Mnoho se napsalo o krizi české poezie, která jako by spáchala harakiri a tomuto okázale předváděnému aktu svými masitými ústy přitakávala, ba rovnou aplaudovala, za nezájmu všech ostatních. Ale ejhle, i v době „svobaty a demoskratury“ se vedle roztlemených zkratů, kašírovaného intelektuálního prázdna, vyzvedávaného slovesného neumětelství a posthumánního panoptika (tedy vedle postpoezie, antipoezie a poezie bez poezie) tiše rodí hodnoty, povstávající a klíčící z žité reality i autentického, nezkratkovitého uměleckého poznání (měšťákem hozeného na skládku a ještě nedávno zarývaného pásy obslužné techniky). V posledních měsících mne o tom přesvědčují výbor z díla Vladimíra Janovice, nové verše Michaela Lorence a Adama Georgieva, ineditní triptych Miroslava Oravy, ale i verše básnířky Karly Erbové (1933 v Plzni). V dostupných slovnících její jméno marně hledám, a marně kroutím hlavou nad tím pročpak: jde o autorku dobré dvacítky básnických knih, a co se týče „kádrového“, pardón „morálního“ posudku, je zcela bez poskvrnky (jakpak se dnes hodnotí spisovatel - za normalizace to nesměla a tamto nemohla, po revoluci členka PEN klubu, rady Obce spisovatelů, cen jak máku, záznam v rejstříku trestů žádný, jistě i lustrace negativní... Bravo!). Její SMÍRČÍ KÁMEN (Praha, Protis 2007, 17. svazek edice Večernice) však jednoznačně pretenduje na označení vyšší než jest pouze „psaní“, jen upřímné „vyznání“, poctivá „spisba“; ztělesňuje mi virtuální, virtuózní, jistě vitální proud české lyriky, která chce být lyrikou bez uvozovek. Takže novodobé kádrové posudky jsou pro smích a nechme je staronovým kritickým kádrovákům: vždyť k čemu by jinak byli? O poezii jde, a pouze o ni!
   Znakem veršů jmenovaných autorů značně odlišných životních osudů i názorů je symbolická víceznačnost (nebrat jako dogma - i záměrně jednoznačný verš může být skvělý, mizerný může být i verš záměrně mnohoznačný!), vůle k tvárné dokonalosti, motivická preciznost, obohacování výrazových prostředků verše volného postupy verše vázaného, hlubší reflexe a slovesná tvorba nové, čtyřrozměrné skutečnosti (bez propagandistických brýlí). A především duchovní rozměr, stavěný do opozice k soudobé mentalitě „post“ humanity - spotřeby pro spotřebu, války pro válku, ideologie msty a cíleného zabíjení, jíž obrůstáme jako hroší kůží. Ne církevnictví, nýbrž duchovnost, aby mi bylo dobře rozuměno... Ne proklamace, nýbrž pochopení... Ne sekera, nýbrž „smírčí kámen“, a bolestné znamení viny všech (!) zúčastněných - nebo za všechny zúčastněné? To bychom chtěli už mnoho...
   Karla Erbová má možná obavu, že svými verši čtenáře rozteskní, že básni chybí katarze, že nikoho nepohladí po duši. Neprávem... Chápe totiž tvorbu jako hledání, nesnadné, mučivé, přesto osvobozující (autora i čtenáře) a směřující k něčemu hlubšímu, vyššímu, podstatnějšímu. To je dobrý předpoklad slovesné tvorby, ale zdaleka nestačí. Důležité jsou i ty intelektuální koncepce skutečnosti (racionální nebo vytušená, intuitivně osvojená) a zde je motiv „smírčího kamene“ na místě. Hledání smíru, rovnováhy v rozeštvaném a rozvolněném, turbulentním světě se stává leitmotivem sbírky. Smíru se sebou sama, s démony ve vlastní mysli, smíru v zešílevším světě, současnosti s minulostí, to je prostor básnířčiny „vášně“, jak by to snad nazval autor doslovu Josef Hrubý. Nikdy neuspokojené a neuspokojitelné! Konturovaný obraz člověka konzumního, vychytrale ekonomického a kořistnického je přežalostný, žalující, kritickým strážcům „pravdy a lásky“ dosti nelibý, protože „jednoznačný“ („Je chamtivě, je nenažraně“ - „v tom sprostém hokynářském světě / kde už si parcelují Lunu / - Jaký to skvělý kšeft“). Slovesně reflektuje ono pohrdání básníky, málo obratně zastírané, „svobodu“ bez prostředků, ty „chudé proletářské čtvrti...“. A „neonové srdce“ nad Hradčany dešifruje správně jako „znamení bordelů“, avšak spíše než „bohorovný“ je to kýč bezuzdný, drzý, výsměšný: „vítězný smích“ toho, kdo si může dovolit téměř vše a nikdy nebude pohnán k odpovědnosti.
   Erbové však nejde jen o sociální kritičnost, ačkoli vnímá tento rozměr poezie jako důležitý (a byla za něj už peskována, stejně jako za dedikaci sbírky „normalizačnímu“ Miroslavu Hourovi). Do popředí vystupují i jiné, propojené aspekty, především definování údělu básníka. Je velmi těžké se s čímkoli v životě smířit, či spíše předstoupit před smírčí kámen: ono to ani někdy nejde, ono to příliš bolí. Pochopit je však možné, přímo nutné. Např. báseň Když Adam s Evou má charakter malého biblického podobenství, jakéhosi výjevu o „příkře soudícím“ andělovi (jenž ovšem NEVÍ, protože „dosud neokusil nic“), o hříchu prvního člověka (jenž „rozkolísá vždycky / to co se zdálo jisté / ve zlaté ohradě“) a o Bohu, jenž právě cosi pochopil o svém „uhněteném“ výtvoru a na počínání lidské i andělské teď „se jen díval / Už věděl co je špatně“ (s. 46).
   Jistou mnohoznačnost ukazuje např. verš „Je hraně k hraně“, jímž se možná inspiroval autor doslovu, když napsal: „Je to poezie velké vášně, poezie ‚na hraně’ poezie“ (s. 105). „Hraně“ znamená jednak příslovce k „hraný“, „zahraný“, jednak tvar substantiva „hrana“ (na hraně, ke hraně), tedy jen na oko, dobře či spíše špatně zahrané, inzerované, i od hrany ke hraně, ode zdi - ke zdi. Obojí je pro posthumanitu příznačné. Nebo hned navazující verš: „Po ránu obrůstalo trní“: denotát je jasný - je to znamení zmaru, dlouhého spánku v začarovaném světě, ale pouhá elipsa větného členu navozuje různé významy doprovodné (co trní obrůstalo? - proč obrůstalo?).
   Rejstřík uměleckých prostředků je u Erbové bohatý a nikdy nejde o samoúčelné použití. Zde upozorním jen na některé. Jsou to např. gramatické novotvary ve verši „Vydřiduch svědomí neodpouští / kde jsme si selhali“ (s rozdvojením: „lhát si“ - „selhat“). Zřetelné je využití akustické stránky jazyka, a to figurativnosti v rovině hláskové, morfematické, náslovného rýmu, srov. „Obejít, obelstít a odbelhat“ nebo aliterace a transliterace (podobných hláskových skupin): „Vosenec vejpůl Na nebi krouhají / homolky mraků / Vlaštovky po drátech / trénují zelené sbohem / Léto už ztrácí dech / Zahrada začíná žhnout žlutí“ (b. Ono se zdá, s. 38), přerůstající místy v paronomázie nebo rýmová echa („Vonící hledáním / a hlodáním / a dáním“ (b. Nejenom ti kdož mají poezii, s . 86). Rozbor významotvorných prostředků, gestace, motiviky, aluzí, metafor a symbolů však přesahuje hranice pouhé recenze...
   Slovem: básnická sbírka Karly Erbové je nejen aktuálním a působivým svědectvím „o ubitém / však NEDOBYTNÉM dominiu duše“, je i pozvánkou do onoho vyvzdorovaného prostoru „dominia“ lidskosti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]