeho místo v dějinách nejstaršího českého státu koncem 9. a v 10. století.
   Po zániku Velkomoravské říše přesunulo se jádro budoucího českého státu do Čech. Maďarský vpád oddělil předky Slováků od předků našich; zůstali podrobeni státem uherským až do r. 1918. Čechům se v té době podařilo vytvořit samostatný národní stát, který střídavě sílil a slábl ve stálém potýkání s mocnými sousedy. Mezi českými kmenovými knížaty nabyl převahy knížecí rod Přemyslovců, který odvozoval svůj původ od mýtického Přemysla-Oráče. Prvním historicky doloženým představitelem rodu byl kníže Bořivoj. Přijetím křesťanství se snažil chránit zemi před násilnou kristianizací, totiž podmaněním západními dobyvateli pod záminkou šíření křesťanské víry a vymýcení pohanství. Pod touto záminkou zanikly četné slovanské kmeny na Labi a na Baltu. Bořivoj přijal křest kolem r. 880 z rukou Metodějových, v Praze zavedl křesťanství ritu východního, šířeného kněžími jazykem staroslověnským. Avšak maďarský vpád do Uher způsobil nejen zánik Velké Moravy, ale přerušil i spojení s Byzancí. České křesťanství bylo obráceno na ritus západní, ovládaný Římem. Slovanská bohoslužba dožívala tu a tam do 12. století.
   Bořivojovi nástupci osvědčovali sebezáchovnou křesťanskou orientaci stavbou kostelů, zakládáním klášterů, reverencí církvi, přízní kněžím. V úsilí o založení pražského biskupství (stalo se 973) lze spatřovat snahu o vyšší míru nezávislosti na cizích církevních hodnostářích a jejich světských spojencích a ochráncích. Lze si představit rozporuplné utváření feudální společnosti v naší zemi a sváry zájmových skupin o účast na moci a majetku, formování politických postojů a názorů i pod vlivem ideologie věrnosti tradicím či přijímání nové víry, chování loajální, opoziční, konformitu upřímnou i jen předstíranou.
   Do tohoto období spadá i život knížete Václava (922-929?, 935?), čtvrtého Přemyslovce na pražském knížecím stolci. O jeho skutečném životě víme málo. Je hrdinou oslavných a svatořečivých legend, zvláště horlivý šiřitel křesťanství, světec a mučedník. Zastával prý politiku nenásilí a míru, křesťanské pokory a lásky. Existuje vlastně jediná krátká zpráva saského kronikáře mnicha Widukinda, že (patrně) r. 929 obnovil poplatnost Jindřichu I. Ptáčníkovi, zakladateli saské vládnoucí dynastie. Jak k tomu došlo, v čem ta poplatnost spočívala, nevíme. Populární dodávku »120 volů a 500 hřiven stříbra« uvádí až Kosmas (+1125) a ví to jen z doslechu, doklady chybějí.
   Historicky vzato, skutečný význam pro českou státnost té doby měli další Přemyslovci - Boleslav I. a Boleslav II., rozšiřováním a upevňováním státu. O skutečných úmyslech a činech knížete Václava nemáme hodnověrné zprávy. Autoři dramat o Václavovi a jeho bratru Boleslavovi, o jejich při, končící násilnou Václavovou smrtí, snažili se postihnout charakterové rysy obou hrdinů, jejich pohnutky i motivy, ale jsou to jen básnické fikce. Ve skutečnosti o tom nevíme nic.
   O životě a umučení sv. Václava a jeho babičky Ludmily byly skládány legendy (první ještě staroslověnsky, další latinsky). Byla to účinná propaganda, rozvinula se v době kolem založení pražského biskupství (973) a v době působení Vojtěcha Slavníkovce (+997). V osobě sv. Václava a jeho kultu získala církev postavu mučedníka pro víru, světce a nejvyššího patrona v přímém spojení s nebesy.
   Ale gloriola světce, která obklopila čtvrtého Přemyslovce, měla svůj význam i pro světskou moc, pro dynastickou politiku vládnoucího rodu. Přemysl-Oráč byl sice dokladem rodové starobylosti, nikoli však křesťanských ctností a svatosti, které byly v dané době určující. A tak se sv. Václav stal i patronem, ochráncem a zprostředkovatelem boží milosti pro vládnoucí Přemyslovce. Sv. Václav byl na mincích, na pečetích, na korouhvích. Vyvrcholením kultu byla gesta Karla IV., který královskou korunu a korunovační klenoty svěřil přímé světcově ochraně a propůjčil jim tak kouzlo nadpřirozené moci a svatosti.
   Svatováclavské tradice však překračují funkce církevní a dynastické. Sv. Václav se stal hrdinou národa. Známe se s ním dobře. Sochař J. V. Myslbek po malířích J. Mánesovi a M. Alšovi zpředmětnil naši představu »vévody české země«. Sedí na statném koni na Václavském náměstí v Praze, obklopen českými světci. Je to rytíř, ne válečník. Muž moudrý, spravedlivý, na válečného oře sedá jen k obraně své cti a práv svého lidu. Je hrdinou z nutnosti, není dobyvatel, ale obránce. Není to exaltovaný světec-mučedník, ale člověk zdravý na těle i na duchu, statečný, opravdový, spolehlivý, věrný, prozíravý. Má základní povahové vlastnosti a ideály svého národa. Má magickou sílu a moc. Češi ho vzývají písní, která vznikla v zlých dobách braniborských. V dobách husitských jí přibyly další sloky. Po Bílé hoře se uchýlil se svými bojovníky do nitra Blaníka, odtud vyjede na bílém koni, až bude naší zemi nejhůř... Je s námi v době hladomorů, válek, nejtemnějšího temna jako symbol národa a vlasti. Básník Karel Toman v posledním roce 1. světové války ve sbírce Měsíce posílá národu poselství naděje. V měsíci Září - »Můj bratr dooral a vypřáh koně, a jak se stmívá, hlavu do hřívy rodnému druhu položil tiše a zaposlouchal se, co mluví kraj...« a všechny hlasy tichého podvečera se spojují k tiché modlitbě - »Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím.« A týž básník vítá verši T. G. Masaryka po návratu do vlasti 1918 a pak se s ním loučí 1937. Po obakrát opakuje refrén: »Žehnej ti svatý Václav a Mistr Jan.« A do třetice nelze zapomenout na výzvu Františka Halase z r. 1938: »Myslete na chorál, malověrní, myslete na chorál... kůň Václavův, kůň bronzový se včera v noci třás a kníže kopí potěžkal...«
   Odhlédneme od hrubé a urážlivé dezinterpretace Václavova mírumilovného postoje představovaného jako horlivost podrobit se německým uchvatitelům, a uváděného jako příklad hodný následování demagogy v cizích službách. Zneužití Václavova jména a jeho údajného smiřlivectví vyvrcholilo za »protektorátu«, kdy byl ustaven řád Svatováclavské orlice, udílený jako vyznamenání kolaborantům a zrádcům. Zůstaneme jen u pozitivních tradic, spjatých s jeho jménem.
   Nuže, zeptejme se znovu, čím se kníže Václav zasloužil o českou státnost? Co má společného středověký dynastický světec Čech knížecích a královských a vzývaný ochránce podrobeného národa v období ztráty samostatnosti s naší státností 21. století? Je typickou součástí teokratického systému vlády, vlády z boží milosti, která je vládnoucí dynastii z boží vůle propůjčena a tím je nedotknutelná, posvátná, nezměnitelná. Podvrhovat svatováclavskou tradici znamená vytvářet zcela falešnou představu o základu novodobé české státnosti.
   Pravým základem našeho současného státu, byť původnímu ideálu málo podobného, je 28. říjen 1918. Tento den symbolizuje vznik Československa jako vítězné dovršení předchozích procesů národního obrození. Ne od smrti pokorného mučedníka, ale od zápasu a vůle národa, který bojoval i se zbraní v ruce datujeme svou novodobou státnost. Několik generací tvořivých osobností u nás i na Slovensku položilo postupně svým dílem základy naší novodobé kultury i politiky. Podařilo se jim vrátit české etnikum - po třicetileté válce a habsburském účtování bezprávné, zubožené a na pokraji zániku - mezi evropské národy. Podařilo se to i dík vzájemnosti Čechů a Slováků, kteří se na vzniku nového státu podíleli. A vznikl tak stát republikánský a demokratický, zrušil monarchii, dynastické nároky, šlechtická privilegia. Zavedl principy demokratické rovnosti, svobodomyslnosti a sebevědomé hrdosti, podložené poctivou prací, samozřejmou komunikací se světem a oprávněnými kulturními a hospodářskými ambicemi. Tato státnost byla po válce a okupaci obnovena a tato státnost a nic jiného může být základem jakékoli myslitelné nové státnosti novodobých Čechů a Slováků, i když se octli v různých státních útvarech.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]