Obhájci Milana Kundery se chytili do pasti, kterou si sami nastavili. Milan Kundera obhájce nepotřebuje.
Do jeho vlasti přišel agent - chodec, vyslaný starým Františkem Moravcem, zkrachovalým zpravodajcem (mimochodem, po válce se snažil přihlásit do KSČ!), nikoli však na procházku, nýbrž s úmyslem škodit legitimnímu režimu. Takový malý Mašín.
Nevím, co Kundera udělal nebo neudělal. Kdyby však přítomnost agenta opravdu hlásil, splnil by jen svou vlasteneckou povinnost. Tajná policie existuje za všech režimů a každá společnost se brání proti agentům - chodcům i běžcům. Protože však je momentálně u moci antikomunismus, Kunderův čin se rovná zločinu.
Do pasti se chytila i Akademie. Když se v síti mrská koryfej současného režimu, třeba Kundera, Bohdalová, a radši už nebudu jmenovat, jsou záznamy vylhané, nebo přinejmenším pochybné. Když se v nich objeví nekoryfej, jsou najednou dočista nepochybné. Zkrátka Ústav je podle potřeby buď hodnověrný, nebo hovnověrný.
Takhle to však, dámy a páni, nefunguje.
V celé kauze figuruje jediný zločinec - sám Ústav, vaše květinka! Je všemocný, nekontrolovaný a nekontrolovatelný a jde z něj strach už i na kované, neboť se najednou začíná chovat jako neřízená střela, zachtělo se mu funět na tabuizovaná záda. To se však nikdo neodváží říci; co když nezůstane jen u Kundery, co když hrábne hned vedle?
Proto nikoli proti jeho existence a metodám, nýbrž proti vytahování nebezpečných jmen protestují Škvorecký či Uhde. Vždyť i oni chtějí ještě aspoň jednou kráčet před řadami!
Že Ústav osočuje, nehorázně skandalizuje a ničí pověst stovek, tisíců ba desetitisíců jejich kolegů i spoluobčanů, to jim zločinné nepřijde. Rozuměj: Jen ten, kdo věří, že já jsem na seznamu, je idiot! (Jenže proč se Škvoreckému do pera připletl SNB? Čekával snad s hašlerkami před školkou? CIA, Biska, to ano, ale Městská policie?)
Až se jednou vyvalí bahno na tajné služby a službičky dnešních papalášů (a že jich bude!), nechci u toho být.
Milan Kundera byl přesvědčeným komunistou, jenže člověk je zahrada širá, nikoli šitá na míru tomu nebo onomu režimu.
Nechtěl stát stranou, nechtěl čekat, až za něj budoucnost připraví někdo jiný:
Ó, tepej rychleji,
srdce, můj orloji,
ať nerozezní se má polnice
až týden po boji!
Mé v hrudi stísněné písně,
už roztrhněte žebra má,
dříve než bude bitva
beze mne vyhraná!
Chtěl patřit k těm, kdo zdvihají lešení pro chrám bratrské doby:
Odejdu od tebe... A snad
pomohu ti tím rozpoznat
velikost tvého zbloudění.
Až změníš se zas v bolševika,
pak... milý!...
vrať se mi!
Tento básník si nevymýšlel. Jinak by byl schizofrenik.
Tam za Stalinem leťte,
sniváci, ptáci mí,
tam za Stalinem leťte,
mí ptáci ohniví!
Je v jeho dlaních všechno,
co chudák vysnil si,
ta Stalinova země
je studně našich sil.
Když poznal, že všechno nebylo tak, jak si v Čechách vysnili, přiznal to, respektive přiznal to na druhé:
Přerušit v této chvíli vývoj tak křehké kultury nejdřív okupací, vzápětí stalinismem, dohromady téměř na čtvrt století, izolovat ji od světa, zredukovat její mnohočetné vnitřní tradice, snížit ji na úroveň planého propagandismu, to byla tragédie, která hrozila odsunout český národ znovu a definitivně na kulturní periférii Evropy.
Světlo však svítit nepřestalo:
I svět socialismu je samozřejmě světem předsudků, starostí, konfliktů a morálních problémů dost zapeklitých. Nic by nebylo horšího než podlehnout kocovině, kterou způsobil náraz opojeného snu na dobu tzv. kultu osobnosti. Avšak přemoci takovou kocovinu nelze již starou ani novou utopií, nýbrž jen a jen střízlivým poznáváním, analyzováním, demystifikováním a studiem jsoucích rozporů: tohleto je mentální ovzduší, z něhož se klube dnešní umění.
Člověk je holt opravdu zahrada širá!
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |