To, z čeho je Milan Kundera obviňován, toho on nikdy nebyl schopen. (Kdo jednou udal, udává kdykoli později znovu: to je moje zkušenost, zejména z šestileté ilegální činnosti.) Zastala se ho řada významných lidí a přátel (spisovatel Jan Trefulka, herec Mojmír Heger, dramatik Uhde a další), kteří nevěří v jeho obvinění. Nejvehementněji však odmítl obvinění Jiří Pehe, který dochází k závěru, že "obvinění vůči Kunderovi se nesou v inkvizičním duchu". A naprosto odmítl to podezření - jako urážku čestnosti světového autora a zároveň jako nejdrzejší lež - spisovatel (Kunderův ontarijský nakladatel) Josef Škvorecký, když prohlásil: "Byl bych idiot, kdybych věřil záznamům StB a SNB". A k němu se připojuji i já, jako jeden z jeho nejbližších kamarádů od roku 1948, kdy Milan odmaturoval v Brně a poté prošel přijímacími zkouškami na FAMU v Praze a stal se jejím posluchačem. Všichni ostatní, kteří se k němu vyjadřují, ho neznají, anebo v té době byli ještě mladí a jediné, co o tom vědí, mají pouze z mediálních informací.
Velmi si vážím - a ctím ho za to - našeho předního historika Josefa Pekaře, který v předmluvě ke své skvělé knize Smysl českých dějin zdůrazňuje: "Při zkoumání pravdivosti historických pramenů nedůvěřuji dokladům, které jsem získal v archivech zámků a úřadů, vždycky jsem dával přednost zápisům obecních rychtářů a kronikářů." V úloze tohoto kronikáře se cítím nyní i já, neboť jsem byl v té době již důvěrným Kunderovým kamarádem (a jsem jím dodnes). Takže vím - jako momentálně generální svědek z té doby - že něco takového, z čeho je obviněn, nepatřilo nikdy do charakterního vybavení Milana Kundery. Ti, kteří jej obviňují (i ti, kteří jeho vinu jen připouštějí) se snaží najít k jeho "činu" odpovídající motivaci. Pan Hradilák z Respektu, který s tím obviněním přišel první, se snaží pouhou úvahou - nikoliv fakty - zdůvodnit Kunderovo jednání takto: v korespondenci s přítelem si vyměňovali posměšné protirežimní poznámky a oba byli za to vyloučeni ze strany. Kundera se však přesto udržel na fakultě. A pak Hradilák se svým vybavením fundovaného (ne)historika dochází k ukázkovému závěru geniálního myslitele (jaké výsměšně kritizoval Lenin ve svém nevyvratitelném spisu Empiriokriticismus), že Kundera, aby se udržel na fakultě, snažil se odčinit svůj prohřešek tím, že "prásknul" pana Dvořáčka.
Naproti tomu tvrdím já, který v té době s Kunderou kamarádil a znal ho velmi dobře, že to bylo tak, jak to bylo, a ne jak si to mistři v předělávání historie přejí. A tedy prohlašuji coby pamětník - "kronikář", že se stalo tenkrát toto: Milan Kundera měl být vyloučen ze strany, ale nebyl. Proto mohl zůstat na FAMU. Oba jsme byli členy základní stranické organizace na FAMU, která dostala za úkol ho vyloučit. Já, jenž byl v té době předsedou Spolku posluchačů a měl na škole dost velkou váhu, jsem v té chvíli vstal, položil jsem na předsednický stůl svou legitimaci a prohlásil jsem, že jestliže vyloučí Kunderu, ať si nechají i mou legitimaci člověka, který vstoupil do strany za války, kdy šlo o život a ne o kariéru. Dlouho bylo ticho, pak kdosi navrhl, aby prověrka Milana Kundery byla zrušena. Návrh byl přijat jednomyslně. Z čehož jednoznačně vyplývá, že Kundera neměl zapotřebí si nějakým činem udobřovat ani vyšší stranické orgány, ani StB.
Naše přátelství se tak utužilo a Milan zase mne později vytáhl z několika profesních hrobů. Poprvé v r. 1956, kdy z Divadla pracujících ve Zlíně (tenkrát Gottwaldově) odešel do Ostravy ředitel Jiří Dalík, všichni herci se cítili jeho nástupci, ale snažili se odrovnat společensky i politicky mne, jako konkurenta, třebaže já jediný jsem tím ředitelem být nechtěl a jenom jsem v divadle čekal, až padne generální ředitel filmu pan Macháček, kvůli kterému jsem byl za jeho kritiku 6 let ve vyhnanstvím v tom divadle. A Milan Kundera tehdy domluvil s Janem Drdou, že mě okamžitě přijal dočasně za pomocníka tajemníka Svazu spisovatelů Maršíčka, než se probojuji zpět na Barrandov k filmu, kam patřím. A podruhé v 60. letech. V r. 1963 jsem totiž dostal stranickou důtku za film podle novely Jana Trefulky Pršelo jim štěstí s odůvodněním, že urážím dělnickou třídu (hlavní negativní postavou byl traktorista, čili dělník), a druhou důtku za film podle téhož autora 33 stříbrných křepelek za šíření společenské deziluze.
Několik pisálků v posledních dnech označilo Kunderu za nadšeného komunistu. Ale to je také jenom hypotéza, nedoložená skutečnými doklady. Básnická sbírka Člověk zahrada širá, ani poéma u Fučíkovi nemohou sloužit jako doklady hloubky jeho myšlenkového přesvědčení, což tvrdí i literární teoretik Jakub Čížek ve svém článku o Kunderovi v Právu dne 18. 10. t.r. Řekl jsem totéž panu Třešňákovi, když se mnou dělal rozhovor o Milanovi týden před uveřejněním diskriminačního článku v Mf Dnes, který však jako autor podepsal "geniální historik" pan Hradílek: "Po skončení 2. světové války byla celá intelektuální Evropa nakloněna doleva, a tam patřila tehdy u nás i většina studentské mládeže, tedy i Milan, já i ostatní naši přátelé. Fandili jsme socialistickým ideálům: již nikdy válka, sociální spravedlnost, prostě: volnost, rovnost, bratrství. A jak jsme postupně stárli, začali jsme být kritičtí vůči tomu, co se nedařilo, i vůči těm, kteří se na tom podíleli. A tak se postupně připravovalo 'Pražské jaro'. Já po těch dvou trefulkovských filmech jsem byl odstaven od filmování prakticky až do roku 1968. A zase mě z toho 'hrobu' vytáhl Milan Kundera, když mi navrhl, abychom spolu vytvořili film podle jedné z jeho Směšných lásek - Já truchlivý bůh. Po premiéře byli nuceni uznat mne za režiséra i ti, co mě nenáviděli. A dnes - po 40 letech - se ukazuje, že tento film bude zřejmě patřit mezi ty, co přežijí svou dobu - i přesto, že film byl po nástupu Husákova vedení stažen z distribuce."
Milan Kundera i v této situaci svou vlast opustit nechtěl. Teprve když se přesvědčil, že nesmí doma publikovat, což se stalo až v průběhu roku 1974, následující rok (1975) zakotvil definitivně v Paříži. Dopustil se ovšem - z hlediska autorů dnešní komedie - jedné "nerozvážnosti": nepřipojil se k uprchlým českým disidentům, jejichž činnost řídil Pavel Tigrid, což je zřejmě neodpustitelné. Místo toho se stal francouzským občanem i spisovatelem. A to se opravdu neodpouští.
Všichni, kteří Milana v té době znali, vědí o něm, že od svých mladistvých let byl abnormálně váhavý, a před jakýmkoli svým rozhodnutím, jak v pracovních záměrech, tak i v záměrech čistě osobních, anebo dokonce i intimních, se pokaždé o něm radil s některým ze svých nejbližších kamarádů. Říkali jsme mu proto pan Váhavý, později přátelsky "pan Vahap". A pan Vahap by nikdy nedokázal po jednom rozhovoru s nějakým panem Dlaskem a ještě k tomu okamžitě, aniž to probral s někým z kamarádů, prásknout nějakého jiného pána, kterého vůbec neznal. To je u něho absolutně vyloučené. Pan Dlask nebyl jeho kamarádem, s kterým by něco konzultoval. Pan Dlask byl důvěrným kamarádem paní Militké a žárlil na ni. Co z toho logicky vyplývá, není třeba zdůrazňovat.
Celá zinscenovaná fraška volá spíše po vysvětlení a po odpovědi na dvě základní a hlavní otázky:
1.
Proč s tím obviněním Kundery vylezl kdosi teď, po 33 letech, kdy Kundera definitivně opustil naši republiku. "33" jsou léta symbolická, jsou to totiž léta Kristova. Tenkrát byl za vlastní názory Ježíš ukřižován. A kým? No přece fundamentalisty. A co řekl o fundamentalistech Václav Havel při zahájení letošní konference Forum 2000, dne 13. října: "Fanatici a fundamentalisté jsou lidé, za jejichž zpupností, agresivitou a přehnaným sebevědomím se často skrývá strach a zbabělost v hlubším filozofickém smyslu". (A já dodávám: I závist.) Kundera být v dnešní době ukřižován nemůže, tedy se na něj zorganizoval slovní atentát. Což bývá u nás v této době před každými volbami běžné. Jenomže Kundera za nic a za nikoho nekandiduje a do české politiky se neplete. Je už přece Francouz. Tak tedy PROČ? To je první záhada pro investigativní reportéry.
Lituji paní Militkou, je to pravděpodobně ctihodná starší žena, ale do smrti se bude trápit vědomím, že se nechala vmanipulovat do tak falešného svědectví. Ze všeho, z dosavadní novinové dělostřelby vyplývá, že k tomu svědectví byla spíš dotlačena než získána. Ale lituji i pana Adama Hradílka za to, jak dopadl: byv přesvědčen, že za odstřel mořského orla získá daleko větší slávu, než kdyby odstřelil 10 českých vrabců, byl skutečností - zajisté ke svému překvapení - přesvědčen o pravém opaku: nadosmrti se zesměšnil a odhalil jako neschopa a nedůvěryhodný kvazihistorik. Jediné pravdivé na té celé akci je příběh pana Miroslava Dvořáčka, ale s tím nemá Milan Kundera nic společného.
2.
Odpověď na druhou otázku však pokládám za daleko důležitější a významnější: Kdo to všechno vymyslel, kdo je celé té akce autorem, kdo za tím stojí? I když by ta odpověď prospěla k větší čistotě ovzduší na naší kulturní frontě, pochybuji, že bude mít někdo odvahu, i kdyby to věděl, říci to nahlas. A to je právě charakteristické pro současnou situaci v celém našem českém světě umělecké tvorby.
A to je i důvod, proč jsem se rozhodl zveřejnit toto mé svědectví ve víře, že se jednou objeví v našich řadách nový Josef Pekař, kterému má informace pomůže blíže nahlédnout do doby, o níž je řeč.
Autor: ANTONÍN KACHLÍK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |