Slovo úvodem
Výbor národní kultury ve spolupráci s Unií českých spisovatelů uspořádal v úterý 14. října literární pořad nazvaný SALON Unie českých spisovatelů. Vznikl na počest 90. výročí vzniku samostatného Československa a představila se v něm pětice vynikajících současných českých básníků s básněmi o vlasti, domově, o přírodě, lásce a o češtině jako "dechu vlasti milé" (o mateřštině). Každý básnický blok byl uveden esejem, vyznáním, které přednesl jeho autor. Oněmi českými básníky, hodnými tohoto označení jako málokdo, jsou Michal Černík, Vladimír Janovic, Jaromír Pelc, Karel Sýs a Jiří Žáček. Každý z nich si vytvořil vlastní rukopis a styl, našel vlastní poetiku a zformuloval vlastní poměr ke skutečnosti.
Michal Černík je mistr jasně a nedvojsmyslně formulovaných myšlenek, těch nejhlubších životních pravd, k nimž dospěl člověk vědomý si morálního smyslu vlastního osudu a dějin. Mají platnost sentencí a gnómat, není v nich slovíčko navíc, a tajemství jejich mistrovství je v sugerované prostotě a jednoduchosti veršů a vět, jež jako by ani nechtěly být poezií, řečí vázanou a zpěvnou. Šetří metaforami jako vzácným šafránem, ale ne uměleckými prostředky: slova precizně odvažuje, rozvážně komponuje, s velkým smyslem skladebným. Je nejlepším současným básníkem pro děti a mládež, ale nejen to - přenesl poetiku dětské literatury do světa nás, dospělých, a spojil pohled malého dítěte a dospělého v jeden celek, a tak vrátil slovům jejich pravý význam. Chápeme-li slovo "pedagog" v nejvyšším, duchovním a etickém smyslu slova, je Černík učitelem a seismografem českého národního étosu.
Vladimír Janovic je "poeta doctus", básník sečtělý a znalý, mistr pevných i volných veršových forem, konkrétních a už už hmatatelných metafor a symbolů, v nichž se brousí hrany vzácného diamantu - konzistentní a přesné myšlenky, která nám ovšem není prostě dána jako guláš na talíři. Uvádí nás do světa poezie jako autonomní a mnohovýznamové reality, tisícerými nitkami a pouty spojené s naším světem empirickým, s dějinnou zkušeností našich předků. Jeho báseň můžeme číst třeba tisíckrát, a pokaždé v ní najdeme něco nového a přínosného. Legitimní pokračovatel mnohých tradic české poezie, od baroka po symbolismus a existencialismus, to vše lomené vlastní zkušeností dějinnou, ale i výkladem biblických podobenství.
Jaromír Pelc je básník úžasné smyslové metafory, a zvláště synestézie, dědic moderny, a to zvláště Antonína Sovy, ale i Neumanna z Knihy lesů, vod a strání; básník smyslový, intuitivní, se smyslem pro tklivou poetiku blues i hranatost a vztlak beatnického textu. Má blízko ke Kainarovi i Hraběti, a jeho metafory jsou diamanty, které vedou ostrý řez realitou, aby ji rozpáraly, ale také mnohostranně zrcadlily, a scelily. Jeho styl se nejvíce ze všech představených básníků blíží mluvenému slovu, je čirým básníkem volného verše, jakoby fotografické momentky, metafory a přesahu.
Karel Sýs je "poeta - novator", básník objevitel, vynálezce, kombinátor a mystifikátor, jehož nápaditost je avantgardní, téměř bez hranic. Je možná jediným čistým dědicem meziválečného poetismu a surrealismu, přísahaje na marxismus a revoluci. Jeho metafory jsou planoucími reflektory i generátory pohybu snu a myšlenky. Uvědomuje si ovšem zvratnost všeho, paradoxní vazby a souvislosti. S mimořádnou fantazijní invencí vytváří ze střepin skutečnosti, výroků a znaků novou realitu, realitu asociací. Pohrává si s jazykovými a jinými modely reality téměř jako postmodernista, ale jeho intertextualita, resp. jemu vlastní svět variací a narážek je jiný než u postmodernistů - autor svobodně boří i staví podle nejvyššího zákona, zákona závazku k revoluci a socialismu, který má pradávný základ.
Jiří Žáček je básník zpěvný, melodický a melický, z naší pětice snad nejvíce zakotvený v české literární tradici písní, popěvků, baladických ech a romancí. Jeho hlas zní jednou folklórně, podruhé dětsky a naivisticky, potřetí satiricky a posléze jako chrámový zpěv. Jest to básník dramatického gesta, apostrof i lyrického monologu, modlitby i sarkastické invektivy. Pro vystižení životní a společenské tragikomiky má mimořádný cit i dar slova, slovní hry. Z jeho přesných příměrů a metafor někdy stoupá dějinný mráz, ale vždy najdeme cosi osvobodivého, katargického i kategorického - jako kantovský imperativ.
V pořadu účinkovali Gabriela Filippi, Milan Friedl, Jiří Panzner, Jiří Škoda a Jiří Zapletal, jejichž recitační výkon odměnilo publikum dlouhým potleskem...
VLADIMÍR JANOVIC
Český úděl
Vůní lip vcházíš do dějin
Je to tam jako tady
Klopýtáš z letnic do zimnic
a všude plno verbířů
s praporci snětivého panstva
a všude plno kleriků
samospasitelného učení
jemuž se nechceš podrobit
Jsi vinen Přiznej se
Nač je ti chleba život hrob?
Možná tvůj popel vysypou
na vlhkou silnici za rozbřesku
Vůní lip vcházíš do dějin
Je to tam jako tady
V haluznách soumraku
párají ptáci oblohu
zeleň se vlichocuje modři
ale kam oko dohlédne
- v tyrkysech západu
i v kobaltových propastech -
je to táž králičí kůže naruby
z které se vysvlékl bůh
MICHAL ČERNÍK
O domově
Když se řekne slovo domov, vybaví se mi verš Miroslava Válka: Domov jsou ruce, na kterých smíš plakat. Pokud jste jen trochu vnímaví, pak si jistě uvědomíte, že tahle jediná věta obsahuje v sobě tolik významů, že o domovu říká vše. Říká to básnicky, obrazně a přesně. Neznám krásnější definici domova.
Každý z nás má svůj první domov, domov dětství. Byl nám přisouzen rodiči od našeho narození, stejně jako dům, kde jsme vyrůstali, krajina, kterou jsme objevovali, a řeč, které nás už nikdo nezbaví. Na první domov se nezapomíná, on nás provází celý život. Navždy pro nás zůstává prvním domovem, i když třeba bydlíme dávno jinde. To je náš střed světa. A k tomuto prvnímu domovu pak připočítáváme všechny další tak, jak jsme si je tvořili v průběhu života.
Hlubší smysl a souvislosti pojmu domov přisoudíme až mnohem později, když si ho začínáme uvědomovat jako nejintimnější místo, kde jsme nejvíc přirození, svobodní a svoji v kruhu svých nejbližších, ale i jako místo, kde žijeme osud svého národa a vlasti. Domov je naší pečetí.
Abychom mohli objevovat svět, musíme nejprve objevovat a poznávat sebe, musíme objevovat a pochopit svůj domov, tu zemi uprostřed země, od níž měříme svůj život, svá snění a všechny dálky.
MICHAL ČERNÍK
Tuto zemi jsem zdědil
Tuto zemi jsem zdědil
a patří nám všem
Stal jsem se její odpovědí
dala mi slovo - svůj šém
Dala mi domov to posvátné místo
od něhož měřím každou dálku a snění
Tráva odtud roste až k moři
a moře tu není
Odtud se chodí pro štěstí
Od domu žádám jen
aby byl domovem
když srdce nemohu unésti
JAROMÍR PELC
Moje příroda
Narodil jsem se na Žižkově, žil jsem tu až do třiadvaceti let, a teprve v poslední době se probouzím v rodinném domku uprostřed zeleni, cypřišů, jezírek s lekníny a jahodových plantáží. Každé ráno při snídani pozoruji, jak ve větru před okny pohybuje větvemi vysoký stříbrný smrk, a pokaždé jsem trochu překvapen. Cihly, omítka, dlažba a beton jsou pro mne totéž co pro venkovana pole nebo louky. Moje příroda, to je dvůr, park, vltavské nábřeží, okna otevřená do letní noci, když vůně trávníků načas odplaví výfuky a smog.
Většina básní se mi v hlavě odvíjí z naprosto podrobné vizuální představy: vidím nějakou ulici, krajinu, pokoj, scenérii, včetně pohybů a rozhovorů lidí, barvy oblohy, šumu listí a vůně nebo vůní. Jsou to barevné stereosnímky a přehrávám si je v duchu tak dlouho, až se mi vybaví slova, kterými je lze popsat. Ale stejně mám obvykle pocit nedokonalé práce, záznam je jen přibližný a lituji, že z toho nedokážu udělat obraz nebo film. Když někdo shledá, že moje poezie je popisná, vezmu to jako poklonu.
JAROMÍR PELC
Hluboká zeleň
Hluboká zeleň letních trávníků.
Kupky zeleni, kopce.
Vlažná voda vzduchu
omývá listí, proti nebi černé.
Zelení obři stromů
kývají zvolna, zvolna, zvolna
zelenými trupy.
Pod mraky stín,
zářivě jasno.
Jen vítr vane,
dotýká se jemně
chřípí, páteře, vlasů.
Hluboká zeleň lodyh, stébel, větví,
vztyčená jako hrad.
Čas plyne pomalu
sytým roztokem vůně.
Protéká mi srdcem.
A ty to cítíš,
cítíš lehkou bolest,
jako by bylo tvé.
KAREL SÝS
Láska je láska
Když se řekne láska, každému se bezmála povinně vybaví láska milenecká. Milenci podle estetického kánonu musí být navíc mladí. První milovník jen zřídkakdy přežije třicítku a první milovnice? Radši nemluvit.
Jenže život se krátí, ale láska zůstává. Čím méně dní nám zbývá, tím více času bychom chtěli někoho milovat. A jak to končí? Přijde neštěstí, přijde nemoc a člověk nemiluje už ani sám sebe.
Na jaře roku 2007 jsme s přítelem Zdeňkem Frýbortem několik dní bydleli v Ravenně u básníka Eugenia Vitaliho. V Itálii je snadné být básníkem, snazší než v Čechách. Krásné domy, krásné ženy, krásné stromy, krásné podnebí, krásné hory... Neštěstí však nechodí po horách ani v Itálii. Básník Vitali je dva roky vdovec. Smrt ženy ho zaskočila jako každého nepraktického muže - musel se naučit vařit, prát, žehlit. To se mu jakž takž podařilo. Trochu mi vadilo, že každé ráno byly sušenky s marmeládou. Tu mu totiž manželka navařila do zásoby, když umírala. Eugenio se však nenaučil milovat jinou ženu.
Nejprve vám přečtu báseň, kterou jsem v neděli 20. května 2007 napsal na jeho počest.
Vitale Vitali!
V Ravenně kde je všecko staré
staré kameny staré sýry staré rýmy
kde prodávají trilobity na váhu
žije staromladý básník Vitali
Svatý Josef byl tesař
Eugenio byl truhlář
Oba rozuměli letokruhům
oba byli nenahraditelnými břevny církve
Josefovi podstrčili kukaččí vejce - Ježíška
Eugenio zrobil Ježíškovi kolébku
a navíc pokojíček pro dcerku přítele Zdeňka
Jenže to bylo před patnácti léty
kdy jsme nebyli šťastní
ale přece o patnáct letokruhů šťastnější
A teď báseň, která se týká našeho tématu:
Marmeláda po dva roky mrtvé
Ještě je hebká
ještě nezcukernatěla
ještě nezhořkla
pořád ještě se úpěnlivě drží
krajíčku
sušenky
manžela...
Tuhle básničku jsem napsal jako důkaz, že nejen nenávist, ale také láska trvá až za hrob.
KAREL SÝS
Leden
Miláčku přitul se ke mně
jsem vychladlý jak země
Miláčku prosím tě mne nech
držet se něčeho v čem proudí horká krev
Miláčku buď můj oheň na sněhu
Království za něhu!
Miláčku buď mé útočiště
příště tě poslechnu jen jestli bude příště
Miláčku buď mé dobrodiní
sáhni si mám pod košilí jíní
Miláčku buď můj zachránce
což nejsem u konce?
Miláčku nakrm mne a pomiluj
jsem prázdný jako sluj
Miláčku hlavně se neodvrať
naději mi vrať
Miláčku prosím tě mne nech
dohrát svoji roli dodýchat svůj dech
v těchto slzavých a přece krásných zdech
JIŘÍ ŽÁČEK
Chvála mateřštiny
K oslavě a chvále mateřštiny bylo napsáno již tolik moudrých a vznešených vět, článků, úvah, zamyšlení, statí, esejů a celých knih, že se zdá nemožné objevit třeba jen jediné mateřské znamínko krásy, které by všichni ti Nerudové, Vrchličtí, Šrámkové, Čapkové, Šaldové, Vančurové, Eisnerové, Nezvalové, Halasové a Holani opomněli opěvovat. Od nich víme, že mateřština je duše a vědomí národa, ale i nehasnoucí vznětů výheň zlatá, slz a krve číše vrchovatá, křest ohnivý a věkověká sfinga, sladkých zvuků lázeň, jiní mluví o vřídle české řeči, o hučícím včelínu mateřštiny, o zvonu rodné řeči, nebo o chrámu a tvrzi.
Ale kam se, krucinálfagot, poděla ta krásná řeč, pro niž horlí všichni ti znamenití mužové? napadá našince, když čte denní tisk zaplevelený bezduchými frázemi, když si pustí televizní tržiště senzací, když se zaposlouchá, jak ledabyle spolu hovoříme. Kde a proč se před námi skrývá ta Nerudova krásná, čistá, svatá řeč mateřská? Vypadá to, jako by ji za našimi zády někdo vyhandloval za pařeč zdeúřední, zavšivenou floskulemi a frázemi, za kasárenskou hantýrku technokratů, kteří by nejraději bujného oře naší mluvy poslali na jatka a nahradili ho mrtvými mechanismy svých Basiků, Fortranů, Cobolů, Algolů, za slaboduchý makarónský žargón proroků popkultury, kterým připadá čeština málo světová, za zdegenerovanou pavlačovou hatmatilku, která nám namísto hovoru dovolí nanejvýš tlachat. Ale jářku, žádný někdo - to my sami jsme ji tak zpustošili, zdecimovali a zhanobili, neboť ani mateřština nemůže být jiná, než jací jsme my sami. Nastražte uši a uslyšíte, kolik žvahlavů a tlachapoudů roztáčí své flašinety po českých luzích a hájích, a jsou to jako naschvál právě ti, kteří si nevidí do úst a mluví, až uši rostou, mají řeč na dlouhém topůrku a melou, co jim slina na jazyk přinese, pouští si hubu na špacír, ale utíká jim jazyk před rozumem, šermují jazykem, ale nejsou ani k řeči ani k seči, mají plechovou hubu, jazykem zadek pasou a nestojí za dobré slovo. A mají to ti naši mluvkové o to snazší, že vy, kteří byste uměli ztratit dobré slovo, měli co říci a stáli v slově, držíte jazyk za zuby, máte jazyk na uzel, nebo na zámek, jste skoupí na slovo, neříkáte ani á ani bé, ani cek ani muk, ani blaf ani křap, ani heble ani jahelník, ani fajfka ani švec, ba ani mrk ani trk, naopak mlčíte jako dub, jako ryba, jako pěna, jako muňa, ba dokonce jako pařez či žena Lotova.
Ale nelekejte se, nehodlám vás nabádat k pokání ani ke zpytování svědomí, neboť každé pokání v národě českých kacířů zavání jurodivým blouzněním a víc než zpytování svědomí u nás odjakživa zmůže jadrný a trefný vtip. A proto raději místo veškerého nabádání, které není ničím víc než pouhou pošetilostí, provolávám dík a slávu všem, kdo v naší mateřštině pěstovali a pěstují úsměv a smích, neboť žert, ironie, výsměch jsou nejúčinnější zbraní proti všemožným tlučhubům, hulvátům a lhářům. Nenechme si od nich namluvit, že na legrácky je příliš vážná doba. Ostatně - není právě vážná doba nanejvýš zralá na vitamínovou injekci humoru? Vždyť humor, podle Karla Čapka nejdemokratičtější z lidských zvyků, neznamená jen laciné vtipkování na laciná témata, neznamená jen smát se, nýbrž i ono Vančurovo lépe věděti. Humor je světový názor, jehož cena je v tom, že straní pravdě, a proto si troufám dokonce uvažovat o podílu humoru na polidštění opice. Proto ať žijí a vzkvétají všichni ti odvážní muži na křídlech ducha, fantazie a veselosti! Ať žije Karel Havlíček Borovský, který z neznámého Brixenu učinil Mekku české satiry, i Jaroslav Hašek, který postavil literární pomník Švejkovi de la Mancha a pro potěchu současníků a potomků založil svou slavnou Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Ať žije Vladislav Vančura, který ukázal, že i nevhodný způsob léta může být vhodným tématem pro rytíře spanilé mateřštiny, jakož i Voskovec s Werichem, kteří osvobodili divadlo i národ osvobodivým smíchem. Ať žije Bohumil Hrabal, který k lidem vypravuje své ostře sledované vlaky naložené perličkami člověčiny, Miroslav Horníček, který na dobře utajené housle hraje své moudré humoresky, Ota Pavel, který uměl potkat nejenom ryby, ale i zlatou velrybu věčného klukovství, Ivan Vyskočil, který předvádí padavkům, že létat je přece tak snadné. Ať žije J. R. Pick se svými z rukávu sypanými pickantériemi, Václav Lacina, jehož tuzemské výtržnosti rozjaří duši lépe než tuzemský rum, Jiří Suchý, na jehož tingltanglovém semaforu má poezie pořád zelenou, ať žijí cimrmanologové, kteří už málem definitivně dokázali, že za vše dobré vděčí český národ všeumělu a géniovi Járovi Cimrmanovi! Ať žijí ti, na které jsem zapomněl, ať žijí všichni kouzelníci, kteří umějí češtinu naladit k úsměvu, či dokonce rozesmát, neboť úsměvu, humoru, smíchu a veselí se daří tam, kde si lidé rozumějí a umějí svorně čelit protivenstvím, ale i hlouposti, která se ráda maskuje vážností a důstojenstvím. Ovšem není úsměv jako úsměv a není smích jako smích, a také nejde o to, abychom se zubili i v zubařském křesle či dokonce na pohřbu anebo si od rána do noci trhali bránice bohatýrským smíchem. Jde o to, aby náš úsměv nebyl oním už příslovečným úsměvem idiota, nýbrž úsměvem člověka vědoucího, že lidská blbost, jak známo, je neporazitelná, ale že pouze donkichoti, kteří proti ní přes všechny porážky znovu a znovu táhnou do boje, jsou hodni obdivu, úcty a lásky nás všech, pokorných uživatelů nepokorné mateřštiny.
A ty, češtino naše vezdejší, snivá a básnivá, jadrná a jiskrná, opojná i odbojná, laskavá i třaskavá, kéž nás tvůj chorál ochrání i v doufání i v zoufání, češtino stvořená k milování i k smilování, svlaž naše duše jako pramen a hoř v nás jako věčný plamen, amen.
JIŘÍ ŽÁČEK
Zaklínání
Ach vy slova vrtošivá,
chtivá, lstivá, žádostivá!
Mocná slova, stůjte při mně,
stůjte při mně v létě v zimě,
proti lži a proti zlobě,
proti běsům, co mám v sobě.
Ach vy slova vyzývavá,
žhavá, lhavá, tvrdohlavá!
Bezbrannému buďte nožem,
znavenému buďte ložem,
hladovému buďte chlebem,
zbloudilému buďte nebem.
Ach vy slova důvěřivá,
živá, lživá, náruživá!
Mocná slova, stůjte při mně,
stůjte při mně v létě v zimě,
buďte kouzlem, co mě chrání,
vyplňte má tajná přání.
Ach vy slova naléhavá,
hravá, dravá, obětavá!
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)