Básník Gojko Džogo cestuje v kombi do Banja Luky na valné shromáždění Akademie vědy a umění ještě s desítkou vážených kolegů, historiků, spisovatelů, lingvistů... Básník je drobné postavy; nevím, kdo by si pomyslel, že v tomto křehkém těle se nachází autor proslavených "Vlněných časů", kvůli kterým v roce 1983 ležel nemocen ve vězení. Dobře si pamatuji, jak jsme tehdy ve Francouzské restauraci (v bělehradské Francouzské 7) obklopili Desanku Maksimovičovou (považovanou za kněžnu či královnu srbské poezie, těšící se odpovídající autoritě) a naslouchali jejímu telefonickému rozhovoru s Ivanem Stamboličem (v oné době nejvyšším srbským činitelem):
"Ivane, dítě," povídá Desanka, "co to děláte s Gojko Džogem, proč jej držíte nemocného ve vězení?"
"Jen ať napíše prosbu, že je ve špatném zdravotním stavu, tetko Deso, a okamžitě bude propuštěný," reagoval Stambolič.
"Ale Ivane, synku," pokračovala, "básníci nepíší prosby, ale poezii..."
Tento básník patří také do nejužšího okruhu zakladatelů Demokratické strany v Bělehradě, je senátor Republiky srbské a řádný člen její Akademie. Je však skromný, nenápadný, tichý cestující v kombi, ve kterém cestuje do Republiky srbské - dávný to sen všech Srbů, jejímuž vzniku s nadšením od počátku napomáhal.
Na hraničním přechodu do Republiky srbské pracují smíšené služby pohraniční služby Srbů, Muslimů a někde také Chorvatů. Srbské pohraničníky poznáte snadno; vedle jejich přísnosti podle toho, že jim, když spatří naše dokumenty, svitne v očích teplý pohled, neboť přijíždíte ze Srbska. Ale pro identifikaci muslimského pohraničníka ani nepotřebujete spatřit jeho štítek se jménem, protože z tváře mu vyzařuje neskrývaná nenávist, s kterou čte vaše jméno v pasu a podle opovržení, s nímž vám ho vrací, aniž by jen pohnul brvou. Avšak jeden právě takový, s tváří, na níž se zračí dávnověké opovržení, požaduje od básníka cestovní doklady, bere je do rukou a odchází s nimi k počítači, na kterém vyhledává jeho jméno. Srbští pohraničníci nechápavě krčí rameny, oni dobře vědí jakého básníka mají před sebou, znají jeho básně a mají je v oblibě, ale tady jsou bezmocní. Rozhodnutí podepsané v Daytonu (v roce 1995 o uzavření míru a uspořádání Bosny a Hercegoviny) je silnější než jejich sympatie. Zanedlouho se celník vrací a nařizuje básníkovi, aby vystoupil. Sděluje mu, že má zakázaný vstup do Republiky srbské. Mluvčí pohraniční polici Bosny a Hercegoviny Alma Efendičová vysvětlila důvod: "Vstup je mu zakázán na základě zákona o pobytu cizince a o azylu. Tímto zákonem," vysvětlovala, "je předepsáno, že na území Bosny a Hercegoviny nesmí vstoupit osoby, které kromě jiného představují hrozbu pro bezpečnost země, její ústavní pořádek i veřejný řád a klid..."
Propána, slyšíte! Básník jako hrozba ústavnímu pořádku i veřejnému pořádku a klidu. Co jsou potom mudžahedíni , kterým je udělováno občanství Bosny?
"Nemohu vám povědět, z jakého důvodu je Gojko Džogo zařazen do kategorie osob, jimž není dovolen vstup do Bosny a Hercegoviny a kdo tak učinil," pravila Alma Efermičová novinářům, neboť k tomu "není oprávněná".
Avšak my dobře víme, kdo takové rozhodnutí učinil: guvernér Bosny a Hercegoviny v osobě Miroslava Lajčáka (slovenský diplomat ve funkci vysokého činitele evropského společenství), který nesnáší nějakou Akademii věd a umění, natož nějakou Republiku srbskou. Nevím, jak se s takovou urážkou vyrovná prezident Republiky srbské doktor Rajko Kuzmanovič, který je současně prezidentem její Akademie vědy a umění.
Ale ponechme politiku stranou a vraťme se k básníkovi , který zůstal sám na odlehlém pohraničním přechodu. Usedá do zahrádky malé kavárničky, která leží v území nikoho, mezi dvěma hranicemi, a objednává si kávu. S lítostí jej pozoruje několik náhodných hostů, šenkýř a číšník. Básník se zahledí na cestu, která se ztrácí za modrým věncem vzdáleného pohoří. Za ním v dálce leží Hercegovina, země jeho předků, kde se ve Vlachovičimi narodil, kde stojí prastarý kostel, v němž jsou umístěny dvě kamenné desky, připomínající dávného rytíře i s jeho ozbrojenou družinou, kteří se vrátili z bitvy v Kosovu, ale on si nepřál, aby jej zraněného spatřili domácí lidé a raději umřel na studených kamenech, jimiž byl kostel obložen...
Básníkovi je nyní navždy zakázáno, aby spatřil svoji rodnou kolébku, nadechl se opět zdejší atmosféry a naslouchal, co vyzařují tajemné tvary okolí, zaposlouchal se do melodie houslí, ale také aby se poklonil památce svých nejbližších, aby jim zažehl svíčku a u náhrobního kříže položil zapálenou cigaretu pro ty, kdo ve svém životě rádi kouřili. To mu zakázal guvernér, původem Slovák, který může navštěvovat hroby své rodiny, kdykoli se se mu zachce, nakolik je to v jeho zemi (na Slovensku) takový obyčej.
Hned po zvolení za senátory Republiky srbské ptali jsme se jednoho ministra, jaká jsou naše privilegia, vyplývající z našeho senátorského postavení?
Když vás zabijí, odpověděl, budete mít nárok na tři vladyky (pravoslavní biskupové), kteří zdarma odslouží pohřební obřad! Tehdy jsme však netušili, že nám nedovolí, abychom byli pohřbeni v Republice srbské.
Když básník vypil kávu, rozhodl se, že se vydá na cestu směrem ke Gradišce, aby stopnul nějaké auto, jestliže se nad ním některý šofér smiluje a odveze jej co nejdál od tohoto ponížení. Ale srbští pohraničníci mu navrhli, že ho odvezou na některou autobusovou zastávku, aby se mohl co nejdříve dostat z nežádoucího Lajčákova zajetí. Ocitl se tak mezi chudými cestujícími v otřískaném autobusu a vzdaloval se od zaslíbené země.
Jaké časy to přišly do Srbska, jaká je to vláda a co je to za nevládní organizace, za Lajčákovy spřízněné, kteří se stali mocnými, až by mne ani nepřekvapilo, kdyby mi nějaký podobný člověk na kontrolním stanovišti při příjezdu k Bělehradu sdělil, že sem mám zakázaný vstup, neboť představuji hrozbu pro ústavní pořádek a veřejný řád a klid.
Přeložil JAN HROBAŘ
Autor: MOMO KAPOR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |