MICHAL ČERNÍK
Nezcizitelné jistoty
Bohudíky, ještě se ráno probouzím a stůl nehladoví.
Bohudíky, ještě si zachovávám své myšlení.
Bohudíky, ještě jsem nepohřbil své ideály.
Bohudíky, ještě vztyčuji svou důstojnost.
Bohudíky, ještě jsem nepřijal lokajství.
Bohudíky, ještě mne neopustila vlastní slova.
Bohudíky, ještě se tu domluvím česky.
Bohudíky, ještě se posiluji mnohými krásami.
Bohudíky, ještě se tiše raduji a pošetile sním.
Některé jistoty se nedají zprivatizovat,
vytunelovat a ukrást.
Bohudíky.

Čistá logika
Proč mluvit o dnešních omylech,
když o těch minulých se mluví mnohem lépe
a záplatují se jimi omyly dnešní?
Proč mluvit o minulých úspěších,
když je třeba velebit současné úspěchy?
Proč lidem říkat pravdu,
když se lžím naslouchá mnohem radostněji?
Proč krotit emoce doby,
když spolehlivě přehluší hlasy těch,
kteří se nepřidali?

Spory
Mluvíme o spravedlnosti,
a zatím prokazujeme její nemožnost.
Mluvíme o svobodě,
a zatím ji strkáme do svěrací kazajky.
Mluvíme o rovnosti,
a zatím přistavujeme další schody nerovností.
Mluvíme o šťastném životě,
a zatím z něj jiným děláme peklo.
Životem vláčíme břemeno touhy
a neumíme ho zbavit tíže prošlých staletí.
Nás nespasí žádná vyšší moc,
provždy tu zůstaneme bez její milosti
vydáni nerovnému zápasu s vlastními démony.

Podoby lásky
To jen matka může milovat svého syna tak vroucně,
i když je to vrah.
To jen otec může milovat svou dceru tak oddaně,
i když je to děvka.
To jen rodiče mohou milovat své dítě tak zoufale,
i když za ním chodí jen na hřbitov.
To jen staří manželé se mohou vést
za ruce tak láskyplně,
i když jejich těla jsou už schránkou nemocí.

Jich se zeptejte, co je to láska!

Odvěký zpěv
Uprostřed polí, uprostřed léta, uprostřed poledne
uprostřed zázraku, který je tak samozřejmý,
nad hlavou spatříme mžitky skřivanů
a všichni trylkují stejně.
Tisíce let se potvrzují stejným jásotem.
Ten zpěv nám nepatří,
ale my si ho přivlastňujeme,
jako by byl určen jenom nám.
Plaší naši temnotu, projasňuje mysl.
Najednou máme potřebu dívat se a vidět,
naslouchat a slyšet a vědět o tom.
Jako bychom svědčili u zrození světa.
Mír je stejně tak přítomný jako my.

Jednou a provždy
Jakmile se nám jednou podaří
osvobodit se z bludů,
uvidíme svět mnohem jasněji.
Jakmile jednou začneme svobodně přemýšlet,
už se myšlení nezbavíme,
i kdyby nám bylo víckrát trestem než odměnou.
Pak musíme přijmout i to, že smiřujeme
jenom sebe se sebou
nikoliv sebe s bídou světa.

Tenkrát
Bavili jsme se tím, jak budeme vypadat ve stáří
a své chyby jsme gradovali do komických situací.
Bóďa předváděl senilního dědu
a nakonec si kávou pobryndal kalhoty.
To se nám to smálo, přátelé,
tenkrát, když jsme opravdu byli mladí
a ještě jsme se nebrodili vlastní minulostí.

Samota
Domov, kde vás nikdo nečeká.
Stůl, za kterým večeří prázdné židle.
Slova, na která nikdo neodpoví.
Ticho po někom, koho jste milovali.
Dlaně, do kterých neschováte svůj žal.
Manželská postel, kde už dýcháte sami.
Stěny pokoje, které vás chtějí rozdrtit .
Pustina, kterou nepřejdete do konce života.
Život, který z vás vymačkává každé vydechnutí.

A tehdy nevěřící chce uvěřit v boha
a věřící ho zatratí.

Vzkaz
Na můj zahradní stolek se z lípy snesl list.
Prohlédl jsem si ho z obou stran,
zda na něm není nějaký vzkaz.
Nebylo na něm napsáno ani - dobrý den.
List vypadal jako srdce.
Zkoumal jsem jeho žilkoví.
Tak nějak vypadá i moje řečiště.
Založil jsem si list do knihy,
kdo ho budu mít jako vzkaz.
Vzkaz od lípy, že mne před žárem slunce
ochraňovala svým stínem, abych si mohl číst.

Etický limit
Krev jakéhokoliv člověka
má stejnou cenu jako má krev.
Život jakéhokoliv člověka
má stejnou cenu jako můj život.
A pokud si budeme myslet, že tomu tak není,
jsme ochotni obhajovat i války.




JOSEF TILL
Topolánkiáda
Znevážit vše byvší stačí
novým vládcům modroptačím,
černofialoví tlačí,
zelení si zapytlačí,
láskopravdě zase stačí
překroutit a zaonačit
kterak do bídy se kráčí.

A národ má oči k pláči.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]